Jiří Padrta (Vinohrady)

V letech 1948–1953 vystudoval výtvarnou výchovu a francouzštinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (PhDr., 1953). Po ukončení studia byl krátce zaměstnán jako středoškolský profesor v Soběslavi. V letech 1955–1970 byl redaktorem časopisu Výtvarná práce (v roce 1970 krátce šéfredaktorem, předtím než bylo vydávání s nastupující normalizací ukončeno). Přestože nevystudoval dějiny umění, brzy se vyprofiloval na jednu z nejvýraznějších osobností výtvarného života v Československu. Formující význam pro něj měl několikaměsíční pobyt ve Francii v roce 1956, během něhož se mohl  bezprostředně seznámit s problematikou soudobého západoevropského výtvarného dění, které poté zprostředkovával českému publiku. Hned v roce 1957 publikoval na pokračování v časopisu Výtvarné umění obsáhlou a dobře dokumentovanou studii Umění nezobrazující a neobjektivní, jeho počátky a vývoj, v němž představil abstraktní umění V. Kandinského, M. Duchampa, H. Hartunga, P. Mondriana, J. Miróa, Wolse, J. Pollocka, J. Dubuffeta ad. Tento článek, mapující základní vývojové linie abstraktního umění od kubismu přes futurismus až po současnost (včetně tehdy špatně dostupných reprodukcí), znamenal v českém prostředí významný krok k jeho rehabilitaci a zásadně ovlivnil řadu mladých českých umělců, kteří se stále častěji obraceli k nefigurativnímu projevu. V témže roce společně s M. Lamačem a J. M. Tomešem zorganizoval přelomovou výstavu Zakladatelé moderního českého umění v Domě umění města Brna, kde byla poprvé od komunistického převratu představena tvorba expresionisto-fauvistické generace. Výstava, jež znamenala významný krok k rehabilitaci česká předválečné avantgardy, zásadně přispěla k obnovení zpřetrhané linie českého moderního umění. O dva roky později se pak uskutečnilo její pokračování pod názvem Dvacátá léta, s níž se už mohlo seznámit nejen brněnské, ale i pražské publikum.

Díky své jazykové výbavě (ovládal francouzštinu, němčinu, italštinu a ruštinu), osobním kontaktům s významnými zahraničními umělci a kunsthistoriky i přístupu k odborným časopisům ze zahraničí, jež přicházely redakci Výtvarné práce, patřil k nejlépe informovaným českým výtvarným teoretikům. Ve své uměleckohistorické i teoretické práci, v níž sledoval cíl zasadit české umění do evropského kontextu, se v průběhu 60. let soustředil na čtyři hlavní témata: kubismus, konstruktivní umění, lettrismus a ruská avantgarda. Jeho texty vynikaly teoretickou fundovaností, širokou vzdělaností a mimořádně přesným hodnocením. Výsledkem jeho odborného zájmu o kubismus byly monografické práce věnované dílu P. Picassa (1960) a G. Braqua (1964), především pak ve spolupráci s M. Lamačem připravená syntetická práce o českém kubismu Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917, která byla koncem 60. let odevzdána do tisku v nakladatelství Odeon, avšak kvůli nastupující normalizaci už nevyšla (publikována byla až v r. 1992). Ještě horší osud potkal jeho chystanou monografii o Marcelu Duchampovi, odevzdanou Odeonu v roce 1969 v jediném – dnes nezvěstném – exempláři. Paralelně s Padrtovou uměleckohistorickou prací, jejímž plodem byly drobnější monografie o Karlu Boháčkovi (1958), Václavu Bartovském (1960), Eduardu Manetovi (1961) a Joanu Miróovi (1967) se rozvíjela jeho kritická a teoretická aktivita, v níž se uplatnil nejen jako vzdělaný a všestranně informovaný komentátor, nýbrž i jako spoluiniciátor nových cest českého umění, které navíc soustavně propagoval i v zahraničí. Od první poloviny 60. let se Padrtův zájem obracel stále více k dílu jeho současníků, z nichž někteří patřili k okruhu jeho blízkých přátel. J. Kolář jej přivedl k lettrismu, jemuž věnoval několik článků a v roce 1966 uspořádal mezinárodní výstavu Obraz a písmo, mapující hraniční oblast mezi malířstvím a básnictvím. Z volného uskupení přátel v roce 1963 s Kolářem spoluzaložil skupinu Křižovatka, která vedle polohy lettristické prosazovala v českém prostředí konstruktivní tendence, jako protipól k medkovskému okruhu, reprezentujícímu informelní a introspektivní abstrakci. Padrta, který se jako kritik a teoretik ve druhé polovině 60. let vehementně zasazoval o obhajobu a propagaci nové konstruktivistické linie českého umění a jejích představitelů, konstruktivní tendence vykládal jako nejaktuálnější směr soudobého umění, jehož pozitivní poměr k soudobému světu a civilizaci se projevoval inklinací k technicismu a geometrickým formám, založeným na přísné racionalitě i hledání odosobněného řádu. Skupině Křižovatka připravil i její výstavy Konstruktivní tendence (1966) a  Nová citlivost (1968, výstavy v Praze, Brně, Karlových Varech), které v dílech vystavujících umělců (H. Demartini, K. Malich, J. Kolář, V. Boštík nebo Z. Sýkora) reflektovaly na pozadí rozvoje vědy a techniky proměnu vztahu člověka a myšlení, umění a společnosti. Myšlenka nové citlivosti, úzce spojená s ideou nového humanismu, spočívala v nové věcnosti a konkrétnosti a usilovala o smír dávného konfliktu mezi člověkem a jím stvořeným světem vědy a techniky. Padrta se však neuzavíral do sterilního dogmatismu a s velkým porozuměním psal i o reprezentantech „antagonistického“ okruhu imaginativní abstrakce: Medkovi, Piesenovi i Boudníkovi. Roku 1965 navštívil Padrta spolu s M. Lamačem Moskvu, kde se seznámil nejen se současným ruským neoficiálním uměním, nýbrž i s tehdy zapovězenými suprematistickými díly K. Maleviče. Právě k dílu Maleviče, k ruské konstruktivistické avantgardě  a teorii suprematismu se soustředil Padrtův badatelský zájem v 70. letech, kdy se s postupující normalizací ocitl na seznamu nežádoucích výtvarných teoretiků a ztratil možnost publikovat.  Krátce po zrušení Výtvarné práce byl stižen dvěma těžkými infarkty a s vážnou srdeční chorobou odešel do důchodu. Vnucenou klauzuru, zapříčiněnou nemocí i vyřazením z veřejného života normalizací, zaplnil intenzivní prací. Zemřel roku 1978, těsně před svými 49. narozeninami. Jeho studie Kazimir Malevič a suprematismus, kterou již nestačil dokončit, vyšla péčí F. Šmejkala až posmrtně v roce 1996. V roce 1999 byl publikován text k jeho nezvěstné monografii o M. Duchampovi, na podkladě korektur, náhodně objevených v 90. letech v popelnici, v jednom z pytlů, v nichž na konci 60. let skončil redakční archiv zlikvidované Výtvarné práce.

