Jiří Šlitr (Vinohrady)

Pocházel z uměnímilovné rodiny: otec byl učitelem kreslení a vedl syna k výtvarnému umění, matka jej učila klavírní hře. Maturoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou (1943), v letech 1943–45 byl úředníkem ve Skuhrově nad Bělou, poté studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy (JUDr. 1949), právnické povolání však nikdy nevykonával, snad ale proto se mu také občas přezdívalo Doktor klavír. V průběhu studia práv se soukromě vzdělával v hudbě a ve výtvarném umění. Již se svými spolužáky z rychnovského gymnázia založil skupinu Rychnovský dixieland, která byla roku 1948 pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band sloučena s pražským souborem Czechoslovak Washboard Beaters a představovala v letech 1948–49 špičkové těleso československého revival hnutí. Šlitr působil v těchto souborech jako klavírista a aranžér. V době základní vojenské služby byl Šlitr výtvarníkem tehdejšího Ústředního domu armády (1950–51). I po návratu do civilního života se živil jako výtvarník, současně však na klavír doprovázel promítání němých filmů a hrál se skupinou Miroslava Horníčka, na jehož texty vytvořil první své písně.

Horníček též v roce 1957 inicioval jeho setkání s Jiřím Suchým, které přineslo rozhodující obrat v jeho tvůrčím vývoji. Začal s ním vystupovat v malém sále Reduty v Praze při tzv. textappealech, při nichž uplatnil první písně na Suchého texty: Bílá myška v deliriu, Hamlet, Láska – to jsou jen písmena, Takový je život. V následujícím roce Suchý společně s Ivanem Vyskočilem založill Divadlo Na zábradlí, jehož prvním představením byla hra Kdyby tisíc klarinetů, do které zařadili Šlitrovu píseň Láska – to jsou jen písmena. Když byl roku 1964 v režii Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka natočen stejnojmenný film, byly do něj zařazeny další Šlitrovy hity Tereza, Hallo Satchmo, Kapitáne, kam s tou lodí, Haleluja, Motýl, Dotýkat se hvězd, spojené však již s divadlem Semafor, které založil spolu se Suchým koncem roku 1959.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, únor 2024

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Právě v divadle Semafor, které spoluutvářelo éru divadel malých scén a svými písničkami a hrami významně ovlivnilo hudbu a divadlo 60. let 20. století, se Šlitrův talent rozvinul naplno, třebaže oficiálně se členem divadla nikdy nestal. Nejenže napsal hudbu k 21 hrám, ale postupně se uplatnil i jako Suchého herecký partner: dvojici s černou buřinkou (Šlitr) a slaměným kloboučkem (Suchý) se podařilo evokovat zašlý svět starých šantánů a kabaretů. Šlitrova osobitá situační komika se opírala o typ tzv. poker face, nehybné, kamenné tváře, přičemž využívala i ryze hudebního vtipu. Přestože nebyl školeným zpěvákem a spíše zpívané skladby svým podáním parodoval, v anketě Mladého světa Zlatý slavík se v roce 1964 umístil na šestém místě. Jako první semaforské představení byla 30. 10. 1959 uvedena Suchého komedie Člověk z půdy, v níž zazněly Šlitrovy písně Dítě školou povinné, Léta dozrávání, Pramínek vlasů, Včera neděle byla, z nichž se staly evergreeny české písničkové produkce (píseň Včera neděle byla vyšla na čtyřech stech tisících zvukových nosičů), stejně jako další jeho skladby, psané pro Semafor: mimo jiné Klokočí, Sluníčko, Sup a žlůva z komedie Taková ztráta krve (1960), Honky tonky blues, Chybí mi ta jistota, Koupil jsem si knot, Škrhola, Tulipán, Vyvěste fangle, Zlá neděle a další z kabaretu Jonáš a tingl-tangl (1962), z pásma Recital 64 nebo písně z jazzové opery Dobře placená procházka (1965). Další písně napsal Šlitr pro písničková pásma Zuzana je sama doma (1960), Zuzana je zase sama doma (1961), Zuzana není pro nikoho doma (1963), Zuzana je všude jako doma (1965), v nichž Suchého libreta sloužila spíše jen jako spojovací texty k písničkám, které byly dominantní složkou každého z uvedených představení: Marnivá sestřenice, Píseň o rose, To všechno vodnes´ čas, Ach, ta láska nebeská, Árie měsíce, Kočka na okně, Malé kotě, Písnička pro Zuzanu, Potkal jsem jelena, Barová lavice, Kapitáne, kam s tou lodí, Motýl, Oči má sněhem zaváté ad.

