Dušan Klein (Vinohrady)

Filmový režisér, scénárista, pedagog

Dušan Klein se narodil 27. 6. 1939 ve slovenských Michalovcích

Dušan Klein (vl. jm. Július Klein) pochází ze Slovenska. Kvůli svému židovskému původu byl jako dítě vězněn v koncentračním táboře v Terezíně. Poté žil nějaký čas v Ostravě, ale převážnou většinu svého života je spjat s Prahou, konkrétně Prahou 2, kde bydlí nedaleko Riegrových sadů. Jak sám říká, byť do oblíbeného parku chodíval často už se svými dětmi, je spíše měšťáckého založení a přírodu pozoruje nejraději z kavárny. Na svou čtvrť plnou krásných secesních domů nedá dopustit a tvrdí, že jde o jakousi malou Paříž. Starými věcmi se ostatně rád obklopuje i doma. Jistým paradoxem je samotný dům, ve kterém žije. Byl totiž domem židovské obce. „Když přišli Němci a druhá světová válka, byli původní obyvatelé vystěhováni a nastěhovali se sem dobyvatelé. Bydlel jsem koncem šedesátých let na Zahradním Městě, a pak byt vyměnil za tento. Některé kusy nábytku jsem od majitele odkoupil. Např. psací stůl, u kterého sedím, je po gestapákovi, který tady za okupace bydlel,“ popisuje Klein.

K filmovému řemeslu se Dušan Klein přiblížil už jako dítě, když zpíval a hrál ve slovenských filmech Lazy sa pohly (1952, P. Bielik) a Rodná zem (1953, J. Mach), a vytvořil hlavního dětského romského hrdinu ve filmu Jiřího Weisse Můj přítel Fabián (1953). Později vystudoval filmovou režii na FAMU (1962) a ještě jako student natočil několik krátkých filmů. V roce 1964 měl premiéru jeho první celovečerní snímek Místenka bez návratu (1964) podle knihy Vladimíra Körnera, s Jiřinou Šejbalovou v hlavní roli. Šlo o kriminální psychologické drama, v němž se vyšetřuje násilná smrt postarší ženy, která měla svědčit proti válečnému zločinci. Film se dotýká tématu utajené minulosti kvůli selhání za války a poválečného agentství. V letech 1975 – 1991 Klein pracuje jako režisér Filmového studia Barrandov, po roce 1989 pracoval v České televizi a působil jako pedagog na FAMU (1990 - 2002).

Od 70. let se věnoval kriminálnímu žánru. Jmenujme filmy jako Jeden z nich je vrah, Případ mrtvých spolužáků, Sázka na třináctku, Radikální řez. Vůči tehdejšímu tiskovému odboru ministerstva vnitra musel dělat během natáčení řadu ústupků. Hrdinové nesměli mít negativní vlastnosti, museli se oslovovat soudruhu. Ideální detektiv té doby přicházel domů unavený z práce, dětem podepsal žákovskou knížku a postěžoval si, že nemá čas se věnovat rodině. „Potom se obraz kriminalisty začal proměňovat. Od takového toho ideálu, kdy drží manželce vlnu, to potom dospělo, tuším, že právě v detektivce Sázka na třináctku, že tam detektiv pil pivo a choval se jako člověk. Pozvali mě pak na tiskový odbor a škrtali červenou tužkou. …že pivo detektiv pít nesmí. A přitom ze samotného cenzora to táhlo šíleným způsobem,“ popisuje Klein paradoxy doby.

Reálnější postavy detektivů mohl Dušan Klein ukázat až po roce 1989 ve svých převážně televizních filmech. Detektivní žánr ve zcela jiné formě si vyzkoušel v roce 1992, kdy na obrazovky České televize uvedl seriál podle předlohy Josefa Škvoreckého Hříchy pro pátera Knoxe. Premiéra každého dílu se vysílala živě z Kavčích hor, následně měli diváci v soutěžních odpovědích uhodnout pachatele a určit, které z pravidel detektivního žánru autoři záměrně porušili. „První díl byl neuvěřitelné drama. Všichni byli nervózní, protože se tady dělalo něco, co tady dvacet let nebylo. Někteří herci říkali: To se nedá, ten Klein se prostě zbláznil (3),“ vzpomíná. Nicméně později za ním prý herci sami chodili, jestli se mohou do živého přenosu zapojit. Volné pokračování, ve kterém hlavní představitelku Zlatu Adamovskou nahradila Dagmar Veškrnová, se jmenovalo Hříchy pro diváky detektivek, ale to se již živě nevysílalo.  

Kromě detektivního žánru se Klein zapsal roku 1989 jako režisér úspěšného dramatu z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí, což byl mimochodem poslední film Vladimíra Menšíka. O rok později měla premiéru komedie natočená podle knihy Ladislava Pecháčka Vážení přátelé, ano. V té době už měli oba tvůrci a zároveň přátelé, Klein a Pecháček, za sebou úspěšnou spolupráci na třech „básnických“ komediích Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987). Právě filmy o studentu medicíny Štěpánovi Šafránkovi a jeho životních peripetiích přinesly Kleinovi největší věhlas. Na rozdíl od jiných filmů té doby, které se snažily postihnout svět mladých lidí, oplývala Kleinova trilogie vtipem, nadhledem a lehkostí. Postava Štěpánka v podání Pavla Kříže se svých poetických ideálů držela i v dalších třech pokračování po roce 1989.  Režisér se po revoluci dále věnoval adaptacím literárních děl, pohádkám, rodinným televizním seriálům, několikrát se vrátil k detektivnímu žánru.

V roce 2005 stál jako náš první režisér u zrodu nového televizního žánru, prvního denního seriálu televize Nova Ulice. Do něj obsadil např. Hanu Maciuchovou, Radka Brzobohatého, či opět svého oblíbeného „básníka“ Pavla Kříže.

Dušan Klein přežil holocaust, vychoval generace dnes úspěšných režisérů, např. Jiřího Stracha. Herci, kteří s ním spolupracovali, vzpomínají na tato natáčení bez přehánění s láskou. „Není to nic objevného, že umělce, herce, režiséra tvoří jeho zážitky, jeho život, a to, že Dušan měl takové dětství, jaké měl, že prožíval věci na pokraji života a smrti, bylo podstatné pro to, jakou má pokoru,“ řekl herec Viktor Preiss u příležitosti režisérových osmdesátin.

Režisér je stále věrný i svým dýmkám, které ho po léta doprovázely jak při natáčení, tak během své tvorby doma, v milované Praze 2.

Galerie: 
Narození
27.6.1939
Katastrální území
Štítky: 
Odkazy a literatura:
Petr Nový: Dušan Klein aneb Jak režisérům chutná život (Dokořán, 2003)
Datum poslední aktualizace: 15.3.2021 16:04
Datum vytvoření: 15.3.2021 13:40

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?