Ivanka Lefeuvre (Vinohrady)

Studovala psychologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, ale kvůli nesouhlasu s normalizací byla ze studií vyloučena.

Za šíření letáků vyzývajících k bojkotu voleb do Federálního shromáždění strávila v roce 1971 šest měsíců ve vazbě, společně se svým tehdejším manželem Václavem Šabatou (prvorozeným synem Jaroslava Šabaty, známého brněnského disidenta a jednoho z jejích profesorů na brněnské katedře psychologie) a jeho sourozenci Annou a Janem. „Letákovou akcí jsme chtěli občanům připomenout jejich právo neúčastnit se voleb, vložit do urny čistý volební lístek nebo škrtnout oficiální kandidáty a symbolicky napsat Dubček ,“ vzpomínala v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (2017). V historii východoevropského disidentství představuje hromadné zatčení tří sourozenců, snachy a nakonec i otce, unikum: „Všechny tři děti Šabatovy plus já – jakožto snacha, jsme byli vězněni především z toho důvodu, aby Státní bezpečnost mohla vyvíjet hodně silný psychický tlak na Jaroslava Šabatu. Neznám podobný případ v historii jiné komunistické země, kde by tímto způsobem, uvězněním dětí, komunisté vydírali otce.“ Poté se jí s obtížemi podařilo dostudovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté 28. prosince 1976 jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 (pod svým dívčím jménem Šimková). Když v lednu 1977 vypukla ve sdělovacích prostředích kampaň proti signatářům a signatářkám Charty, pracovala jako psycholožka na psychiatrické ambulanci v České Lípě a v místním komunistickém plátku Průboj o ní vyšel článek s názvem „Signatářka beze studu“, v němž jí autor vytkl nevděk za to, že stát ji nechal vystudovat, a ona přesto „dala svůj podpis pod Chartu 77“. Její druhý manžel, psycholog a filozof Martin Hybler, byl rovněž signatářem Charty 77 a byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Jejich byty  – nejprve Myslíkova 1698/18 (v tomto bytě se v době vzniku Charty 77 uskutečnila schůzka V. Havla s J. Patočkou nad redakcí zakládajícího prohlášení charty), a později byt v Korunní 957/35 (tehdy W. Piecka) – v té době plnily funkci informačního centra, jemuž se říkalo „otevřené byty“, do kterých mířili zájemci o dění v disentu, zvláště mimopražští. Mohli přijít bez ohlášení, věděli, že se tu dostanou k aktuálním informacím a k nezávislé literatuře: „Náš byt v Praze byl tenkrát v Myslíkově ulici, kousek od nás bydleli Bendovi, když přejdete Karlovo náměstí, tak tam se v ulici Ječné nacházel byt Němcových, a pak v Anglické bydleli moje bývalá švagrová Anna Šabatová a Petr Uhl. Fungovala zde velká solidarita mezi rodinami. Lidé, kteří se chtěli informovat o tom, co se děje, se mohli zastavit, měli jsme malé děti, takže věděli, že budeme pravděpodobně doma. Mohli přijít, dostali kafe, odnesli si výtisky Tigridova Svědectví, nebo Informace o Chartě, které tenkrát vydával Petr Uhl, a později, v době jeho věznění, jeho žena Anna. [...] Ta úžasná solidarita a soudržnost společenství byla mimořádná.“ Oba manžele několik let sledovala Státní bezpečnost (akce „Baletka“ a „Mobile“), která je na počátku osmdesátých let zařadila do akce „Asanace“, kdy z Československa pod nátlakem odešlo přibližně 270 chartistů a chartistek. V roce 1982 byli donuceni k emigraci i manželé Hyblerovi, kteří se třemi malými dětmi odešli do Francie.

Prvních šest a půl roku ve Francii pracovala Ivanka Hyblerová jako vychovatelka v pečovatelském ústavu pro tělesně a duševně postižené, při zaměstnání vystudovala a získala diplom z klinické a psychopatologické psychologie, od r. 1989 působila dvacet let jako psycholožka v Centru dětství a rodiny v Limoges, paralelně pracovala v několika evropských programech v oblasti sociálně právní ochrany ohrožených dětí.  I v emigraci pokračovala ve spolupráci s VONS a Rádiem Svobodná Evropa. Publikovala prózu a poezii v samizdatu a v exilových časopisech (Svědectví, Paternoster). V roce 2014 vydala knihu Migrace 1982, deníkové záznamy o zmíněném vynuceném odchodu její rodiny z Československa, doplněné poznámkami, vzpomínkami, ale i informacemi, o kterých se autorka dozvěděla ze spisu Státní bezpečnosti.  Je též jednou z respondentek Marcely Linkové a Nadi Strakové pro knihu Bytová revolta: jak ženy dělaly disent (2017).