I přes dočasný osobní rozchod v roce 1966, způsobený tím, že Suchý nepřizval Šlitra ke spolupráci na natáčení filmu Nevěsta, jejich úspěšná umělecká spolupráce dotčena nebyla. Šlitr složil další písně do Suchého recitálu Benefice (1966) a do vlastního samostatného pořadu Ďábel z Vinohrad (1966), v němž poprvé vystoupil bez Suchého. Zde také ve známé písni Ďábel z Vinohrad s humornou nadsázkou naráží na své tehdejší bydliště („ Mějte se, dámy, přede mnou dnes na pozoru / Se mnou si není radno hrát / Plane mě vášní běs, mám v srdci tolik vzdoru / Vždyť jsem ten nespoutaný ďábel z Vinohrad“); svou vinohradskou adresu - Chodská ulice 13 - připomíná i v závěru své svérázné interpretace písničky Oči má sněhem zaváté v Recitalu: „.. co z toho mám, že žiju sám - Praha Vinohrady, Chodská 13, pátý patro, bez výtahu - neodpovíííím“. Jako skladatel i herec se uplatnil ještě v muzikálových představeních Poslední štace (1968) a Jonáš a doktor Matrace (1969) ,napsal písně do jednoaktovky Revizor v šantánu a do jevištního pásma Ten pes je váš? (obojí uvedeno až v roce 1970). V roce 1969 složil pro zpěvačku Milušku Voborníkovou svou poslední píseň Líbej mne víc.

Celkem napsal Jiří Šlitr 287 písní s texty Jiřího Suchého, třicet písní na texty Pavla Kopty a deset písní na texty Miroslava Horníčka. Žánrová pestrost Šlitrova tvůrčího záběru je velmi široká – sahá od populární písně přes šansony, kuplety až k muzikálovému typu písní. Svou písňovou tvorbou, vyznačující se jedinečnou vyrovnaností mezi hudební a textovou složkou, pomáhal jednak otevřít cestu k nástupu rock & rollu a k renesanci jazzu, jednak výrazně přispěl k formování české pop music a k popularitě jejích interpretů (Gott, Vondráčková, Pilarová, Hegerová a další). Na gramofonové desky nazpíval Šlitr dvacet písní na texty Jiřího Suchého a na vlastní hudbu.

Vedle působení v Semaforu bylo významné Šlitrovo šest měsíců trvající účinkování v programu Radokovy Laterny magiky v rámci Světové výstavy EXPO 58 v Bruselu (Šlitr tu sám při spojení živého interpretačního výkonu a filmového záznamu imitoval hru celé dixielandové skupiny) i na Světové výstavě v kanadském Montrealu (1967) v pořadech Kinoautomat pro děti a Stars of Prague. Jako skladatel i jako herec se Šlitr uplatnil také ve filmech Bylo nás deset (1963), Zlatý zub (1964), Dobře placená procházka (1966), Kdyby tisíc klarinetů (1964) a Zločin v šantánu (1968), dále ve filmech Recital (1965), 2 x S + Š (1967); hudbu složil k filmům Sedmikrásky (1966), Černý Petr (1963) či O něčem jiném (1963). Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik, ilustroval řadu knih (mj. Zbabělce Josefa Škvoreckého), za života mu bylo uspořádáno několik výstav doma i v zahraničí, mj. i v New Yorku, kde navštívil Jiřího Voskovce, s nímž ho poutal upřimný přátelský vztah, i význačné muzikálové autory Burtona Lanea a Fredericka Loeweho, s jejichž pomocí se snažil – bohužel marně – proniknout na Broadway.

Jiří Šlitr zemřel 26. prosince 1969 za ne zcela nevyjasněných okolností ve svém ateliéru na Václavském náměstí. Za nejpravděpodobnější se považuje nešťastná náhoda, otrava svítiplynem způsobená poklesem tlaku plynu v zastaralém topidle. Pohřben je (se svými rodiči) na Vinohradském hřbitově v Praze. Na náhrobku jsou napsány noty části písně Jó, to jsem ještě žil.

V roce 2005 mu byla prezidentem Václavem Klausem udělena in memoriam medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury. V únoru v roce 2024 uspořádala MČ Praha 2 k 100. výročí narození umělce vzpomínkový koncert Ďábel z Vinohrad. V Royal Theatre vystoupili Šlitrův přítel a kolega ze Semaforu Jiří Suchý, Jitka Molavcová i další umělci, kteří zazpívali jeho proslulé songy.