Josef Škvorecký (Vinohrady)

Narodil se 27. září 1924 v Náchodě. Jeho otec byl bankovní úředník, který se angažoval se i jako náčelník místní sokolské organizace. Již na gymnáziu se Škvorecký věnoval jazzu a prvním literárním pokusům. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě 1943 pracoval jako „totálně nasazený“ pomocný dělník v náchodských továrnách.

Po skončení 2. sv. války v roce 1945 začal Josef Škvorecký studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Záhy však dal přednost oboru angličtina-filozofie na filosofické fakultě, kterou ukončil roku 1949. Těsně před únorem 1948 se stává vítězem vysokoškolské literární soutěže v próze s cyklem Nové canterburské povídky, avšak k souvisejícímu měsíčnímu pobytu v zahraničí již nedošlo. Po ukončení vysoké školy dva roky učil na Střední škole v Polici nad Metují a na Vyšší sociální škole v Hořicích. Roku 1951 získal na Univerzitě Karlově doktorát filosofie. Po návratu z vojenské služby 1953 nastoupil jako redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU, pozdější Odeon). V roce 1956 nastoupil do redakce dvouměsíčníku Světová literatura  Již v letech 1948-1949 pracoval Josef Škvorecký na románu Zbabělci, který byl knižně vydán poprvé 1958. Dne 31. března 1958 se Škvorecký oženil se Zdenou Slivarovou. Po politickém skandálu, který vyvolalo vydání Zbabělců, musel redakci opustit, ale mohl se vrátit do SNKLU. V padesátých letech byl znám spíše jako překladatel. Vlastní díla psal, ale nepublikoval je, mj. Tankový prapor, Nové canterburské povídky a jiné příběhy. Mnohé se dočkaly vydání až počátkem devadesátých let.  Tvořil i pod pseudonymem, věnoval se i detektivní próze  a spolupracoval s dalšími autory, např. s Janem Zábranou nebo jazzovým publicistou Lubomírem Dorůžkou.

V roce 1963 opustil redakci a stal se spisovatelem z povolání. Škvoreckému vychází pět let stará novela Legenda Emöke, o rok později vycházejí ve druhém vydání Zbabělci a postupně řada dalších knih. V lednu 1969 se stal předsedou redakční rady měsíčníku Plamen. Ještě v témže roce odjel do USA, tam nejprve přednášel na Cornellově univerzitě v Ithace (New York), v létě absolvoval stipendijní pobyt na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Po zastavení příprav vydání knihy Tankový prapor v Československu se spolu s manželkou Zdenou rozhodl zůstat v exilu a usadil se v Torontu, kde mu byla nabídnuta profesura. V letech 1969–1990 na tamější univerzitě vyučoval – vedl kurz současného českého divadla a filmu, kurzy anglické a americké literatury a od roku 1970 kurzy tvůrčího psaní, na Graduate Centre for Study of Drama Torontské univerzity také vyučoval dějiny a teorii filmu. Od sedmdesátých let pohostinsky přednášel na mnoha severoamerických univerzitách. V roce 1971 společně s manželkou Zdenou založil v Torontu nakladatelství '68 Publishers, které se zařadilo mezi přední československá nakladatelství. V něm do počátku 90. let vydával české exilové autory a v Československu zakázaná díla (do roku 1993 vyšlo celkem 227 titulů). V Torontu vydal Škvorecký i mnohá svá díla jako  Tankový prapor, Prima sezóna, Mirákl , Příběh inženýra lidských duší a další. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, od konce 70. let se těšil značnému ohlasu zejména v Severní Americe. V roce 1980 mu byla na Oklahomské univerzitě udělena Neustadtská mezinárodní cena za literaturu.

Po roce 1989 mohl spolu s manželkou opět navštěvovat Čechy, rozhodli se však natrvalo zůstat v Kanadě. Škvoreckého knihy se dočkaly opět vydání na domácí půdě a podařilo se vydat i Spisy Josefa Škvoreckého. O jeho díla jako předlohu provil zájem film i televize. Roku 1990 byl společně se Zdenou Salivarovou poctěn Řádem Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě, který mu udělil prezident Václav Havel. Literární tvroba Škvoreckého byla poctěna mnoha dalšími cenami doma i v zahraničí, je čestným doktorem několika univerzit.

Josef Škvorecký a Praha 2.  Do Prahy se Škvocký vrátil poprvé na jaře 1990 a 2. května se v Praze 2 se setkal se čtenáři v Knihkupectví bří Čapků v Jugoslávské ulici.  Dalším styčným bodem byla Společnost Josefa Škvoreckého, která vznikla v prosinci 1989 za účasti Václava Krištofa, Petra Šrůty, Miloše Holuba a Jaroslava Muroňe. Od prvních krůčků se činnost společnosti  postupně rozrůstala. Mj. provozovala i veřejnou knihovnu tehdy ještě nedostupných knih a časopisů v prostorách Na Slupi 10. Tam se také Josef Škvorecký při svých návštěvách Prahy setkával se čtenáři i přáteli. Prostřednictví SJŠ a Miloše Holuba, tehdejšího ředitele Školského úřadu Praha 2 doputovaly knihy z nakladatelství Sixty – Eight Publishers také na základní školy v Městské části Praha 2. 

Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého (SGJŠ) bylo založeno v roce 1993. Mělo čtyřletý a osmiletý studijní cyklus, humanitní zaměření odpovídalo jménu Josefa Škvoreckého. V druhém roce existence školy působily dvě třídy v pavilonech ZŠ Botičská (kancelář fungovala Na Slupi), školní rok 1995/1996 znamenal stěhování do budovy ZŠ Legerova 5. Josef Škvorecký přivítal studenty i pedagogy „své“ školy v září 1993 a pak školu při různých příležitostech navštěvoval. Školu také navštívil prezident republiky Václav Havel při své „cestě“ po Praze 2. Místem setkávání s veřejností při aktivitách školy, včetně Literární akademie (soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) se stal Národní dům na Vinohradech. Zde probíhali i plesy SGJŠ a imatrikulace a promoce Literární akademie, ale také zde manželé Škvorečtí obdrželi cenu Pangea (duben 2001) a proběhl zde křest knihy J. Škvoreckého Pulchra (2003). Poslední setkání pak přišlo v podzimních dnech roku 2004 na imatrikulaci studentů Literární akademie.

 V únoru 2020 byla ve spolupráci Spolkečnosti Josefa Škvoreckého a MČ Praha 2 uspořádána v budově úřadu na nám. Míru výstava představující život a dílo Josefa Škvoreckého.

(zpracováno dle podkladů Václava Krištofa, spoluzakladatele Společnosti Josefa Škvoreckého, Soukromého gymnázia Josefa Škvoreckého a Literární akademie)