Věra Linhartová (Vinohrady)
Prozaička a básnířka, výtvarná historička a teoretička, překladatelka, editorka
Narodila se 22. března 1938 v Brně
Narodila se v rodině právníka, referenta nemocenské pojišťovny. Matka, jež byla v domácnosti, trpěla duševní chorobou a vzala si život. Po absolvování brněnské jedenáctileté střední školy pokračovala ve studiu dějin umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1955–1960) a estetiky (externě) na FF UK. Roku 1957, kdy přechodně pracovala jako průvodkyně na hradě Bítov a začínala psát své první texty, se přidala k uskupení umělců, kteří si – podle roku narození většiny z nich – říkali "šestatřicátníci" (ke skupině patřil kupř. Jiří Paukert, Václav Havel , Josef Topol , Viola Fischerová , Pavel Švanda). Pracovala nejprve v Krajském středisku památkové péče v Brně (1959–1960) a v Pardubicích (1960–1962), poté působila jako kurátorka v Alšově jihočeské galerii (1962–66), kde začala prosazovat do té doby tabuizovaný směr abstraktního, imaginativního a nefigurativního umění: v roce 1964 uspořádala společně s F. Šmejkalem výstavu Imaginativní malířství 1930–1950, která vyvolala bouřlivé ohlasy a nakonec byla z politických důvodů zakázána. Za jejího působení se tato regionální galerie proměnila ve významnou uměleckou instituci, která jak kvalitou svých sbírek, tak výstavními aktivitami konkurovala galeriím v hlavním městě. Tyto její snahy však narážely na bariéru nepochopení u orgánů KSČ, které její působení v galerii ukončily. V letech 1966 a 1967 uspořádala v Brně a Praze retrospektivní výstavy Jindřicha Štyrského a Toyen. Podílela se též na činnosti pražské surrealistické skupiny. Její text je publikován v posledním surrealistickém sborníku Objekt (1962), v témže roce M. Nápravník pořizuje unikátní nahrávku autorských čtení Antologie 1962. V 60. letech bydlela v ulici Pod Zvonařkou 2239/6 V téže ulici v té době bydleli i manželé Jiří a Ludmila Padrtovi, jejichž suterénní byt byl jedním míst, v němž se od poloviny 50. let setkávali umělci, teoretici a široký okruh přátel, aby vedli pololegální diskuse o současném umění, organizovali čtení i poslechy hudby. Když si po odchodu V. Linhartové do Francie v tomto bytě zařídí svůj ateliér Juliana Jirousová, stane se díky jejímu muži I. M. Jirousovi jedním z významných center nezávislé kultury.
Od roku 1968 žije Linhartová v Paříži a píše výhradně francouzsky. V letech 1970–1989 pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při UNESCO, současně (v letech 1978– 1985) vystudovala japanistiku v Národním institutu orientálních jazyků a civilizací v Paříži a během doktorandského studia absolvovala roční pobyt na univerzitě Waseda v Tokiu (1989–1990). Od roku 1990 byla zaměstnána v pařížském muzeu orientálního umění Guimet, kde se věnovala především japonskému a čínskému malířství. Rozsáhlou doktorskou práci Sur un fond blanc. Écrits japonais sur la peinture du IXe au XIXe siècle, věnovanou japonským textům o malířství od 9. do 19. století, dokončila až v roce 1993 (knižně vyšlo v Paříži 1996). V současnosti je V. Linhartová v důchodu a žije v Paříži.
Od roku 1964 se začala soustavně věnovat literární tvorbě a v rychlém sledu publikovala řadu experimentálních próz. Debutovala prózami Prostor k rozlišení (1964) a Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), které charakterizuje prolínání časových pásem, splývání dějů, osob, mísení fikce a reality a hra se slovy. V dalších knihách Rozprava o zdviži (1965), Přestořeč (1966) a Dům daleko (1968, v roce 2003 vznikl podle knihy stejnojmenný experimentální film Martina Ježka) pokračovala v prozkoumávání možností rozkladu prozaické struktury. V těchto důsledně antiiluzivních textech rozrušuje ustálené narativní kánony i hranice mezi prózou a poezií , postupně ruší jakékoli těžiště vyprávění, dál rozvolňuje kompozici a rozkládá texty v řetězce prolínajících se úvah, citací, parafrází, později v proud básnických obrazů, vrstvených vedle sebe a pře sebe bez zjevných vazeb. Tuto fragmentaci autorka ještě stupňuje ve svých francouzsky psaných textech, v nichž jsou – ve snaze přiblížit se k jakémusi prajazyku a ze všech řečí vytvořit řeč jedinou – uvolňovány veškeré gramatické, morfologické i syntaktické vazby, řeč dosahuje hranice, v níž se již ztrácí v tichu, rozpouští v prázdnu. Po odchodu do exilu vycházelo její dílo sporadicky v samizdatu (kupř. český překlad TWORa, anonymně soubor Básně 1962–1966), po sametové revoluci vycházejí jednak reedice jejích próz ze šedesátých let, soubor její poezie Ianus tří tváří (1993) i poslední česky psaná kniha Chiméra, neboli průřez cibulí (rkp. 1967, 1993), jednak překlady jejích knih psaných francouzsky: Intervalles – Mezidobí (1994), Les Cascades – Kaskády (2002). Beletristické dílo V. Linhartové doplňují a v mnohém osvětlují její odborné články a studie (knižně v souboru Soustředné kruhy /2010/) i knižní monografické studie, věnované českému surrealismu, prozaické tvorbě R. Weinera (k vydání připravila jeho Hru doopravdy /1967/), J. Šímovi, M. Medkovi, francouzské skupině Vysoká hra (souhrnně ve vydání Vysoká hra – Le Grand Jeu /2017/). Po studiu japanistiky se těžiště jejího odborného zájmu od osmdesátých let přeneslo k průzkumu japonského, především avantgardního malířského umění, jež jí otevřelo cestu k novému vnímání avantgardy evropské, k objevování pozoruhodných paralel, analogií, společných i odlišných rysů avantgardních tvůrčích proudů. Překládá též z moderní světové literatury a japonské zenové poezie.
Za knihu Mes oubliettes získla v roce 1998 Cenu Jaroslava Seiferta, soubor Soustředné kruhy byl v roce 2011 vyznamenán Cenou F. X. Šaldy a Cenou Toma Stopparda.
Datum vytvoření: 2.4.2024 9:40
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba