Bohuš Záhorský (Vinohrady)

Narodil se 5. 2. 1906 v Praze jako jedno ze šesti dětí Jana Záhorského, profesora ČVUT a politika, v meziválečném období poslance Národního shromáždění, zemřel 22. 9. 1980 v Praze. S divadlem se dostal více do kontaktu ve svých 17 letech, kdy přešel z reálky na dramatické oddělení pražské konzervatoře. V době studií účinkoval pod pseudonymem Bóža Horský ve studentských představeních Jiřího Frejky a Miroslava Jareše. V roce 1925 studium přerušil a vystupoval krátce v Divadle Rokoko a v divadelní společnosti manželů Steinmarových. Poté působil v celé řadě avantgardních a tehdy velmi moderních divadelních scén. Na podzim roku 1926 se stal členem Uměleckého studia, jež založil režisér Vladimír Gamza jako studio hledající po vzoru studií MCHATu nové divadelní vyjadřovací postupy. Část souboru, který své působiště nalezl v Umělecké besedě, tvořili Gamzovi dřívější spolupracovníci, druhou část posluchači pražské konzervatoře, tedy Záhorského spolužáci jako Světla Svozilová, Ladislav Boháč nebo Václav Trégl.  Roku 1927 odešel Záhorský za Jiřím Frejkou, který po rozštěpení Osvobozeného divadla vedl divadlo Dada, později Moderní studio, hledající inspiraci v comedii dell arte. Po amatérských začátcích v malostranské Umělecké Besedě se zprofesionalizovaný soubor od počátku sezóny 1927/28 přesunul do Divadla Na Slupi, kde hrál 4–5 x týdně. Záhorský zde vytvořil kupř. Teiresiá v Sofoklově Oidipovi, nebo postavu kazatele ve frašce Hanse Sachse O muži, který vysedával telata. V této etapě byl zároveň členem Voicebandu E. F. Buriana. Jeho zásluhou získal v roce 1929 angažmá v Zemském divadle v Brně, do jehož avantgardního Studia za Burianem odešel. Po sloučení Studia s brněnskou činohrou účinkoval Záhorský v některých významných brněnských režiích J. Honzla: Vančurově Učiteli a žáku (Strýc), v Klicperově Hadriánu z Římsů (Soběbor) či Cocteauově Orfeovi (Heurtebise). Po dvou sezónách v Brně se Záhorský vrátil společně s Honzlem do Prahy a stal se členem Osvobozeného divadla, v němž (s krátkým přerušením v roce 1935, kdy odešel do Nového divadla) setrval až do roku 1938. Zde byl objeven jeho vynikající talent pro satiru, jenž se znamenitě uplatnil v postavách her Voskovce a Wericha:  Carriery (Osel a stín, 1933), fašisty Dexlera (Rub a líc, 1936) nebo starosty z  Těžké Barbory (1937). Po uzavření Osvobozeného divadla působil krátce v Divadle Akropolis, odkud přešel do divadla U Nováků (1938–1940), Nezávislého divadla (1940–1944), kde využil svých zkušeností s Honzlovým poetickým divadlem i jako režisér a inscenoval zde Mahenovu Uličku odvahy (1942) a Intimního divadla (v roce 1945 přejmenovaného na Realistické divadlo), odkud roku 1946 přešel do Národního divadla v Praze.
