Josef Heřman - Zefi (Nové Město)

Tento umělec během svého života používal pseudonymy v různých obměnách: Josef Heřman Zefi, Josef Zefi-Heřman, Josef Zeffi-Heřman, Josef Zefi, Josef Zeffi, Heřman Zefi, Josef Zefíček, Silvestr Laštovička, Silvestr Vlaštovička.

Pro konec devatenáctého a počátek dvacátého století byla typická velmi oblíbená lidová zábava – zpěvní síně neboli „zpěváčci“, šantány, kabarety, vaudevilly, pivovarské zahrady. Nabízely prezentace oblíbených komiků, pěvecká vystoupení, humoristické a varietní výstupy, přednes kupletů a kabaretní popěvky nezřídka lechtivého obsahu. Josef Heřman Zefi svou osobností a tvorbou zosobňoval tuto éru a její pozlátkový lesk.

Vyučený řezník a uzenář Josef Heřman projevoval herecký talent a smysl pro komično. Účinkoval v ochotnických představeních. Byl vysoký, urostlý a pohledný, měl úspěch a budil pozornost. Kamarád navrhl Josefovi, aby se dal ke kočovné divadelní společnosti. Bylo mu teprve osmnáct, potřeboval svolení rodičů; otec před časem zemřel, ale matka mu rozhodnutí schválila. Zářná perspektiva jej nečekala, měsíční gáže nováčků se pohybovala mezi 15-20 zlatými. Prostřídal angažmá u několika principálů: významnějšího ředitele Josefa Faltyse a malých divadelních firem Ferdinanda Knábla, Karla Stockého a Emanuela Rotta (1890 – 1898). V té době ovšem pokračující inflace společnosti přinesla kočovným divadlům stagnaci a úpadek.

Josef Heřman odešel do Prahy, kde působil v komparsu Národního divadla, ve vinohradském Národním domě a na malých scénách v Žižkově a Libni, jimž pomáhal zájem diváků z dělnických vrstev. Heřman vystihl šanci v rozmachu zpěvních, kabaretních a šantánových podniků. Zvolil si umělecký pseudonym Zefi (a různě ho varioval), pod nímž hrál a zpíval zejména v Apollu, Orfeu na Vinohradech, ve Varieté v Celetné ulici, Typografické besedě v ulici Ve Smečkách, v Dvorním pivovaru, U Lhotků ve Vodičkově ulici, U Medvídků na Perštýně, U Modré štiky na rohu ulic Karlova a Liliová, v kabaretu Lucerna.

Zefi – Heřman stanul na výsluní popularity jako nejoblíbenější pražský komik a zpěvák. Mohl přijmout některou z četných nabídek na zahraniční turné či stálé uplatnění, ale nepřijal je. Někdy kolem roku 1905 se oženil s budoucí herečkou, zpěvačkou, komičkou a kabaretiérkou Marií Filoménou Jelínkovou (1882 – 1935), původně koloraturní pěvkyní. Po sňatku podobně jako manžel obměňovala umělecké pseudonymy (Mařenka / Maruška Zeffiová / Heřmanová apod.). Objevovali se na prknech šantánů v tandemu, prim ovšem hrál její choť.

Josef Heřman měl cit pro originální komické scénky, převleky, parodie (za terč mu posloužily i Mariiny vážně podávané, diváky oblíbené písně), napodoboval známé pražské figurky. Exceloval v kupletech, fraškách, deklamacích, anekdotách, jednoaktovkách a veseloherních výstupech. Ačkoli se nám dnes Zefiho tvorba může zdát přízemní, jeho projev byl elegantní a vtipný, měl pronikavý postřeh, břitký a pohotový jazyk, výraznou mimiku. S nástupem fonografu a gramofonu se dostaly do módy záznamy, na nichž vystupovaly hvězdy kabaretů a šantánů. Dochovaly se tak i scénky a písničky Heřmana Zefiho z let 1906 - 1907 a 1909, nahrávky Josefa a Marie zřejmě vznikaly sporadicky i ve dvacátých letech.

Napsal pro sebe i pro jiné řadu skečů, výstupů, scének, přes tři tisíce písniček a kupletů, dvě operety, dokonce tanga – skládal i hudbu. Hodně jeho písní se udrželo v obecné paměti až do moderní doby: Na Marjánce, Točte se, pardálové, Prorok Fiala, Stromečky okolo Břežanky, Dědeček, co si bral babičku, Bylo to v háji v měsíci máji a další. Mnohá jeho díla nesla názvy vskutku kuriózní: Cowboyská písnička o loupežníku Harval Billovi, Blbá píseň velkého umělce, Černá Máry, holka plná páry, moderní služka pro všechno , Ukrutný vrah Landru z Paříže nebo scénky Ženich v nesnázích (kalhoty dolů), Novopečený otec - žertovný solový výstup pro pána, Bacil přes tyfus a raky, Krávoslav Kocour, přednosta domácnosti, Děvče moderní a děvče zaostalé atp.

Práva na svá díla obratně prodal do zahraničí - Německa, Rakouska, Ruska, Polska, Jugoslávie. Vydával je zpočátku u Josefa Švába – Malostranského, Mojmíra Urbánka, Hoffmana, Weinfurtera, Kudelíka. Po válce si založil vlastní nakladatelství s Edicí Veselosti, udrželo se však zřejmě jenom do počátku třicátých let. Vydal v něm nejméně dvě stě padesát drobných tisků, sborníků humorných textů i her pro loutkové divadlo; Národní knihovna ČR jich eviduje pouze necelých sto devadesát. Kromě Zefiho autorské tvorby – nepřestával psát stále nové, aktuální scénky a písně - mezi nimi najdeme skladby kdysi téměř kultovní:  Na hranicích města německého (známé i jako Hrabě Fridolín), Mnislav a Běla, Nad Berounkou pod Tetínem.

Světová válka, kulturní a společenské změny, fenomenální nástup filmu znamenaly soumrak světa šantánů. Manželé Heřmanovi se stáhli do ústraní, věnovali se svým dvěma synům. Otevřeli si na Vyšehradské ulici 23 papírnictví, a protože v okolí působila ještě další, přidali k tužkám a sešitům mandl. Zúčastnili se rozhlasového vysílání a zkusili štěstí ve světě kinematografie, žel jen v okrajových rolích.  Josef Zefi ztvárnil studenta (sic!) v komedii Láska slečny Věry podle tehdy úspěšného románu Otakara Hanuše (režie Václav Binovec, 1922), Marie se ocitla před kamerou ve třech snímcích: Děvče z hor (1924), Příběh jednoho dne (1926) a Skalní ševci (1931). 

Marie Heřmanová-Zeffiová zemřela nedlouho poté, 7. prosince 1935 (jsou uváděny i letopočty 1933 nebo 1932). O dvacet let později svou paní na Olšanské hřbitovy následoval Josef Heřman-Zefi. Kabaretiérovy obsáhlé paměti a vzpomínky zůstaly v rukopise, ale jeho nejlepší písně patří do staropražského repertoáru dodnes.