Boris Hybner

Boris Hybner byl jedním z nejvýznamnějších představitelů moderní české pantomimické školy spolu s Bolkem Polívkou (nar. 1949) a Ctiborem Turbou (nar. 1944). Borisův otec, vynikající kuchař a restauratér ve vyškovské Besedě si přál, aby syn převzal jeho profesi. Jenže mladík navštěvoval představení ve zdejším divadelním sále, hrál na kytaru, věnoval se ragby a lehké atletice. Po maturitě si našel zaměstnání až v litvínovské chemičce. Zaměnil ji za studia na zemědělské škole, následně za pedagogický institut v Gottwaldově (Zlíně), kde založil studentský kabaret Reflektor. Půl roku navštěvoval taneční konzervatoř, pak zvítězila pantomima.

S etudou Saxofonista uspěl v konkurzu do souboru Ladislava Fialky Pantomima Na zábradlí (1964). Vynikající, nicméně konvenčnější mim Fialka navazoval především na francouzskou tradiční němohru. Talentovaný, ambiciózní mladý herec našel místo tvůrčích příležitostí rozpory v uměleckém pojetí. V roce 1965 se rozhodl Fialkův soubor opustit. Nastěhoval se na pověstný „Hanzlberk“, v němž se usídlila umělecká komunita (na fotografii Boris uprostřed skupiny, sedící); zchátralý dům na Vyšehradě (Praha 4-Podolí, Pod Vyšehradem 20, bývalá katovna) byl zřejmě prvním českým squatem.

Hybner vystupoval v Divadle/Kabaretu Alhambra a v Černém tyjátru loutkáře Jiřího Středy. Nalezl spřízněnou duši v herci nonverbálního divadla Ctiboru Turbovi (nar. 1944). Spolu s mimem Richardem Rýdou (nar. 1940) vytvořili soubor Pantomima Alfréda Jarryho (PAJ), který působil poloamatérsky (1966–68), později profesionálně (1968–72). Originální inscenace přinesly nové pojetí pantomimy, absurdní a černý humor, šokující klaunskou němohru ve stylu americké grotesky, metafory makabrózní i básnivé.

Půlhodinový debut PAJ nesl název Nezabiješ úplně bližního svého (1966) a na podzim téhož roku vyhrál první ročník Festivalu amatérské pantomimy v Litvínově. Pořad posloužil jako základ dvoudílné celovečerní inscenace Harakiri (prosinec 1968). Němý protest proti okupaci se stal kultovní rozbuškou k revoluci ve vývoji němého umění. PAJ krátce spolupracovala s Laternou magikou, vyjížděla na turné do zahraničí. Od roku 1969 však rostlo mezi Hybnerem a Turbou napětí: oba byli silnými osobnostmi a jejich představy o jarryovské pantomimě se lišily.

Na podzim 1971 se v Divadle Na zábradlí podařilo uspořádat druhý ročník Mezinárodního festivalu pantomimy. Naši republiku reprezentovali soubor Fialkův a PAJ. O půl roku později byla PAJ zrušena normalizačními úředníky. Boris Hybner pak spolu s Bolkem Polívkou účinkoval v projektu Ctibora Turby Cirkus Alfred (1974-1979), koncipovaném jako divadelní představení s klaunskou tematikou. V Divadle Rokoko Hybner uvedl autorskou inscenaci Na konci zahrady jménem Hollywood (1975) - tematickou i formální inspiraci poskytla éra němého filmu. Premiérou přepracované verze v divadle Atelier v klubu Olympik ve Spálené ulici (nyní Studio Ypsilon) zahájil činnost pantomimického souboru Originální společnost němé grotesky GAG (1978-1996).

Na konci zahrady jménem Hollywood vycházelo z reálných osudů filmové společnosti Macka Sennetta. Hybner inscenaci upravil do trilogie celovečerních grotesek s filmovými projekcemi na principu Laterny magiky: Gagman 1975, Hvězdy 1979 a Pentimento 1980. Ztělesnil v ní originální typ Gagmana jménem Al. Představení byla mimořádně úspěšná také v zahraničí a vedla k natočení šestidílného televizního seriálu Gagman (scénář Boris Hybner, režie Juraj Herz, 1987). Dílo bylo v témže roce oceněno Stříbrnou růží na mezinárodním televizním festivalu zábavných pořadů v Montreux.

