Pravoslav Rada (Vinohrady)

Pravoslav Rada byl sochař, keramik, designer, publicista odborných knih, spoluorganizátor mezinárodních keramických sympozií a výstav a pedagog.

Narodil se 14. října 1923 v Železném Brodě, jeho otec byl Vlastimil Rada, malíř. V letech 1939–1943 vystudoval Vyšší průmyslovou školu sochařskou v Hořicích, pokračoval v letech 1943–1949 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Jana Laudy, Bedřicha Stefana, po příchodu prof. O. Eckerta do obnoveného ateliéru keramiky přešel na tento obor. V roce 1947 obdržel semestrální stipendium dánské vlády. V Kodani studoval na uměleckoprůmyslové škole a pracoval v keramickém studiu Natálie Krebs. Na VŠUP absolvoval roku 1949, v letech 1958–1960 pokračoval jako aspirant ve specializaci porcelánového designu.

Od roku 1949 až do své smrti žil na Vinohradech ve Francouzské ulici č. 32. V ulici Šmilovského 7 v suterénu sdílel se svou ženou Jindřiškou Radovou společný keramický ateliér do roku 1993, kdy se přestěhovali se svou prací do větších a kvalitnějších prostor na pomezí Žižkova.

Ještě během studia v sobě objevil nadšení pro keramický obor v přesvědčení, že si zaslouží větší uplatnění a rozvoj, než v té době bylo běžné. Získal pro tuto práci i svojí ženu Jindřišku, která studovala v textilním ateliéru. Věnovali se zpočátku užité keramice. Sochař Pravoslav Rada stále častěji vytvářel figurativní práce, které souzněly svým výrazem s trendy současného světového umění (Fernand Leger, Joan Miró), ale s vlastním nezaměnitelným humorně minimalistickým výrazem. Pracovním materiálem byla zpočátku v 50. a 60 letech červenice s barevnou glazurou (majolika), později tvrdší kamenina a porcelán. V roce 1949 se stal členem Umělecké besedy a z jejích členů spoluzakládal skupinu Bilance, která se prezentovala především užitým uměním. V roce 1958 vystavoval své práce na Expu 58 v Bruselu, kde získal zlatou medaili. V šedesátých letech opouští oblast užitého umění a věnuje se figurální keramice. Své práce staví v jednoduchých formách vycházejících ze základních tvarů, užívá groteskní zkratky, geometrický dekor, či kontrastní fotografické a květinové motivy.

Pravidelně od roku 1950 se účastnil nesčetných kolektivních výstav v Čechách i zahraničí, především s AIC, Uměleckou besedou, Sdružení umělců keramiků aj. Od roku 1953 až do své smrti 2011 vystavoval samostatně, nebo s Jindřiškou Radovou doma i v cizině.

V šedesátých letech začal spolupracovat s architekty, vytvořil řadu kameninových a porcelánových reliéfů a plastik, které dotvářely architektonický prostor nových staveb. Často v interiérech a exteriérech škol, restaurací a bytových domů v Praze, Brně, Ostravě, Havířově, Plzni, Vlašimi, Berlíně, většinou spolu se svou ženou Jindřiškou Radovou. Pro Expo 67 v Montrealu byl pověřen architektem Řepou k vytvoření skupiny keramických plastik, která oživila barevnou hravostí terasu výstavního pavilonu. Podobně rozsáhlá realizace vznikla v atriu v Koospolu v Praze 6.

V letech 1968–1969 vedl ateliér keramiky na Southern Connecticut State Collage v USA.

Ve Studiu loutkového filmu Zlín se podílel na tvorbě pěti filmů jako loutkář a scénograf filmů režiséra a kameramana Antonína Horáka: Alarm (1962), Pozor myš (1976), či filmů Bu bu bu (1979), Jak ulovit mamuta (1982), Myší kočičiny (1987) režiséra Ludvíka Kadlečka a kameramana Antonína Horáka.

V roce 1966 spoluzakládal Mezinárodní keramické sympozium v Bechyni, na jehož organizaci se podílel dalších dvacet let. Účastnil se mezinárodních keramických symposií v rakouském Wilhelmsburgu (1966), Bechyni (1970), Uherském Hradišti (1971).

Významná je jeho publikační činnost. S Karlem Hettešem vydali sborník světové keramiky Modern Ceramics (Spring Books London 1956). V českém jazyce nebyla k dispozici pro výtvarníky rukověť keramických technik, proto se Pravoslav Rada rozhodl napsat „Knihu o technikách keramiky“ (SNKLHU, 1956). Pro zájmové kroužky byla určena „Jak se dělá keramika“ (Mladá Fronta, 1963). Pozdější „Techniky keramiky“ (Aventinum, 1989) vyšly v šesti jazykových mutacích, „Slabikář keramika“ (příručka pro začátečníky, Grada 1997), doplněné o nové poznatky „Výtvarné techniky keramika“ (Aventinum, 2007).

Od roku 1956 byl členem Mezinárodní keramické akademie (AIC), řadu let předsedou Sdružení výtvarných umělců keramiků. Na výstavě keramiky AIC v Praze 1962 získal zlatou medaili.

Svým dílem je zastoupen ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí. V Uměleckoprůmyslovém muzeum v Praze, Moravské galerii v Brně, Alšově jihočeské galerii, Muzeu keramiky ve Faenze v Itálii, Musée de l´Ariana v Ženevě, v Keramion Museum Frechen a v Museum für Kunst und Gewerbe v Hamburku v Německu a dalších.