Zatímco Záhorského divadelní začátky byly spjaty s divadelní avantgardou, období své tvůrčí zralosti spojil s Národním divadlem, v jehož činoherním souboru působil až do roku 1977.  Zde začínal v rolích, které lze i přes jejich mnohdy značný rozsah charakterizovat v podstatě jako figurky, rozvinuté na větší ploše. V mnoha převážně komických rolích, v nichž uplatnil i své bohaté zkušenosti z Osvobozeného divadla, zaujal dobovou kritiku nejen svým spontánním a bezprostředním komediantstvím, nýbrž i promyšleností a přesností, s jakou dokázal postavu uchopit, dokonalou souhrou slova, rytmu, pohybu na jevišti a gesta, schopností prostřednictvím virtuózní práce s detailem několika tahy vystavět dramatickou figuru, vytvořit výraznou miniaturu, malou plochu herecké akce nasytit bohatými, mnohdy protikladnými významy, třeba i v jediném výstupu suverénně ovládnou scénu, udat tón celé situaci, epizodní figuru z okraje příběhu přenést do jejího středu. Na obdobných kvalitách Záhorský dokázal později vybudovat i role velkého rozsahu, počínaje brilantním komediálním výkonem v roli obstarožního nápadníka Podkolesina v Gogolově Ženitbě (rež. F. Salzer, 1951). K závažným hereckým úkolům se dopracoval pod vedením silných režijních individualit, A. Radoka (Edward Grossman v Helmannové Podzimní zahradě, 1957), J. Pleskota (Sganarelle v Moliérově Donu Juanovi, 1957, Gajev v Čechovově Višňovém sadu, 1967), M. Macháčka (Profesor v Karvašově hře Antigona a ti druzí, 1962, Otec v Pirandellově Šest postav hledá autora, 1966) a především O. Krejči. V tvořivé spolupráci s režisérem, rozvíjejícím divadelní odkaz té režisérské generaci, pod jejímž přímým vlivem Záhorský vyrůstal (Frejka, Honzl), dospěl ke svým vrcholným výkonům: Pan Vach v Hrubínově Srpnové neděli (1958), Inspektor v Topolově Jejich dni (1959), Sorin v Čechovově Rackovi (1960), Alois Struna v Hrubínově Křišťálové noci (1961), Předseda v Topolově Konci masopustu, 1964). 
Záhorský působil nejen v divadle, ale byl často obsazován i do filmových a později i televizních rolí. Vytvořil téměř 100 filmových rolí, z nichž první byla postava pašeráka drog ve filmu Pudr a benzín (1932). Po boku Wericha a Voskovce se objevil i v dalších filmech: Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Po zástupu drobných roliček úředníků, sekretářů, redaktorů, zlodějíčků či policistů po válce stále častěji dostával role dobromyslných mužů z lidu a rozšafných dědečků, kteří si nesou svou přirozenou noblesu a aristokratičnost. Výraznější role mu po válce nabídli zejména J. Kadár - E. Klos (kouzelný dědeček ve filmu Tři přání, 1958), M. Frič (úlisný komoří Lang v Císařově pekaři a Pekařově císaři, 1951 a sluha v televizním Čechovově Medvědovi, 1961), O. Vávra (konšel v Janu Husovi, 1955, pan Vach v adaptaci Hrubínovy Srpnové neděle, 1960), O. Lipský (stařeček Goodmann ve filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera, 1964), J. Menzel (dědeček v Rozmarném létu, 1967) a především J. Krejčík (rada v Týdnu v tichém domě, 1947, dědeček ve filmu Ves v pohraničí, 1948 a ředitel gymnázia ve Vyšším principu, 1960). V televizi, kde vystupoval od roku 1957, mu nejvýraznější herecké příležitost nabídl režisér F. Filip, kupř. v inscenacích Magdalena Dobromila Rettigová (1961), Láska jako trám (1967) a Lucerna (1967) i v seriálu F. L. Věk (jako páter Vrba). Záhorský, který byl "pěvcem slov" ve voicebandu E. F. Buriana, vládl kultivovanou jevištní řečí, pro niž byl vyhledáván také jako vypravěč (kupř. v první sérii večerníčku Krkonošské pohádky), v rozhlase i v dabingu (jeho hlasem promlouval česky kupř. Jean Gabin nebo Spencer Tracy).
Za svou uměleckou činnost získal řadu ocenění:  Cenu země České (1947) za herecký výkon ve filmu Ves v pohraničí, titul Zasloužilého umělce (1956), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), titul Národního umělce (1966), jmenování Zasloužilým členem Národního divadla (1975) a Cenu Jaroslava Průchy (1978).
Bohuš Záhorský dlouhá léta žil v garsoniéře ve funkcionalistickém domě architekta R. Novotného ve Francouzské ulici čp. 145/22. Od roku 1971 byl druhým manželem herečky Vlasty Fabianové (1912–1991). Poté, co jej jeho partnerka přiměla, aby se nastěhoval k ní na Masarykovo nábřeží, postoupil garsonku svému kolegovi B. Navrátilovi.

Je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze (hrob č. V/53).