Riva Krieglová (Vinohrady)

Narodila se 5. června 1908 ve městě Ňasviž (tehdy carské Rusko, dnes  Bělorusko) do židovské rodiny jako Rifka Lubecká. Rodiče jí brzy zemřeli (otec padl za války) a ona se ve svých 23 letech vydala do Palestiny, kde jako přesvědčená sionistka začala žít v kibucu. Zároveň zde brzy navázala styky s místními komunisty a vstoupila do komunistické strany, která byla ovšem v Palestině ilegální. Z kibucu byla vyloučena, pro práci v ilegálních odborech poté i půl roku vězněna. V ilegální komunistické straně zde poznala svého prvního manžela, levicově orientovaného českého Žida, Pavla Frieda. Když byl Fried pro svou činnost mezi palestinskými komunisty jako cizí státní příslušník z Palestiny vyhoštěn, vrátili se společně do Československa, kde ihned po příjezdu vstoupili do KSČ a v dubnu 1937 v jihlavské synagoze uzavřeli sňatek.  Fried krátce provozoval v Jihlavě obchod s textilním zbožím, který převzal po svém otci. Po okupaci mu však byl zabaven a manželé se přestěhovali do Prahy, kde se zapojili do ilegálního komunistického odboje. V roce 1940 navázal Fried přes manžele Jelínkovy spojení s novinářem Juliem Fučíkem, který Rivu pověřil organizováním technického aparátu pro rozmnožování Rudého práva a dalších ilegálních tiskovin, zajišťováním agitační akce, obstaráváním peněz i potravinových lístků a podobně. Právě v bytě Jelínkových byla s manželem i Fučíkem v dubnu 1942 zatčena gestapem. Ve svých vzpomínkách na onen večer Fučíkovi vyčítala, že při zatýkání nestřílel (ačkoliv měl u sebe dvě pistole), a tak zavinil prozrazení dalších lidí. Do konce života se nemohla smířit s tím, jak onu událost vylíčil ve své Reportáži psané na oprátce. Když kniha po válce vyšla, vydala se dokonce na ÚV KSČ, aby dosvědčila, že se Fučík nechoval jako pravý komunista. Od jednoho vysokého stranického funkcionáře se jí však dostalo odpovědi, kterou pak při všech rozhovorech o Fučíkovi opakovala: „Na pravdu se nikdo neptá. Kdo to ví? Víš to jenom ty. A straně to ohromně pomáhá.“ Paradoxně právě ona jediná z té odbojové skupiny přežila: manžel jako Žid zahynul v roce 1943 v Osvětimi. Zde byla vězněna i Riva, v srpnu 1943 však byla transportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Před osvobozením nastoupila na pochod smrti, z něhož uprchla a vrátila se domů.

Po válce se znovu zapojila do politické práce a začala pracovat v komunistickém stranickém aparátu, kde jí byly svěřovány především úkoly na úseku propagace, resp. propagandy: v letech 1946–1948 vedla stranickou Švermovu školu, poté byla vedoucí pražské krajské propagace. V té době se seznámila s Františkem Krieglem, za nějž se v srpnu 1948 provdala. Bezprostředně po svatbě si zařídili svůj společný byt na Vinohradech (Na Smetance 504/16). Sdíleli tehdy i své komunistické přesvědčení a podíleli se na budování podle nich šťastné budoucnosti. Kriegel, původním povoláním lékař, byl v té době organizačním tajemníkem pražského Krajského výboru KSČ a patřil ke skalním, radikálním stalinistům. V letech 1949 až 1952 působil jako náměstek ministra zdravotnictví, po antisemitské čistce ve vedení strany byl však z funkce odvolán a po celá 50. léta působil jako závodní a obvodní lékař. Koncem 50. let byl rehabilitován a v prosinci 1960 odcestoval společně s Rivou na Castrovu Kubu, kde pak tři roky působil při zdejším ministerstvu zdravotnictví jako poradce pro celkovou organizaci zdravotní péče. Po příjezdu zpět do Československa v prosinci 1963 se postupně vrátil do vedoucích pozic jako lékař (od roku 1966 byl primářem lůžkového oddělení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze) i jako politik (od dubna 1968 se stal nejen členem předsednictva ÚV KSČ, ale i předsedou Ústředního výboru Národní fronty). Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa byl spolu s dalšími vedoucími československými komunistickými politiky odvlečen do Moskvy, kde jako jediný člen delegace odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, který měl legitimizovat vstup okupačních vojsk. V té době Riva psala rozhořčené dopisy, v nichž protestovala proti nezákonnému odvlečení jejího muže. F. Kriegel se z Moskvy sice vrátil, pro Sověty se však stal nepřijatelným a již 31. srpna 1968 byl odvolán z předsednictva ÚV KSČ, nato ztratil i post předsedy Národní fronty. Na podzim 1968 coby řadový poslanec hlasoval jako jeden z mála proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Dne 30. května 1969 byl jako jeden z prvních vyloučen z KSČ, v říjnu 1969 byl zbaven poslaneckého mandátu a po svém nuceném penzionování v roce 1970 zůstal i bez své milované profese. Ze strany byla vyloučena i Riiva Krieglová.

