Prokop Drtina (Vinohrady)

Prokop Drtina se narodil v rodině Františka Drtiny, profesora pedagogiky a dějin filozofie na Univerzitě Karlově, jenž patřil mezi stoupence a politické souputníky T. G. Masaryka (v letech 1907–1911 byl poslancem Říšské rady ve Vídni za Masarykovu realistickou stranu). Prokop Drtina vzpomínal, že když se doma „vyslovilo jméno Masaryk, tak se chodilo po špičkách“. Ještě jako studentovi smíchovského reálného gymnázia se mu podařil 1. května 1918 „první aktivní politický čin“, když svým projevem přiměl své spolužáky k účasti na táboru lidu na Střeleckém ostrově. Dne 28. října 1918 se účastnil velké protirakouské demonstrace na Václavském náměstí a stal se přímým svědkem vyhlášení samostatnosti Československa. Jako aktivní skaut se dal do služeb Národnímu výboru (resp. Skautské pošty - plnil kurýrní a strážní službu), ve skautském stejnokroji se zúčastnil Masarykova návratu do vlasti, byl přítomen i jeho zvolení prezidentem republiky. Od samého počátku Československé republiky se tak životní osudy P. Drtiny těsně spojily s jejími dějinami, což nakonec vepsal i do názvu svých vzpomínek Československo můj osud. Po maturitě vystudoval v letech 1919–1923 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, a poté nastoupil na místo úředníka České finanční prokuratury. Ve dvacátých letech byl činný ve studentském hnutí a v letech 1925–1928 působil jako předseda studentstva Národní strany práce, v níž se soustředila řada významných intelektuálů (kupř. bří Čapkové, F. Peroutka, J. Herben). Ve volbách však strana neuspěla a v roce 1928 Drtina vstoupil do Československé strany národně socialistické, jíž zůstal věrný až do konce své politické dráhy. V letech 1926–1938 byl též předsedou prestižního společenského a debatního klubu Přítomnost a úzce spolupracoval s časopisem Demokratický střed, kolem něhož se soustředila „prohradně“ orientované křídlo národně demokratické inteligence, usilující o reformu a kultivaci sociálních a politických poměrů v Československu. V roce 1929 opustil místo úředníka České finanční prokuratury a začal pracovat v Kanceláři prezidenta republiky, v roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše.  Mezi oběma muži, kteří byli v každodenním pracovním styku, se postupně vyvinul velice úzký vztah, nabývající časem i osobnější roviny.

 Po okupaci v roce 1939 se stal členem odbojové organizace Politické ústředí, představující reprezentativní politický sbor, v němž byly svými členy zastoupeny všechny hlavní demokratické strany předmnichovského Československa. V prosinci 1939 ilegálně emigroval do zahraničí a od března 1940 začal znovu pracovat v Benešově kanceláři v Londýně. Během války však působil nejen jako politický referent prezidentské kanceláře, nýbrž také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Jeho relace, uváděné pod pseudonymem Pavel Svatý, si velmi rychle získaly velikou popularitu u domácích posluchačů v Protektorátu. V letech 1944–1945 byl členem československé vládní delegace pro osvobozené území a v říjnu 1944 s ní působil na území Slovenska obsazeném povstalci. Po válce se stal členem předsednictva Československé strany národně socialistické a stále zřetelněji směřoval do aktivní politiky, přičemž mohl zúročit ohromnou popularitu jako proslulý rozhlasový komentátor Pavel Svatý. Po jistém váhání opustil místo úředníka prezidentské kanceláře a vrhl se naplno na dráhu aktivního politika jako poslanec Prozatímního, po květnových volbách r. 1946 Ústavodárného Národního shromáždění, především však jako ministr spravedlnosti ve druhé vládě Z. Fierlingera (od listopadu 1945 do května 1946), a poté ve vládě K. Gottwalda (do února 1948). Ve své funkci se snažil hájit nezávislost justice proti snahám komunistické strany o její ovládnutí. Značně obtížným bylo v podmínkách revoluční justice kupř. provedení retribucí a právní vyrovnání s protektorátní minulostí. Drtina usiloval o udržení zásady spravedlnosti a zákonnosti i v retribučním řízení, které jako forma mimořádného soudnictví přinesla v zájmu rychlosti celého řízení omezení procesních práv obviněných. Průběh retribucí provázely velké politické spory, ovlivňované komunistickými tiskovými kampaněmi, jejichž terčem byl právě Drtina, vykreslovaný jako zastánce zrádců a kolaborantů. Velký boj se odehrál zejména o přípustnost revize rozsudku nad protektorátní vládou, když se nad mírností vynesených trestů vzedmula obrovská vlna kritiky. Přes kampaň proti rozsudku, vedenou komunistickým tiskem, i velký politický tlak na Drtinu, aby zajistil změnu rozsudku (což by však bylo protiprávní), ministr spravedlnosti neustoupil a nakonec se mu podařilo prosadit vládní prohlášení, že právoplatný rozsudek Národního soudu je konečný. Pro komunistickou propagandu se nicméně stala „drtinovská justice“, údajně zdržující provedení národní očisty a nadržující kolaborantům, jedním ze symbolů reakce. Ve skutečnosti Drtinovy spory s komunisty o způsob retribuce a národní očisty byly ve svém jádru bojem o základy právního státu a princip nezávislosti soudu. V září 1947 byl Drtina jedním ze tří ministrů (vedle Petra Zenkla a Jana Masaryka), kterým byly poštou doručeny krabičky s výbušninou. Když komunisty ovládaná policie nebyla schopna tento případ, známý jako Krčmaňská aféra, vyšetřit, inicioval Drtina vyšetřování státního zastupitelství v Olomouci, které zjistilo, že za případem stojí představitelé komunistické strany. Právě způsob vyšetřování atentátu na tři ministry i problém nezákonných metod ministerstva vnitra a Sboru národní bezpečnosti vyhrotil politickou krizi, která vyústila 20. února 1948 v demisi demokratických ministrů, včetně P. Drtiny. Poté, co oproti původním předpokladům odstupujících ministrů prezident Beneš demisi nakonec 25. února přijal, čímž otevřel komunistům cestu k získání mocenského monopolu, pokusil se Drtina 28. února o sebevraždu skokem z ložnice svého domu v ulici Na Pískách, v Praze-Dejvicích. Přes těžká zranění přežil,  od března však na něj byla uvalena vazba na základě vykonstruovaného obvinění ze zločinu zneužití moci úřední, kterého se měl dopustit tím, že zneužil okolností zaslání krabiček s výbušninami třem členům vlády k tomu, aby byli z tohoto činu obviněni příslušníci komunistické strany, jež měla být tímto způsobem kompromitována. V prosinci 1953, po téměř šesti letech nezákonné vazby, byl v tajném procesu na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení, které strávil ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice.

