Jana Švábová (Nové Město)

V osobnosti Jany Švábové se prolínaly talenty herecký a výtvarný. Část života aktivně působila a bydlela v Praze, pocházela však z Náchoda a na rodné město nedala nikdy dopustit. Její otec Boleslav Šváb vedl koloniál (jedno z jeho reklamních hesel znělo: „Šváb praží dobrou kávu!“), ale s velkým zaujetím se věnoval oblastem hudby a moderního malířství. Jana Švábová už jako malá účinkovala v ochotnickém souboru a náruživě kreslila. Po maturitě na náchodském gymnáziu (1957) absolvovala v Praze dvouleté nástavbové studium s maturitou na Knihovnicko-osvětové škole. Od roku 1960 pracovala v Osvětovém domě Praha-západ, do její gesce patřila ochotnická divadla a výstavní činnost okresu Praha-západ. O dva roky později nastoupila do profesionálního hereckého souboru Divadla pracujících Most, kde jejími kolegy byli například vrstevníci Miroslav Středa, Václav Neckář, Regina Rázlová.

Po několika letech z mosteckého divadla odešla za historikem umění a básníkem Jiřím Šerých (1934-2019) zpět do Prahy. Působila v divadelních estrádách a v  Československém rozhlase. V roce 1967 získala angažmá v experimentální zájezdové scéně Maringotka, založené a vedené Zuzanou Kočovou, herečkou a dramatičkou. Toto období patřilo k nejpodnětnějším. Když byla z politických důvodů Maringotka v roce 1972 zrušena, Zuzana Kočová začala psát knihy; Jana Švábová nalezla smysl ve výtvarné tvorbě. Podařilo se jí sloučit kresby se zaměstnáním nápovědy v inspirativním prostředí Městských divadel pražských (1974-1981). Originálně pojaté pastely Jany Švábové obdivovala veřejnost na desítce autorských výstav mezi lety 1973-1979.

Zásadní změnu přinesl rok 1978, setkání a trvalý vztah s Mojmírem Preclíkem (1931-2001), akademickým sochařem, restaurátorem, básníkem, členem výtvarné skupiny M 57. Spolu přebývali a tvořili v Kryštofově Údolí v Jizerských horách. Starý dřevěný dům je hostil vždy od jara do zimy. Jana Švábová po Mojmírově vzoru pracovala s hrnčířským jílem a vytvářela drobnější půvabné artefakty, aniž by se přestala věnovat pastelům. Nevlídnou část roku trávili v pozdně secesním domě na Rašínově nábřeží 389/46. Když se jim narodila dcera Marie Preclíková (1981) a začala navštěvovat školu, čas v milovaném „Kryštofáku“ se zkrátil. Zato se v jejich bytě a zároveň ateliéru na Rašínově nábřeží každý čtvrtek setkávali herci, výtvarníci, literáti, hudebníci a vůbec spřízněné duše. Jana a Mojmír měli blízko k malíři a básníkovi Bohuslavu Reynkovi, jeho manželce, básnířce Suzanne Renaud, a domovu v Petrkově na Vysočině; Janu Švábovou s nimi seznámil Jiří Šerých.

Jana Švábová ilustrovala paní Renaud její sbírku českých a moravských lidových písní a balad Romarin ou Annette et Jean (1992), pro pět jiných autorů verše i povídky (např. Jana Štroblová, Libor Volný, Jitka Světlíková). Pro dceru vymýšlela obrázky skřítků, šášů a přírodních bytostí – „Akvarelců“ a „Akvarelek“. Účastnila se s kresbami a keramikou kolektivních expozic, komorní výstavu pastelů jí uspořádali v Galerii výtvarného umění v Náchodě (1996). V následujícím roce Mojmír Preclík onemocněl; zemřel v srpnu 2001. Jana Švábová věnovala velké úsilí zachování a prezentaci jeho sochařského odkazu. Přitom tvořila, ilustrovala, vystavovala (pravidelně při Náchodském výtvarném podzimu). Poctu její životní práci přinesla velká výstava pastelů opět v náchodské galerii, s reprízou v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě.

Od roku 2011 se Jana Švábová v důsledku nemoci odmlčela a uzavřela před uměním i společností. V ústraní odešla dne 10. 3. 2017. Její kultivované, poetické a imaginativně bohaté dílo připomněly výstavy in memoriam, např. v šumperské Galerii Jiřího Jílka (2018) nebo v Galerii výtvarného umění v Náchodě (2021).