Ludmila Padrtová, roz. Rencová (Vinohrady)

V letech 1945–1949 absolvovala reálné gymnázium v Třeboni. Již od gymnaziálních let malovala, ale z kádrových důvodů (otec soukromě hospodařil a byl předválečným funkcionářem agrárníků) jí studium na vysoké škole nebylo umožněno. Odešla do Prahy, kde pak až do roku 1990 pracovala jako úřednice a překladatelka v podniku Keramika. Když se roku 1955 provdala za výtvarného teoretika a kritika Jiřího Padrtu, o další výtvarné vzdělání už neusilovala a zůstala samoukem. Své znalosti v otázkách malby si pak prohlubovala zprostředkovaně v teoretických diskusích se svým mužem a jeho přáteli výtvarníky, kteří je navštěvovali v jejich suterénním bytě (původně nebytovém prostoru, kde byla předtím tiskárna) v ulici Pod Zvonařkou 6, v němž se od poloviny 50. let setkávali umělci, teoretici a široký okruh přátel se zájmem o neoficiální kulturu. Po průtrži mračen, která celý suterén vyplavila, získali Padrtovi i protější suterénní byt. „Byli jsme takové podzemí, normální byty pro nás nebyly, takže jsme obývali sklepní nebytové prostory a taky jsme se tam scházeli – lidé, kterým o něco šlo, kteří měli v hlavě něco jiného než ty oficiální banality. […] Lidé, kteří jeli po vlastních kolejích, vlastně žili po sklepích ,“ vzpomínala v rozhovoru s P. Placákem.

Od poloviny 50. let se její tvorba kvalitativně posunula: od krajinomalby inspirované modernistickými směry z přelomu dvacátého století, kdy malovala krajiny v expresivních a fauvistických barvách (sama toto období nazývala „noldeovským“), dospěla k úplné abstrakci a začala vytvářet abstraktní obrazy, ovlivněné tašismem, gestickou malbou, informelema dálněvýchodní kaligrafií. V této době, kdy dospívá k úplnému osvobození vlastního uměleckého vyjádření, také experimentovala s netradičními materiály a postupy: malovala mimo jiné na nešepsovaná vlhčená prostěradla a svobodně kombinovala tuš se suchým pastelem, ale také třeba používala lógr z kávy nebo rez. Své zážitky z poslechu vážné hudby i pocity vyjadřovala barevnými skvrnami, čarami, cákanci, šlehy, proškrabáváním apod. V roce 1960 její výrazový rejstřík obohacují koláže  a barevné tušové kresby na savém papíru, v malbě začíná místo klasického oleje používat lité acetonové barvy. V témže roce vytvořila cyklus asi 10 obrazů nazvaných Pomsta informelu, kde použila informelní podklad z lité barvy, ale následně ho doplnila, či překryla barevnými figurálními, předmětnými a také krajinnými motivy. Následující rok svou tvorbu ukončila, protože usoudila, že informelní malba se stala módou. Během zmíněného stěhování po vytopení bytu většinu svých obrazů vyhodila. „Já to všechno uklízela a stěhovala do nových prostor, a jak jsem šlapala v těch barvách a kresbách, tak jsem si najednou řekla, že to je k ničemu, a začala jsem to cpát do pytlů, že to půjde do popelnice. Matka se na mě tak podívala a povídá: A co jako? A já na to: Co s tím jiného? Ona šla, hodila na zem krabici a řekla: Nech si aspoň něco na památku. Kresby, které dnes existují z padesátých let, celkem asi dvě stě padesát, jsou z téhle krabice, kterou zachránila matka, když viděla, jak to cpu do pytlů a nosím do popelnice ,“ vzpomínala později. Svou roli vedle její tehdejší tvůrčí krize při hledání nových možností způsobu výtvarného vyjádření sehrály i obavy, aby neohrozila kariéru svého muže, neboť podle sdělení  V. Havla  jejich byt a přátele, kteří za nimi chodí, sledovala StB, která Padrtovou vedla v evidenci jako abstraktní malířku. Paradoxně právě v době, když se abstraktnímu umění začali hlásit další výtvarníci, reagující na vývoj moderního umění ve světě, ona svou tvorbu ukončila a zůstala tak solitérem. Po předčasné Padrtově smrti se jejím druhým partnerem stal elektroinženýr a amatérský malíř Jan Vyleťal (1940–2013), za kterého se provdala roku 1979. Tehdy také definitivně opustila byt v ulici Pod Zvonařkou. Po ukončení malířské tvorby se v 70. letech věnovala fotografování přírody.

Její výtvarné dílo bylo zapomenuto a znovu bylo objeveno až po pádu komunismu v polovině 90. let historikem umění Jiřím Valochem, který jí na základě dochovaného torza jejího raného díla (40 obrazů a kolem 250 kreseb) uspořádal výstavy v GMU Hradec Králové (1998) a Galerii Klatovy / Klenová (1999). Na popud galeristy a sběratele Milana Mikuše se počátkem roku 2011 vrátila k malování a během tří let vytvořila stovky kreseb a více než dvacet maleb, které v mnohém navazují na její předchozí díla v duchu lyrické abstrakce, mají však jiný ráz. Vyznačují se duchovní a barevnou jemností, i přesto že autorka nyní používá jako podklad výrazně tónované barevné papíry. Velkou retrospektivní výstavu jejího díla uspořádala v roce 2013 Západočeská galerie v Plzni s reprízou v Muzeu umění v Olomouci.

Ludmila Padrtová zemřela 24. ledna 2016, ve věku 84 let. Pochována byla v rodinné hrobce ve své rodné Třeboni.