Jan Klusák (Vinohrady)

Jan Klusák, původním jménem Jan Filip Porges, je hudební skladatel, autor vážné, scénické a filmové hudby, literát a herec. Narodil se 18. dubna 1934 v Praze. Hudební nadání zdědil po svém otci, který tragicky zahynul v koncentračním táboře Osvětim (stejně jako mnozí další příbuzní, jež se stali obětmi holokaustu). Odmaturoval na Akademickém gymnáziu Štěpánská ve Štěpánské ulici, a poté absolvoval Akademii múzických umění v oboru skladba (1957). Po absolutoriu se věnoval především kompozici a dokonce i v době normalizace, kdy byl „nedoporučeným“ skladatelem, se dokázal jako jediný nezávislý hudební autor v Čechách uživit komponováním, což byl fenomén.

Klusák se řadí mezi přední osobnosti české kultury především svým dílem skladatelským, nezanedbatelné jsou ovšem i jeho přesahy herecké a literární, včetně jeho činnosti hudebně publicistické, věnované autorům, u nichž sám nacházel umělecký vzor: Stravinskij, Berg a Mahler. Již spolupráce s Komorní filharmonií, vedenou dirigentem Liborem Peškem, jej na přelomu 50. a 60. let přivedla do uměleckého okruhu kolem nedávno založeného Divadla Na zábradlí, kde orchestr též vystupoval. Klusákovo skladatelské úsilí, navazující na tradici meziválečné hudební avantgardy (neoklasicistická Hudba k vodotrysku), se pod vlivem poetiky Druhé vídeňské školy a Nové hudby postupně proměňovalo směrem ke kompoziční technice atonality, dodekafonie a serialismu (Čtyři malá hlasová cvičení na texty Franze Kafky, I. invence pro komorní orchestr, III. invence pro smyčcové nástroje, Obrazy, II. smyčcový kvartet, Sonáta pro housle a dechové nástroje, Variace na téma G. Mahlera pro velký orchestr /1960 -1962/ a sbližovalo jej s avantgardními snahami soudobého českého divadla i experimentálním hledáním filmových tvůrců tzv. nové vlny. Klusákova spolupráce s divadelním režisérem Otomarem Krejčou (scénická hudba pro jeho inscenace Kunderových Majitelů klíčů, Shakespearova Romea a Julie, Havlovy Zahradní slavnosti či Topolova Konce masopustu) stojí na počátku jeho celoživotní práce pro divadlo, k níž se řadí nejen jeho četné opery a singšpíly (Dvanáctá noc /1989/,  Zlý jelen /1989/ - singšpíl na slova V. K. Klicpery pro činohru Národního divadla, Dybuk aneb Bludná duše – Hra se zpěvy o 12 obrazech (1996), Zpráva pro akademii /1997/ - komorní opera podle povídky Franze Kafky ,  jednoaktová opera Filoktétés dle textu Sofoklovy tragédie či opera-pasticcio Bertram a Mescalinda /2002/), nýbrž i jeho hudební (a rovněž herecká) spolupráce na některých představeních Divadla Járy Cimrmana na počátku normalizace: Hospoda Na Mýtince, Vražda v salonním coupé, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Ve filmu se Klusák uplatňoval nejen jako skladatel (za připomenutí stojí jeho hudba k filmům Věry Chytilové, Jana Němce, Jiřího Menzela, Jiřího Brdečky, Jana Švankmajera, a především jeho soustavná spolupráce s režisérem Evaldem Schormem, v 90. letech pak k němým filmům Hrabě Monte Christo a Erotikon), nýbrž také jako spoluscenárista a herec. Výrazné role ztvárnil ve snímcích režiséra Jana Němce O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky (1966), ve filmu Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové či v surreálné fantazii podle Vítězslava Nezvala Valerie a týden divů (1970) režiséra Jaromila Jireše.

S nástupem normalizace byla sice Klusákova veřejná činnost utlumována a výrazně se omezilo veřejné provádění jeho skladeb, nepřestával však komponovat jak původní hudbu vokální, orchestrální a komorní (kupř. III. Smyčcový kvartet), tak hudbu funkcionální, určenou pro divadlo, film a televizi. Paradoxně právě tehdy složil svou nejznámější hudbu k seriálu J. Dietla Nemocnice na kraji města (1976-1981). K plné rehabilitaci Klusákovy tvorby a rehabilitaci významu jeho osobnosti však mohlo dojít až po listopadu 1989, kdy nejen zaujal význačné pozice v českém hudebním i společenském životě (stal předsedou hudebního odboru obnovené Umělecké besedy, místopředsedou České hudební rady, členem poradní umělecké komise Pražského jara a poradcem Národního divadla), nýbrž se mohl začít znovu výrazně prosazovat svými skladbami, ať již staršími, či nově vznikajícími, mezi nimiž osobité místo zaujímá hudební forma a série Invencí /1961- 1993/, symfonická báseň Zemský ráj to na pohled /1998/, či Axis Temporum pro velký orchestr /2003 – 2004/.

Klusákova hudební tvorba je inspirující nejen svým hudebním jazykem, který je originální, inovativní a stylově těžko zařaditelný, nýbrž i rozměrem etickým, soustředěním se na vlastní otázky umělecké tvorby, které vždy důsledně nadřazoval pragmatickým aspektům úspěchu a popularity.  Klusákova celoživotní práce i osobní postoje, ignorující požadavky a úlitby komunistickému režimu, byly roku 2006 oprávněně oceněny Medailí Za zásluhy prezidenta republiky.

V roce 2015 byl životní příběh Jana Klusáka a jeho rodiny zpracován a natočen pro neziskovou organizaci Post Bellum v rámci projektu Paměť národa. Dne 22. 2. 2022 udělila MČ Praha 2 Janu Klusákovi čestné občanství.