Mojmír Preclík (Nové Město)

Jíl, zázračný materiál, upoutal Mojmíra Preclíka od dětství: podomácku zkoušel hrnčířinu. Modelování a kreslení chlapce pohltily natolik, že roku 1946 z  reálného gymnázia v Rychnově nad Kněžnou přestoupil na Střední odbornou školu keramickou v Teplicích-Šanově. Po maturitě byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1949) do ateliéru užité keramické plastiky profesora Jana Kavana. Mojmír Preclík se ještě ve škole a krátce po ní zabýval tvorbou pro architekturu. Studia ukončil v roce 1954. Tehdy také vstoupil do spolku výtvarných umělců Mánes, brzy však rozpuštěného a zakázaného režimem (1956).

V roce 1957 založili absolventi Akademie výtvarných umění skupinu M 57 známou také jako Makarská 57 podle malostranské vinárny, v níž se setkávali. Mojmír Preclík se připojil k uskupení, s nímž sdílel obdiv ke gotickému umění a kubismu; osobně byl ovlivněn i barokem, románským slohem a moderním francouzským stylem. S Josefem Jírou a Jaroslavem Šerých (bratrem teoretika umění Jiřího Šerých) přetvářel moderním výtvarným jazykem tradiční křesťanské motivy. Pracoval s hlínou, chyběla mu však pec k vypalování soch. Na čas přešel k sádře, experimentoval s patinovaným polyesterem. K volné figurální tvorbě využíval pískovec, mramor a opuku. Své skulptury a plastiky vystavoval se členy M 57 až do roku 1970. S přáteli ze skupiny pořádal happeningy zvané Zahradní slavnosti (Preclikatury a Preclikijády), letní období s nimi trávíval v Nezabudickém mlýně na Berounce.

V roce 1967 přesídlil z Prahy na okraj Kryštofova Údolí v Jizerských horách, do staré roubenky u švestkového hájku. Normalizační podmínky a minimální možnosti vystavovat způsobily, že se jako sochař odmlčel a omezil společenské aktivity. Zabýval se restaurováním kamene. V Kryštofově Údolí fotografoval přírodu a zachycoval ji na kameru. Filmování jej okouzlilo. Pustil se do animace (výtečné Sólo pro sirky, 1973), točil vtipné krátké snímky. V roce 1972 se na faru v Kryštofově údolí přistěhoval inženýr chemie Jaroslav Lada s manželkou Blankou. Mojmír Preclík v nich získal přátele a budoucí spolupracovníky.

Od roku 1978 s ním sdílela život a uměleckou tvorbu Jana Švábová, výtvarnice a herečka. Narodila se jim dcera Marie (1981). Od jara do nástupu zimy pobývali a pracovali v Kryštofově Údolí. Ostatní měsíce bydleli v secesním domě střeženém dvojicí atlantů na Rašínově nábřeží 389/46. Byt sloužil rovněž jako skromný ateliér a místo setkávání dobrých přátel. Mojmír Preclík se vrátil k  užité keramice a k plastikám z pálené hlíny i kameniny. Pomohlo, že Jaroslav Rada vybudoval hrnčířské pece - první v roce 1982, o čtyři roky později založil keramickou dílnu -, které sochař využíval. Věnoval svým sochám množství kresebných studií, výsledná díla fotografoval i doprovázel básněmi (Mojmír Preclík: Hrajku z švestkového hájku. Praha; Arbor vitae, 2002). K renesanční šíři jeho kreativity patřila artificiální hudba, tj. s vysokou uměleckou a estetickou hodnotou. Uměl hrát na příčnou flétnu a s přáteli pořádal malé soukromé koncerty barokních skladeb. 

V devadesátých letech se o dílo Mojmíra Preclíka začala zajímat odborná veřejnost. Jeho sochy, kresby a sofistikované fotografie obdivovali na několika souborných výstavách v tuzemsku, v Německu, Francii a USA; setkáme se s nimi ve sbírkách řady českých galerií. V roce 1997 Mojmír Preclík vážně onemocněl. Smrt jej zastihla 16. srpna 2001 v Liberci.

„Nesl jsem sochu / se schodů. / Poslyš starouši / řekla / jdeš moc pomalu / počkám na tebe dole … A tak jsem zbytky sebral / a začal znovu.“