Zuzana Kočová-Burianová (Nové Město)

Zuzana Kočová, pokřtěná Liběna, si zvolila dramatičtější jméno Zuzana (úředně potvrzeno v r. 1947). Narodila se v Jičíně, dětství a mládí strávila v Praze. Obecnou školu vychodila na Spořilově, pak nastoupila na Akademické gymnázium. Místo maturity přemluvila rodiče, aby jí dovolili studovat na herecké škole při avantgardním Divadle 34, jehož název se měnil podle letopočtu konce dané sezony. Založil ho a řídil Emil František Burian (1904-1959). Pod vedením tohoto význačného levicového režiséra, skladatele, dramatika, herce a básníka vytvořila své první divadelní role (1940-1941).

V březnu r. 1941 uzavřelo gestapo D41 a pozatýkalo jeho vedoucí pracovníky. E. F. Burian přečkal věznění v koncentračních táborech téměř zázrakem. Zuzana mezitím působila v Horáckém divadle v Třebíči (1941–1942) a v zájezdovém souboru Středočeské činohry Josefa Burdy (1942–1945), v němž účinkovali Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Václav Vydra. Talentovaná mladá umělkyně dostala šanci ztvárnit hlavní postavy.

Po zákazu činnosti divadel ke konci války se Zuzana Kočová díky šťastné náhodě vyhnula totálnímu nasazení. O to více riskovala. Když jejího otce popravili nacisté, aktivně se zapojila do protinacistického odboje - málem ji zastřelili. Jako mnozí jiní s krajními zkušenostmi vstoupila po válce do KSČ. Vždycky si ovšem zachovala vlastní názory a kritické stanovisko. 

E. F. Burian obnovil divadlo pod názvem D46, D47, Zuzana Kočová nastoupila do jeho souboru jako umělecká vedoucí, lektorka, herečka, dramatizátorka. Bylo to její vrcholné herecké období: zazářila v roli Roxany v Cyranovi z Bergeracu nebo Taťáně v Burianově melodramatu podle Puškinova románu Evžen Oněgin.  Mezi herečkou a režisérem vznikly velmi silné vztahy umělecké i osobní. Narodil se jim syn Jan (1952), o rok později uzavřeli sňatek (pro E. F. Buriana se jednalo o třetí manželství).

E. F. Burian ve snaze zachránit své divadlo před novým zánikem je převedl pod Československou armádu. V letech 1951-1955 se stalo Armádním uměleckým divadlem, poté E. F. Burian opustil armádu a vrátil mu jeho původní jméno. Pro Zuzanu Kočovou se manželova divadelní tvorba stala smyslem života. Odmítala nabídky z Národního divadla i z Barrandova, také proto, že v „Déčku“ se úspěšně prosazovala autorsky s adaptacemi - např. Balzacova Faráře z Toursu (1951), s dramaty Balada o bosorce, Šipky k domovu, Mezi životem a hrou (1955-1958) a teoretickými publikacemi: např. rozsáhlá Kronika Armádního uměleckého divadla (1955) či Pět kapitol o divadle (1958).

Komunistickému režimu překáželi zásadoví, idealističtí členové - Burian navzdory titulu národní umělec upadl v nemilost. Za nevyjasněných okolností zemřel ve Státním sanatoriu, manželku k němu nepustili (1959). Ovdověla v sedmatřiceti letech, sedmiletého synka dál vychovávala sama. Podle slibu svému muži Zuzana Kočová pokračovala v jeho práci a vedla divadlo D 34 v intencích zakladatele a tvůrce. Její snahy ztroskotaly, historie Déčka se definitivně uzavřela. Bylo ustaveno nové divadlo s novým administrativním a uměleckým vedením, pojmenované po E. F. Burianovi (DEFB). Pro ženu slavného divadelníka v něm nebylo místo.

Kočová pohostinsky působila a režírovala i na jiných scénách (např. Státní divadlo v Brně, JAMU). Veškeré úsilí však věnovala experimentálnímu, zájezdovému divadelnímu studiu Maringotka, které založila v roce 1964. Sídlilo v Branickém divadle, pak ve  Vyšehradské ulici 27 v agitačním středisku. Organizačně bylo součástí Stálé divadelní scény (SDS ,1964–65), pak je přidružili k Československému státnímu souboru písní a tanců (1966–71), v závěru své existence opět začlenili do SDS (1972–73).

