Františka Plamínková (Nové Město)

Narodila se v rodině obuvníka Františka Plamínka jako nejmladší ze tří dcer, v domě tehdy známém pod názvem Zlatý lev (či Pflanzrův černý pivovar) na Karlově náměstí. Dům byl později zbořen a na jeho místě – Karlovo nám. čp. 292/14 – dnes stojí šestipatrová funkcionalistická budova Dům Černý pivovar, postavená v letech 1932–1933. Pokřtěná byla v nedalekém kostele sv. Štěpána 14. 2. 1875. Po úspěšném složení maturitní zkoušky v pražském Ústavu pro vzdělání učitelek působila Plamínková v letech 1894–1895 jako učitelka v Táboře a v Soběslavi, od roku 1895 v Praze. V roce 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze-Bubnech. Byla členkou Spolku českých učitelek, kde aktivně vystupovala proti znevýhodňování učitelek, jež viděla především v povinném celibátu, který jim znemožňoval vykonávat svou profesi po sňatku. Sama prožila vztah se studentem medicíny Vilémem Feyerem, s nímž byla dokonce zasnoubena, avšak kvůli celibátu, neboť se nechtěla vzdát svého profesního života, ze sňatku sešlo. Zrušení celibátu učitelek (uzákoněného v roce 1870, kdy byla učitelská profese pro ženy brána pouze jako pojistka pro případ, že se neprovdají a budou se muset živit samy) se podařilo dosáhnout – i s významným přispěním Plamínkové – až v červenci 1919.

Učitelskou profesi vykonávala Plamínková do roku 1924, poté se již naplno angažovala v ženském hnutí a v politice, jíž se aktivně věnovala od roku 1918. Do aktivit ženského hnutí se zapojovala od 90. let 19. století: v roce 1897 se zúčastnila 1. sjezdu českoslovanských žen a byla jednou ze zakladatelek Ženského klubu českého, který byl otevřen roku 1904. Soustředil se na podporu vzdělání a práce žen, pořádal osvětové a kulturní programy jako hudební večery, kurzy jazyků i přednášky, pro něž Plamínková dokázala získat význačné osobnosti své doby, např. T. G. Masaryka, K. Kramáře, T. Novákovou, A. Honzákovou ad. V roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen, díky jehož aktivitě se podařilo v roce 1912 do Českého zemského sněmu zvolit první ženu, spisovatelku Boženu Vikovou–Kunětickou. Plamínková sama měla na jejím zvolení rozhodující podíl, neboť po celou dobu kampaně jezdila po celé zemi a svým řečnickým umem si dokázala získat plné sály posluchačů. Nejen ve svých přednáškách, nýbrž i  v rozsáhlé publicistické činnosti (přispívala např. do Časopisu učitelek, Ženské rady, Času , Ženské revue) se věnovala – vedle úsilí o zlepšení postavení učitelek – především nerovnému postavení žen ve společnosti a v manželství.  Nejznámější se stala její přednáška O moderní ženě, proslovená v roce 1906 v rámci přednáškového cyklu Žena, pořádaného Ženským klubem českým. Plamínková v ní nastínila cestu, jíž se mělo ženské hnutí ubírat v následujících letech. „Jako mladé kozácké děvče letící na koni po širé stepi své rodné země, přes všecky překážky, tak jaře vskočila do dějinného života budoucí slavná atamanka žen, prudce, ale i rozvážně ,“ zhodnotila iniciační význam přednášky tehdejší blízká přítelkyně Plamínkové Albína Honzáková. I v článku Výchova dívek (1907) zdůrazňovala Plamínková nutnost změny pohledu na ženu: „Je nutno pochopiti a procítiti, dáti se proniknouti přesvědčením, že žena jest na prvním místě člověkem s duší schopnou vývoje a žádající si ho jako muž.“ Poukazovala na dvojí metr při výchově a hlásala: „Vzdělávejme obě pohlaví stejně, pokud lze, společně!“ Již zmíněná Honzáková význam Plamínkové pro ženské hnutí v Čechách shrnula těmito slovy: „Ženské hnutí mělo v čele ženu duchovní i fyzické krásy, muži, kteří ji viděli a slyšeli poprvé, byli udiveni. Ti zkušenější se jí obávali. Odzbrojila každého odpůrce.“