Manželkou Jiřího Padrty byla malířka Ludmila Padrtová. Svého mladšího bratrance Ivana Martina Jirouse přivedl ke studiu výtvarného umění (Jirous se později stal i externím redaktorem časopisu Výtvarná práce), ovlivnil i Jirousovu sestru a svou sestřenici Zorku Ságlovou, která na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vystudovala textilní tvorbu a prosadila se v rozmanitých disciplínách výtvarné činnosti, zejména v malbě, grafice a  textilní tvorbě i jako performerka (podílela se na land-artových akcích). Jejímu muži, fotografovi Janu Ságlovi , nabídl Padrta možnost fotografovat pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění. I. M. Jirous v rozhovoru Když nejde o život, jde o hovno, který s ním v roce 1995 vedl V. Karlík a J. Placák, vzpomínal na Padrtu jako na svého „duchovního sponzora“ a na suterénní byt manželů Padrtových v ulici Pod Zvonařkou 6 jako na místo, v němž se od poloviny 50. let setkávali umělci, teoretici a široký okruh přátel (mj. J. Kolář, V. Linhartová, J. Hiršal, F. Šmejkal, K. Malich, J. Kotík, V. Mirvald, K. Linhart, L. Vachtová, M. Munclinger) se zájmem o neoficiální kulturu. V rámci večerů, kdy se diskutovalo především o literatuře, výtvarném umění a  kulturním dění za železnou oponou, se poslouchala i vážná hudba z gramofonových desek, které si Padrta vozil ze zahraničí: „Padrta začal poměrně záhy vyjíždět do světa, do Francie, uměl perfektně francouzsky a přivezl třeba desky Stravinskýho, Honeggera, to tady byly v Praze první desky. Lidi se u něj scházeli a poslouchala se hudba. Celý noci se poslouchala třeba vážná muzika. Tam taky, pokud vím, ještě přede mnou chodil Václav Havel, kolem poloviny padesátých let, ale já jsem se tam s ním nesetkal. Protože k Padrtovi chodilo na poslech tý muziky hodně lidí – byla to vlastně ilegální činnost –, tak lidi v baráku říkali: „Zase k vám přijde ten orchestr?“ Protože se domnívali, že tam lidi choděj hrát jako soubor.“ Atmosféru této doby se v roce 2020 přiblížila výstava humpolecké galerie 8smička Nejedna rodina: Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi, jejíž kurátorky L. Dolanová, M. Placáková a M. Svobodová se pokusily zmapovat výtvarné, teoretické a básnické dílo sedmi osobností „jedné rodiny“ v období od poloviny 50. do konce 70. let minulého století, kdy se zúčastnění, zastoupení ve výstavě nejintenzivněji setkávali a navzájem se inspirovali.