Zuzana Kočová v něm pracovala jako dramaturgyně, umělecká vedoucí, režisérka , herečka, vůdčí osobnost. Její rukopisné vzpomínky Experiment Maringotka jsou uchovávány v knihovně Divadelního ústavu v Praze. Pokračovala v odkazu E. F. Buriana, jeho divadelních principech a postupech, režírovala jeho hry (Láska, vzdor a smrt, 1970). V duchu Burianovy poetiky vytvořila dramatizace, navazující na tradici českého lidového divadla, folklorní kulturu a obyčeje. Připojila vlastní hry dosavadní i nové: Příběh o málo slovech (1966), Kirké a Balas (1970), Niobé a její děti (1972) – pokus o skupinovou psychoterapii.

Kočová soustředila kolem Maringotky mladé divadelníky, písničkáře a diváky, umožnila hostování skupině Radar, zkoušela spojit divadlo s uměleckým klubem, apod. Souboru se dařily veseloherní hříčky a komedie (např. Taller: Komedie o chytrosti , 1968). Ačkoli s inscenacemi sbírala Maringotka ovace také v zahraničí, především v Itálii, totalitní úřady scénu zrušily (1973).

Zuzana Kočová si našla zaměstnání jako úřednice v Obvodním kulturním domě. Brzy nato už pracovala jako velmi ceněná dramaturgyně Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Československého rozhlasu (1974 - 1978). Ve více titulech účinkovala, převážně v menších úlohách. Čs. rozhlas vysílal její původní hru Cestou (1975) a sedmidílný seriál Daleké koleje (1987). Byla také spoluautorkou seriálu Jak se máte , Vondrovi.

Film ani televize umění Zuzany Kočové nevyužily. Objevila se mezi lety 1949 až 1977 v sedmnácti dlouhometrážních a televizních snímcích, mezi nimiž najdeme díla významnější (Stříbrný vítr, Kde řeky mají slunce, Spravedlnost pro Selvina) i dobově tendenční (Osení). Jednalo se o drobnější role, s výhradou komedie Pan Kobkán vdává dceru.

Se svým druhem, docentem přírodních věd Vladimírem Doležalem organizovala psychoterapeutická sezení. Studovala psychologii, etnografii, moderní obřady, experimentovala v etnoterapii a psychodramatu. Zabývala se spojováním svých nových poznatků s postupy moderního divadla. Jako laický terapeut jezdila do pankrácké věznice.

Ze ztráty Maringotky zachránila Kočovou její literární tvorba. Od raného mládí se věnovala poezii či povídkám. Redigovala Burianův časopis Umělecký měsíčník. Přispívala do Rudého práva, Květů, Tvorby , Literárního měsíčníku, Kmene, publikovala v almanachu Rozlet (1955). Vzpomínkový prozaický debut Pět sešitů ze začátku (1975) následovalo romaneto Tychonova hvězda (1977), román Krajní situace (1980), Čtyři stěny - přepracování hry Niobé a její děti (1982). Na lyrickou causerii Chvála putování (1984) z Islandu navázal další cestopis Potíže putování (1989) - pro změnu po stopách Keltů; byl vydán in memoriam.

Zuzana Kočová podlehla náhlé srdeční slabosti a byla pohřbena vedle svého manžela na Vyšehradském hřbitově. Jejich syn Jan Burian, písničkář, hudební skladatel a spisovatel, navázal na matčinu beletristickou prvotinu druhou částí jejích deníkových zápisků (2021). Doprovodil je vysvětlivkami, dobovými texty, komentáři a knihu nazval Protančit život…

Hudebník a raper Jiří Burian (1978), známý pod přezdívkou Kapitán Demo, je synem písničkáře Jana Buriana a vnukem Zuzany Kočové a skladatele a dramatika Emila Františka Buriana.

(Za část fotografií patří poděkování Janu Burianovi.)