Od konce 60. let byl F. Kriegel i se svou ženou sledován StB (svazek David, od r. 1974 svazek Přednosta), která nechala odposlouchávat jejich byt i byty jejich blízkých přátel (kupř. manželů Janouchových), nasadila na ně několik agentů a donašečů, včetně jednoho muže, kterému Riva v Osvětimi zachránila život. Když se Kriegel zařadil mezi první signatáře Charty 77, byli manželé prakticky pod stálým dohledem StB. Před jejich bytem na Na Smetance se trvale usadila policejní hlídka, která si z nedalekých Riegrových sadů přinesla lavičku a zapisovala každého, kdo k nim přišel na návštěvu, při jejich procházkách i návštěvách koncertů je permanentně sledovalo několik desítek agentů. Tato ostraha, provázená obtížemi, šikanou a estébáckými výslechy, trvala až do Krieglovy smrti. Přesvědčená komunistka Riva se podle svazku StB stala podezřelou z „nepřátelské činnosti, podvracení republiky a poškozování zájmů světové socialistické soustavy“. Manželé si právě v této době byli vzájemnou oporou. Jedna z Krieglových písemně zaznamenaných úvah z posledního období života vypovídá o hloubce jejich vztahu: „Stále častěji se objevuje myšlenka o blížícím se konci poutě na zemi. Přichází neprovázena nějakým pocitem strachu, ba spíše ulehčením. Jediné, co se jí staví do cesty, je otazník: Co s R. Nějak tak, jako když někdo odjíždí na dlouhou cestu a zanechává někoho drahého nevěda, co s ním bude, jak bude ten, kdo zůstává, žít sám, opuštěn. Nic mě nepoutá, jinak žádná osoba ani dílo.“  Když F. Kriegel 3. 12. 1979 zemřel, komunistický režim znemožnil jeho veřejný pohřeb z obavy, aby se nestal protikomunistickou demonstrací: na nátlak StB byl zpopelněn bez obřadu v Motole už 5. 12. Po manželově smrti zůstalo osamocené Rivě jen několik málo přátel, mezi nimi ovšem i tajní spolupracovníci StB, z nichž jeden vyzradil úkryt části tzv. Krieglova archivu, obsahujícího řadu dokumentů a archiválií, ale i jeho úvah, rozhovorů, článků, vzpomínek a dopisů. Riva poté vytrvale a po dlouhá léta marně urgovala vrácení těchto podkladů na generální prokuratuře i u premiéra Štrougala. Nakonec toho alespoň zčásti a po dlouhých peripetiích dosáhla.

Riva Krieglová zemřela 21.4. 2001 v Praze. Spolu se svým manželem je pohřbena na pražském Motolském hřbitově, v blízkosti dnešního Památníku obětem komunismu.

V roce 2010 vydala Nadace Charty 77 knihu Na smutek není čas - korespondenci z let 1974–1979 mezi Františkem a Rivou Krieglovými a Františkem Janouchem a Adou Kolmanovou. Význačný jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 F. Janouch, který odešel s rodinou v roce 1973 do Skandinávie, udržoval s manželi Krieglovými od roku 1974 kontakt prostřednictvím písemné korespondence. Janouch popisuje zkušenosti exulanta žijícího ve svobodné části Evropy, dopisy Krieglových reflektují neradostnou atmosféru normalizačního Československa. Texty obsahují vedle osobních sdělení i názory pisatelů na společensko-politický vývoj ve světě a v Evropě. Přílohu tvoří výběr archivních dokumentů a dobové fotografie.

V roce 2016 Divadlo X10 uvedlo hru Matěje Samce na motivy života Rivy Krieglové A zítra mě, lásko, opět pochovej.