Hybner vystupoval také jako sólista nebo host - mimo dříve jmenovaných i Městská divadla pražská, Divadlo na provázku, Národní divadlo, často ve vlastních pantomimických pořadech (Concerto Grosso či Někdo to rád Horror). V roce 1990 Hybner zřídil v paláci Metro soukromé divadlo Studio Gag, které fungovalo šest sezon. Paralelně vytvořil soubor Laterna grotesca, s nímž uvedl ve vlastní režii Žil byl Hollywood (1995, filmová část V. Tauš). 

Hrál ve dvaceti sedmi zemích tří kontinentů, zčásti s ruským klaunem Slávou Poluninem v jeho proslulé Snow Show. Natočil řadu filmů ve Finsku, v Itálii, ve Francii, Irsku, Mexiku. S Viktorem Taušem založil produkční filmovou společnost GagStones (1995) a podílel se na scénáři filmu o narkomanech Kanárek, který produkoval.  

Od roku 1968 účinkoval ve filmech v rolích většinou epizodních – ale v jeho podání vždy výrazných, v dokumentech (např. Příběhy slavných), v televizních seriálech (Dlouhá bílá stopa, Nevinné lži, Škoda lásky, Kancelář Blaník) a v zábavných pořadech (Možná přijde i kouzelník, Manéž Bolka Polívky a četné další). Ústřední postavu si zahrál po boku Miloše Kopeckého v detektivní parodii Bergman a Bergman, detektivní kancelář (1984). Vystoupil ve snímcích Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Pelíšky, Pupendo, Poslední vlak aj.). Naposledy si zahrál drobnou roli archiváře ve filmu Rudý kapitán (2016).

Na HAMU (Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění) převzal katedru nonverbálního a komediálního divadla (1999), založenou Ctiborem Turbou a v roce 2009 přejmenovanou na katedru pantomimy. V té době se ve spolupráci s novinářem Borisem Dočekalem zrodila knížka nostalgických vzpomínek a deníkových záznamů z cest Clownovo pozdní blues (Listen, 2002). Doprovázejí ji ilustrace a fotografie mimovy dcery, herečky Vandy Hybnerové. V roce 2010 profesor Boris Hybner opustil fakultu, ale také obdržel cenu Thálie za celoživotní dílo v oboru pantomimy.

Zápasil s vážnými problémy s alkoholem; překonal je silnou vůlí. Pak se objevila rakovina tlustého střeva – zvítězil i nad ní za cenu umělého vývodu (stomie). Navštěvoval stomiky (pacienty s vývodem) a dodával jim optimismus, aktivně se podílel na prevenci rakoviny tlustého střeva. Drsné zkušenosti s nemocí vtělil do umělecké tvorby. V knize příběhů WC Pocket Revue (Grada, 2016), kterou sám ilustroval, předává své životní krédo o významu pozitivního vidění světa, nadsázky a humoru. Trauma s rakovinou a zároveň i vzpomínky na Ctibora Turbu a Bolka Polívku inspirovaly tragikomický film Klauni (režie Viktor Tauš, 2013). Kromě námětu snímku pro něj vytvořil choreografii, Hybnerovo alter ego představoval Oldřich Kaiser.

Stále pracoval na scénářích a libretech pantomim, vymýšlel projekty, s dcerou, známou divadelní filmovou a televizní herečkou Vandou Hybnerovou, účinkoval v seriálu Přístav. Po Velikonocích 2016 Borise Hybnera postihly dva infarkty po sobě. Po krátké hospitalizaci zemřel. O rok později mu městská část Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam. Do r. 2003 bydlel Boris Hybner v Praze 2, ve Vyšehradské ul. 1407/10 v Podskalí.