Plamínková se významně angažovala též v boji za volební právo žen. „Ale všechen zájem o ten veřejný život je na vodě a nebude trvale stoupající výchovné hodnoty, dokud nebude míti žena volebního lístku v ruce ,“ napsala v článku Za občanskou rovnoprávnost (1911). I poté, co ženy získaly volební právo a rovnost pohlaví byla zanesena do československé ústavy (1920), která hlásala, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“, kritizovala přetrvávající znevýhodňování žen ve státních službách, soudnictví i administrativě. V přednášce Žena v demokracii (1924) se ohrazovala proti snahám omezit účast žen na samosprávě obcí. V reakci na zjištění, že deklarovaná rovnost je v podstatě jen na papíře, byla v roce 1923 z její iniciativy založena Ženská národní rada jako nepolitická nadstranická organizace, zastřešující ženské spolky liberálního směru, jež měla hájit práva žen. Její činnost se zaměřovala jak na osvětovou práci, tak na spolupráci s institucemi a jedinci, kteří mohli mít vliv na poměry žen a na jejich zrovnoprávnění v praxi. Ženská národní rada tak kupř. sledovala a připomínkovala zákony, aby nepoškozovaly ženy a neohrožovaly ústavně danou rovnost pohlaví. Pořádala též koncerty a výstavy, propagující uměleckou tvorbu žen, a vydávala časopis Ženská rada. Jako předsedkyně Ženské národní rady Plamínková jezdila často do zahraničí na konference ohledně ženských práv, kde zastupovala ČSR a navázala mezinárodní spolupráci. Stala se význačnou představitelkou mezinárodního ženského hnutí; byla mj. místopředsedkyní řady mezinárodních ženských organizací: Mezinárodní ženská rada, Mezinárodní aliance pro volební právo žen či Mezinárodní federace výdělečně činných žen. Účast na řadě dalších konferencí a kongresů přinesl Plamínkové mezinárodní věhlas i uznání. Jako první Češka promluvila v roce 1931 ve Společnosti národů v Ženevě. V této době byla patrně nejznámější Češkou v zahraničí.

Roku 1918 vstoupila Plamínková do národně socialistické strany a začala pracovat jako radní na pražském magistrátu, kde působila jako inspektorka průmyslových dívčích škol a členka mnoha komisí zaměřených na sociální a kulturní práci. Starala se o lepší bydlení a zdravotní podmínky chudých, prováděla inspekce sociálních institucí, dohlížela na obnovu muzeí a kostelů či opravu školních budov. Také na magistrátu usilovala prosadit stejné pracovní podmínky pro muže a ženy, zrušila celibát úřednic a zasadila se o přijímání právniček. Iniciovala také vybudování tzv. Červených domů v Praze – Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na tehdejších Královských Vinohradech (v Dykově ulici 50/20, dnes Praha 10), určené pro matky samoživitelky, domu Ženského klubu českého Ve Smečkách 26 a výstavbu Ženských domovů na Smíchově (1931), jež zajišťovaly dostupné bydlení pracujícím ženám. V roce 1925 byla Plamínková zvolena senátorkou Národního shromáždění ČSR. Mandát se jí pak podařilo obhájit v roce 1929 a 1935. I jako senátorka hájila práva žen a dlouhodobě se věnovala reformě rodinného práva a žádala zrušení podřízeného postavení ženy v rodině i zrovnoprávnění obou rodičů v otázce rozhodování o výchově dětí. Roku 1923 přivedla do právní komise Ženské národní rady mladou studentku práv Miladu Horákovou (tehdy Královou), která se stala součástí týmu, pracujícím na reformě zastaralého rodinného práva. Horáková se během dlouhodobé spolupráce v této otázce s Plamínkovou sblížila a staly se z nich přítelkyně.

V druhé polovině 30. let se Plamínková angažovala v zápase s narůstajícím nebezpečím agrese ze strany nacistického Německa a otevřeně hájila demokratické ideály proti nacistické ideologii. V září 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, v němž reagovala na jeho lživé výroky o prezidentu Edvardu Benešovi. Dopis, ve kterém Hitlera označila za diktátora, zakončila slovy: „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí". Po okupaci a rozpuštění Národního shromáždění protektorárním prezidentem Emilem Háchou v březnu 1939 se nadále věnovala práci v Ženské národní radě, jejíž předsedkyní zůstala až do jejího zrušení v roce 1942. Rada pořádala kulturní akce, ale také organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, přes radu se předávaly zprávy zpravodajského rázu. Přestože ještě v květnu 1939 jí bylo umožněno vycestovat na kongres Mezinárodní federace výdělečně činných žen v Oslu, možnosti zůstat v zahraničí nevyužila a v červenci se vrátila do vlasti. Poprvé byla Plamínková zatčena 1. září 1939. Po šesti týdnech byla sice propuštěna, ale její pasivní rezistence vůči okupačnímu režimu byla stále častěji napadána v kolaborantském tisku. Znovu byla zatčena v době heydrichiády 11. 6. 1942 a uvězněna v terezínské Malé pevnosti. Zde se také naposledy setkala s M. Horákovou, která v poválečné vzpomínce tlumočila její vyznání či krédo: „Pamatuj si, že když se něco má pořádně udělat, musí se to dělat celou bytostí. Tak to bylo také se mnou. Mne práce vždycky brala celou sebou. Je dobré, že jsem vás už mnohé tímto svým pojetím práce nakazila. A proto jsi také tady.“ Protože odmítla atentát na Heydricha veřejně odsoudit, byla 30. 6. 1942 zastřelena na Kobyliské střelnici.

Její jméno je zaznamenáno na Památníku protifašistického odboje na místě bývalé kobyliské střelnice. Na její počest je v Praze umístěno několik pamětních desek: od listopadu 1945 na domě na Staroměstském náměstí čp. 930/7, kde žila v letech 1914 až 1939 (dnes zde sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj), od září 2008 na budově Senátu na Valdštejnském náměstí.
V roce 1992 obdržela F. Plamínková in memoriam Řád T. G. Masaryka.