Jindřiška Radová (Vinohrady)

Jindřiška Radová začínala jako textilní výtvarnice, později se věnovala keramice: užité tvorbě, volnému umění a spolupráci s architekty.

Narodila se v Libkově u Nasavrk v Železných horách na zemědělské usedlosti. Otec Antonín Švadlenka byl rolník, později též pojišťovací úředník. Před válkou pronajal statek a rodina se odstěhovala do Chrudimi. Během nacistické okupace byl otec členem protifašistické organizace a v odboji položil život. Jindřiška Radová v Chrudimi vychodila rodinnou školu a pokračovala v Brně na Škole uměleckých řemesel v letech 1941–1943. Svůj malířský talent a zájem o textilní výtvarnictví uplatnila také později při studiu v Praze na Umělecko-průmyslové škola v letech 1945–1950 v ateliéru prof. Antonína Kybala. Po seznámení s Pravoslavem Radou v roce 1946 se začala věnovat také keramice a po absolutoriu školy propadla zcela kouzlu keramického materiálu.

Od roku 1949 až do své smrti v červenci 2021 žila na Vinohradech na Francouzské třídě č. 32. V ulici Šmilovského 7 v suterénu sdílela svým mužem společný keramický ateliér do roku 1993, kdy se přestěhovali se svou prací do větších a kvalitnějších prostor na pomezí Žižkova.

Pracovala od počátku své kariéry s glazovanou keramickou technikou – majolikou, běžně užívaným materiálem v padesátých letech. Měla přirozený cit pro užité umění, vázy, mísy a nápojové soupravy dekorovala stylizovanými rostlinnými dekory. V roce 1949 se stala členkou Umělecké besedy a později skupiny užitého umění Bilance, vzniklé z besedních členů. Účastnila se úspěšné prezentace na Expo 58 v Bruselu.

V sedmdesátých letech stále více upřednostňovala ve své práci tvrdý porcelán, objevila krásu vysoko pálených glazur. Přirozeně uplatnila monumentální formy a do její tvorby vstoupil porcelánový reliéf převážně s přírodními motivy flóry.

V sedmdesátých letech začala spolupracovat s architekty. Pro nově vznikající stavby realizovala řadu keramických prací – plastiky, reliéfy v interiérech a exteriérech, převážně z porcelánové hmoty. Samostatná, nebo společná díla s Pravoslavem Radou vytvářeli pro architekturu v Praze, Brně, Ostravě, Havířově, Plzni, Vlašimi, Berlíně a jinde. Její keramická plastika Strom života, vytvořená roku 1974 pro ZŠ Červený vrch v Praze 6, byla v roce 2019 zrestaurována a zrekonstruována za přispění MČ Praha 6 v ateliéru Šárky Radové, dcery autorky.

Od roku 1956 byla členem Mezinárodní keramické akademie (AIC), na výstavě keramiky AIC v Praze 1962 získala zlatou medaili. Na Mezinárodním bienále keramiky ve městě Vallauris ve Francii získala v roce 1972 zlatou medaili.

Pravidelně od roku 1950 se účastnila nesčetných kolektivních výstav v Čechách i zahraničí, především jako členka s AIC, Uměleckou besedou, Sdružení výtvarných umělců keramiků, aj. Od roku 1953 vystavovala samostatně, nebo s Pravoslavem Radou doma i v cizině. K výročí jejích devadesátých narozenin 2015 byla uspořádána úspěšná bilanční výstava „Život s keramikou“ v prostorách Novoměstské radnice za podpory MČ Praha 2 a starostky Jany Černochové. K výstavě by vydán obsažný katalog.

Podílela se obětavě na organizaci Mezinárodních keramických sympozií v Bechyni. Roku 1966 se zúčastnila Mezinárodního sympozia v Einhodu v Izraeli, Mezinárodního keramického symposia v Bechyni roku 1966, 1968, 2000 a 1971 v Karlových Varech.

Svým dílem je zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí. V Uměleckoprůmyslovém muzeum v Praze, Moravské galerii v Brně, Alšově jihočeské galerii, Muzeu keramiky ve Faenze v Itálii, Musée de l´Ariana v Ženevě, v Keramion Museum Frechen a v Museum für Kunst und Gewerbe v Hamburku v Německu, ve Slovenské národní galerii v Bratislavě a dalších.