Evald Schorm, foto Archiv Národního divadla

Evald Schorm (Vinohrady)

Filmový a divadelní režisér, scénárista, herec, pedagog, jedna z nejvýraznějších tvůrčích osobností Československé nové vlny.

Narodil se 15. prosince 1931 v Praze, zemřel 14. prosince 1988 v Praze.

Sdílet

Evald Schorm se narodil 15. prosince 1931 v Praze, v době svého úmrtí 14. prosince 1988 bydlel na Vinohradech, v Krkonošské ulici. Svoje dětství a mládí však prožil na rodinném statku v Elbančicích, poblíž Mladé Vožice na jihu Čech. Jeho rodinu po roce 1948 postihl velmi trpký osud. Otec byl označen za kulaka, byl jim vyvlastněn rodinný statek a veškerý majetek a Evald byl vyloučen z maturitního ročníku Vyšší hospodářské školy v Táboře. Rodina byla vystěhována do Zličína u Prahy, kde oba rodiče museli pracovat až do důchodu jako nádeníci. Sám Evald musel pracovat jako traktorista, než mu roku 1951 bylo umožněno složit maturitu. O rok později nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu, po jejímž absolvování působil v Armádním uměleckém souboru jako zpěvák.

Po několika nezdařilých pokusech o studium herectví byl i díky jistému uvolnění politických poměrů přijat roku 1957 na katedru filmové režie FAMU, do ročníku vedeného Otakarem Vávrou. Studia zakončil roku 1962 absolventským filmem Turista. Mezi jeho spolužáky patřil kupř. Jiří Menzel, Věra Chytilová nebo Jan Němec, s nimiž spoluutvářel tzv. Novou vlnu československého filmu šedesátých let. Jejich společným filmovým manifestem se stal povídkový film podle próz Bohumila Hrabala Perličky na dně (1965), do něhož Schorm přispěl povídkou Dům radosti.  V průběhu šedesátých let, kdy byl zaměstnán v Krátkém filmu Praha (1961 – 1968), natočil celkem pět celovečerních hraných filmů - Každý den odvahu (1964), Návrat ztraceného syna (1966) a Pět holek na krku (1967), psychologická dramata, v nichž skepticky reflektoval nejen dobovou společenskou atmosféru, nýbrž si kladl i zneklidňující otázky existenciální a etické povahy, sžíravou tragikomedii Farářův konec (1968), na níž spolupracoval s Josefem Škvoreckým, a apokalyptické podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), inspirované okupací Československa v srpnu 1968.  Tu zachytil již ve svém dokumentárním filmu Zmatek, který však – stejně jako zmíněný hraný film – postihl okamžitý zákaz a mohl být uveden až v roce 1990. Mezi jeho další dokumenty patří jemná črta ze života fotografa Jana Sudka Žít svůj život (1963), či anketní dokumenty Proč? (1964), pojednávající o neutěšených životních podmínkách mladých lidí, a Zrcadlení (1965), v němž pátrá po lidských tužbách tváří v tvář nemoci a smrti. K  většině jeho filmů složil hudbu skladatel Jan Klusák, za dokumentární kamerou stál Jan Špáta, kterého spolupráce se Schormem zásadním způsobem ovlivnila a nasměrovala k  vlastní tvorbě.  Od roku 1963 Schorm spolupracoval též s Čs. televizí, pro kterou kromě řady televizních písniček a hudebních pořadů, do nichž se promítl i jeho osobní hluboký zájem o operu a vážnou hudbu, natočil i několik středometrážních filmů – hravou televizní etudu o vztahu Jindřicha VIII. s Kateřinou Paarovou Král a žena (1967), alegorickou esej o chápání pojmu spravedlnost Rozhovory (1969), či Lítost (1970), rodinné drama o vztahu otce a syna v atmosféře marasmu počínající normalizace. Šíři Schormova talentu dokládá nejen jeho herecká účast ve filmech Jana Němce (O slavnosti a hostech, 1966), Antonína Máši (Hotel pro cizince, 1966) a Jaromila Jireše (Žert, 1967), nýbrž i první divadelní režie.

