Juraj Herz (Vinohrady)

Režisér Juraj Herz pochází ze židovské rodiny, která stejně jako mnohé jiné v době 2. světové války formálně konvertovala a dala se pokřtít evangelickým farářem, aby předešla válečným deportacím. Přesto skončili všichni v koncentračních táborech, ale naštěstí přežili. Malý Juraj byl s rodiči nejdříve v Ravensbrücku a po jejich rozdělení byl převezen do Sachsenhausenu.

Později na něj zaměřili hledáček komunisti a ztrpčovali mu život natolik, že Československo v roce 1987 se svou tehdejší ženou Terezou Herz Pokornou, českou herečkou a tanečnicí, na dvanáct let opustil a emigroval do Německa. Od začátku devadesátých let pak střídavě točil jak v České republice, tak v zahraničí filmy i dokumenty, inscenace, seriály, působil jako divadelní režisér v činohře a v opeře.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, září 2024

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Lásku k filmu v něm vzbudil otec lékárník, vášnivý fotoamatér. Měl malou kameru, kterou syna často natáčel. V Kežmaroku bylo jediné kino, kam Herzovi pravidelně chodili na všechny filmy.

Původně Juraj Herz vystudoval fotografii na Umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, později obor režie a loutkoherectví na pražské divadelní fakultě. Návštěvníci divadla Semafor ho poznali jako herce i režiséra během jeho zdejšího krátkého působení v letech 1960 a 1961. Před kamerou měl herecký debut ve filmu Z. Brynycha Každá koruna dobrá (1961). Režii se věnoval později na Barrandově, kde začínal jako asistent režie. Jeho prvním samostatným snímkem byl v roce 1965 film Sběrné surovosti na motivy povídky Bohumila Hrabala Baron prášil. Měl být součástí povídkového filmu Perličky na dně, ale kvůli překročené stopáži se úspěšně promítal samostatně. Některé jeho filmy dále zmíníme.

Často se o Juraji Herzovi hovořilo jako o praotci českého filmového hororu. V jeho filmech obvykle nechyběly hororové okamžiky, erotika i surovost či narušená psychika postav. Jeho film Spalovač mrtvol (1968) byl nominovaný na Oscara. Původně jej natočil zcela podle svých představ jako hororovou komedii podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse. Po ruské okupaci dotočil ale delší konec (dva zaměstnanci krematoria sedí v pražské kavárně a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. V dalším záběru ukázal rozstřílené Muzeum a smutné tváře lidí. V první verzi Kopfrkingl odešel s Němci, ale teď se vracel s Rusy).  Film záhy putoval do trezoru a Juraj Herz mohl točit jen nezávadné pohádky a apolitické filmy. Tak vzniklo drama Petrolejové lampy (1971) podle stejnojmenného románu J. Havlíčka, mysteriózní film o velké lásce a nenávisti Morgiana (1972) podle románu Jessie a Morgiana A. Grina, kde tvůrci využili mnoho filmových triků. Mohl pracovat také proto, že přistoupil na podmínku natočit film z prostředí dělnické třídy. Podle knihy Inventura u Světlušek J. Kolárové natočil Holky z porcelánu (1974). Ale i k tomu měli tehdejší straničtí ideologové kultury výhrady. Jedno oko nenechalo suché psychologické drama Den pro mou lásku (1976), který předtím odmítli jiní režiséři kvůli špatnému scénáři. Strašidelná pohádka Panna a netvor (1978) se natáčela také v Grottě v Havlíčkových sadech. Ve stejných barrandovských kulisách pak Juraj Herz natáčel ještě pohádku Deváté srdce (1978). Za tři roky se diváci dočkali sci-fi hororu o automobilu poháněném lidskou krví Upír z Feratu (1981).

Do trezoru putoval další Herzův film Straka v hrsti (1983), i když měl schválený scénář již tehdy zakázaného autora Antonína Přidala. Nešlo totiž o staročeskou středověkou satiru, ale o aktualizovanou stylizovanou ostrou satiru minulosti a přítomnosti. Po této události se rozhodl odejít ze země. Než k tomu došlo, natočil ještě slovenskou komedii Sladké starosti (1984) a válečné drama Zastihla mě noc (1985) inspirované dramatickým osudem komunistické novinářky Jožky Jabůrkové, která byla umučena v koncentračním táboře.

Po návratu z Německa pokračoval ve své práci a mimo jiné natočil slavný film T.M.A. (2009) podle scénáře M. Němce Tma, v němž se objevují velmi tíživé momenty, kdy nacisté vraždili mentálně i jinak postižené děti a dospělé. Po tomto psychologickém hororovém dramatu natočil ještě film o poválečné situaci českých Němců Habermannův mlýn (2010) inspirovaný skutečným příběhem německého mlynáře z obce Bludov na severní Moravě. V Mnichově obdržel za tento film Bavorskou filmovou cenu za režii česko-německého filmu.

Získal i další zahraniční a domácí ceny, mj. Českého lva za celoživotní dílo a Křišťálový glóbus za umělecký přínos světové kinematografii. Slovenský prezident A. Kiska mu předal v lednu 2017 Řád Bílého dvojkříže.

Na sklonku života žil ve Slavíkově ulici č. 19 na Vinohradech.