V květnu 1960 byl Drtina po 12 letech, 2 měsících a 23 dnech věznění propuštěn díky amnestii, zůstal však zapovězenou osobou režimu. O většinu svého majetku přišel po svém odsouzení, z minimálního důchodu žil se svou ženou v garsonce v Mikovcově ulici 548/5, nedaleko od Národního muzea. Až po roce našel zaměstnání: začal pracovat jako knihovnický asistent v knihovně Národního technického muzea, kde zůstal až do roku 1967, kdy odešel do starobního důchodu. Udržoval styky se širokým okruhem přátel, vedl čilou korespondenci, jež je dnes uložena v Archivu Národního muzea, pravidelně se setkával s dalšími bývalými politickými vězni v kavárně hotelu Kriváň. V roce 1969 byl sice plně rehabilitován, v roce 1971 však byla jeho rehabilitace revokována a i po všech následných soudních tahanicích zůstal Drtina odsouzeným zločincem. O vánočních svátcích v prosinci r. 1976 na návštěvě v bytě otce Václava Havla, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství, podepsal Prohlášení Charty 77. S publikací svého podpisu však nesouhlasil z obavy, aby jeho účastí jako „reakčního politika“ nebyla Charta 77 kompromitována. Utajení podpisu však brzy ztratilo smysl, protože se podpisové lístky (včetně tajných signatářů) dostaly v lednu 1977 do rukou Státní bezpečnosti a komunistický režim rozpoutal proti Chartě 77 propagandistickou kampaň. Jedním z exemplárních „ztroskotanců a samozvanců“ se stal také Drtina, jako „představitel předúnorové reakce a buržoazní ministr spravedlnosti“. V únoru uveřejnil o Drtinovi velký článek týdeník Tvorba pod příznačným názvem Spojí se i s čertem a Československý rozhlas odvysílal denunciační pořad, prezentovaný jako „dokumentární pásmo“, na téma Kdo je Prokop Drtina? I v sedmdesátých letech pokračoval Drtina v psaní a opravování svých pamětí. Po jejich dokončení se podařilo jeden exemplář (tři díly o přibližně 1800 strojopisných stranách) v březnu 1976 propašovat do zahraničí. Dvě kratší pasáže vyšly v roce 1978 v Tigridově Svědectví, vydání rozsáhlého díla se však – většinou z obav z nejisté finanční návratnosti – odkládalo, takže kompletní Drtinovy paměti vyšly až po autorově smrti v září 1982 ve Škvoreckého nakladatelství Sixty-Eight Publishers, oficiálního vydání na domácí půdě se dočkaly teprve roku 1991 v nakladatelství Melantrich. Drtinovy paměti sehrály zástupnou, ale významnou roli v procesu s V. Havlem, J. Ledererem, F. Pavlíčkem a O. Ornestem v říjnu 1977. Původně měl být Havel jako hlavní iniciátor Charty 77 obžalován z podvracení republiky, nakonec však byl souzen a odsouzen pro pokus o poškození zájmů republiky v zahraničí, čehož se měl dopustit tím, že zprostředkoval odeslání Drtinových pamětí do USA. Přes pokročilý věk zakoušel sám Drtina neustálý tlak ze strany Státní bezpečnosti. Jeho synovec Jindřich Pokorný vzpomínal: „Pracovníci StB mu nedali pokoj nikdy, překvapovali ho svéráznými přepadovkami i při jeho prázdninových pobytech, a dokonce během posledních měsíců před smrtí.“ Drtina zemřel v Praze 16. října 1980 a jeho následný pohřeb provázela „bezpečnostní opatření“ obvyklá při pohřbech disidentů. Protože se Drtinova manželka nemohla vykázat příslušnými doklady k rodinnému hrobu, musel být popel zemřelého rozptýlen na Olšanských hřbitovech, kde se nachází hrob jeho rodičů.