Všech pět Schormových celovečerních filmů skončilo po roce 1968 v trezoru, k čemuž se přidal zákaz natáčení. Posledním filmem, na kterém mohl pracovat, byl snímek Psi a lidé (1971) podle původního scénáře Vojtěcha Jasného, po jehož emigraci bylo Schormovi přikázáno film dokončit. Tímto povídkovým triptychem o vztazích mezi člověkem a psem, v nichž Schorm vyzdvihl téma obyčejné mravnosti ve světě lidské krutosti a bezohlednosti, se však normalizátorům zavděčit nemohl. Tečkou za jeho filmovou a televizní tvorbou byla slovenská inscenace Úklady a láska (1971), po jejímž odvysílání následovala osobní intervence Vasila Biĺaka, člena ústředního výboru KSČ, kdy byla Schormovi jakákoli další filmová tvorba definitivně zakázána. V roce 1970 musel též odejít z FAMU, kde do té doby pedagogicky působil.

V 70. a 80. letech se tak těžiště Schormovy práce přeneslo do divadla, kterému se věnoval již od druhé poloviny šedesátých let: v Činoherním klubu inscenoval Dostojevského Zločin a trest a hru Pavla Landovského Hodinový hoteliér, v divadlech v Brně a Olomouci realizoval své první operní režie. V době normalizace režíroval kolem osmdesáti inscenací na činoherních a operních pražských i mimopražských scénách, od počátku osmdesátých let též v zahraničí (zejm. režie oper Leoše Janáčka). Významná byla především jeho dlouhodobá spolupráce s Laternou magikou, kde vytvořil sedm inscenací, např. Láska v barvách karnevalu (1975), ještě donedávna uváděný Kouzelný cirkus (1977), či Odysseus (1987), v nichž se alespoň částečně mohl dotknout tolik milovaného filmu, soustavná spolupráce se Studiem Ypsilon v Liberci i v Praze, s Činoherním studiem v Ústí nad Labem (mj. Diderotův Jakub Fatalista v dramatizaci M. Kundery), s divadlem Semafor, s Divadlem na okraji (Rubín) a od roku 1976 plodná spolupráce s Divadlem Na zábradlí (mj. dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových, Hrabalovy Hlučné samoty, či Garderobiér R. Harwooda).  Nicméně jeho tvorba postupovala nadále od zákazu k zákazu. Po inscenaci Hrabalovy Hlučné samoty (1984) následoval dokonce roční distanc. Nepočítáme-li krátkou filmově hudební esej Etuda o zkoušce (1976), zachycující dirigenta Václava Neumanna při zkoušce orchestru, mohl se Schorm k filmové práci vrátit až takřka po dvacetileté pauze, kdy dostal příležitost natočit film Vlastně se nic nestalo (1987), komorní psychologické drama o vztahu matky a dcery. Premiéry se však už nedožil. Zemřel 14. prosince 1988 na mozkovou mrtvici, den před svými 57. narozeninami. V roce 1992 mu byl udělen in memoriam řád TGM. Po Evaldu Schormovi je pojmenováno komorní kino Evald na Národní třídě. 

„Evald Schorm byl skvělý člověk, který nesl a neunesl tíhu naší doby“, napsala Věra Chytilová.

Narození
15.12.1931
Úmrtí
14.12.1988 (56 let)
Katastrální území
Odkazy a literatura:
Jan Bernard, Evald Schorm a jeho filmy. Odvahu pro všední den
Radka Denemarková, Evald Schorm. Sám sobě nepřítelem
Jan Lukeš - Ivana Lukešová, Mlčenlivý host Evald Schorm
Datum poslední aktualizace: 17.2.2021 17:02
Datum vytvoření: 1.12.2020 0:53