Dagmar Hochová (Nové Město)

Dagmar Hochová pocházela z dobře situované kulturní rodiny; dědeček byl ředitelem žižkovské plynárny. Její otec, PhDr. Karel Hoch (1884-1962), působil ve Veřejné a universitní knihovně, byl profesorem na Svobodné škole politických nauk v Praze, šéfredaktorem Národních listů, tiskovým atašé v Římě, knihovníkem, historikem, spisovatelem. Přijal fakt, že dcerka není studijní typ, zato má pozorovací talent, a navrhl jí, aby se věnovala fotografování.

V letech 1942–1943 Dagmar navštěvovala Grafickou školu. Učil ji profesor Jaromír Funke (1896-1945), světově proslulý průkopník avantgardní fotografie, který inklinoval k surrealismu. Oceňoval, že jeho žačka dokáže vnímavě sledovat dění kolem sebe a vystihnout přesný okamžik záběru. Vštípil jí, jak významné a nezastupitelné je denní světlo pro vznik fotografie. Jenže Němci zavřeli Grafickou školu a její studenty v rámci totálního nasazení přesunuli do právě zbudovaných laboratořích Pragfilm na Barrandově. Během dvanáctihodinových směn vyráběli kopie filmů pro wehrmacht.

Po válce se Dagmar Hochová vrátila ke studiu na čerstvě přejmenovanou Střední grafickou školu. Přednášel zde Josef Ehm (1909-1989), technicky suverénní vyznavač černobílé fotografie. Dagmar zajímala evropská a americká živá fotografie i reálná stránka fotografování. Seznámila se s ní během praxe u renomované firmy, fotografické agentury  PressPhotoService, fotografové Illek a Paul. Ve své době snad nejmodernější, progresivní studio, zaměřené na užitou a reklamní fotografii vedli Alexandr Paul, propagátor fotodokumentace umění a památek, a František Illek (1904-1969), který se později orientoval na novinářskou fotografii.

Dagmařin kamarád z grafické školy Ján Šmok, budoucí teoretik filmového a televizního obrazu i fotografie, ji přesvědčil, aby se přihlásila na nově založenou Filmovou fakultu Akademie múzických umění (FAMU, dnes Filmová a televizní fakulta AMU). Složila přijímací zkoušky podle amerických učebních osnov (1947) a byla mezi studujícími zpočátku jedinou dívkou. Pod vedením slavného prof. Karla Plicky (který ovšem její tvorbu nijak zvláště neovlivnil) absolvovala obor filmová fotografie (1953). Filmem se nemínila živit, byla jí bližší fotografie.

Vůbec první série jejích snímků mapovala Matějskou na „Kulaťáku“, Vítězném náměstí (s použitím Flexarety 6 × 6). Už za studií začala pro časopis Vlasta pořizovat reportáže z celé republiky. Sociální fotografie - reportážní a dokumentární - představovala pro Dagmar Hochovou životní uměleckou náplň. Ve svobodném povolání jako fotografka-reportérka spolupracovala s časopisy (Kulturní politika, Literární noviny aj.) a s nakladatelstvími pro děti, především s Albatrosem. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih (Dítě a hračka, A. Branald Ztráty a nálezy, V. Burda Lyrické minimum, F. Hrubín Hrajte si s námi a další), vystavovala doma i v zahraničí.

Byla přesvědčena, že dobrý fotograf musí mít své téma. Děti a jejich hry viděné převážně na pozadí městské periferie byly námětem nejniternějším. Staří lidé a jejich svět, portréty významných osobností, politické události roku 1968 či 1989, pohřby Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta, snímky z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Švédska, do milované Itálie, na Ukrajinu a Slovensko. Z části její práce formovalo přátelství s výtvarníky a spisovateli, také česká surrealistická tradice; více však atmosféra Prahy od počátku let padesátých do konce šedesátých, kdy Hochová podle některých teoretiků umění dosáhla vrcholu své jedinečné tvorby.

Je pro ni charakteristická živost a nekonformnost námětů. Odmítala umělecké konvence, pravidla kompozice, aranžování scén, technickou preciznost, umělé světlo a blesk, barevný fotomateriál – „černobílé snímky jsou pravdivější“. Fotografie si vyvolávala sama v domácí fotokomoře. Cení se jejich autenticita, přímočarost, bezprostřednost, atmosféra chvíle, hledání poetiky všedního dne, zachycení vztahů mezi lidmi, výpověď o člověku. Za svou zásadní práci Hochová považovala snímek Proti zdi (1960), portrét dvou kluků, kteří vší vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní.

V letech 1990–1992 byla Hochová poslankyní České národní rady za Občanské fórum. Fotografovala všechna jednání i neformální okamžiky. Podala tak unikátní svědectví o procesu parlamentní i národní emancipace i propojování sfér politiky a umění.

Tvrdohlavá, laskavá, energická a svobodymilovná Dagmar Hochová neztrácela humor ani elán, třebaže jí zdraví stále více bránilo v práci. Soustředila se na bilancování svého rozsáhlého díla. Rozhodla se pro knižní rekapitulaci ve spolupráci s nakladatelstvím Kuklík. Za vlastní finanční prostředky získané v restituci připravila bez editorské pomoci trilogii: Deset, dvacet, třicet, už jdu (záběry dětí, 1994; reedice v dalších nakladatelstvích), Čas oponou trhnul (1995), Síla věku (1996). Náseldovaly tematické výbory Porta portese (2004), Legionáři (2005), Hlas nepojmenovaných: Pražské jaro jako pokus o svobodu (2008), Narodila jsem se za bouřky (2008), Matějská pouť (2009), Mot, hai, ba (snímky z Vietnamu, 2011).

Zvláštní místo přísluší její monotematické publikaci Konec chleba, počátek kamení (Torst, 2001), zahrnující portréty českých spisovatelů. Vznikaly příležitostně, nejpočetněji v roce 1967 k rozhovorům pro Literární noviny a jako fotoreportáž z přelomového IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, další na výzvu Jana Vladislava v roce 1981, ostatní na konci devadesátek. Vynikající snímky přinášejí téměř kompletní galerii našich významných literátů druhé poloviny 20. století. Pozoruhodná je i historie vzniku jednotlivých fotografií, z nichž některé získaly ikonický statut.

Umělkyni představuje retrospektivní publikace Dagmar Hochová (text Bohuslav Blažek, Odeon, 1984) Monografii Dagmar Hochová. Česká fotografka (Torst, 2000) koncipoval Francouz Fédéric Rippoll, který paní Dagmar připravil výstavu v Toulouse. Vyprávění uznávané fotografky je zachyceno v cyklu Osudy na rádiu Vltava (2017), v televizním cyklu Genus byl natočen Život fotografky Dagmar Hochové podle Olgy Sommerové (1995) a v cyklu Na plovárně vznikl její rozhovor s Markem Ebenem (2002). V roce 2001 Václav Havel předal Dagmar Hochové medaili Za zásluhy za vynikající umělecké výsledky.

Jejím manželem byl ing. Zdeněk Reinhardt (1921–2014), odborník na výzkum, vývoj a kolejových vozidel. O Dagmar na sklonku života pečoval; obsáhlou fotografickou pozůstalost včetně množství negativů věnoval Moravské galerii v Brně, která spolu s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR sbírku zpracovává. Další fotografie Dagmar Hochové jsou součástí sbírek Uměleckoprůmyslového muzea a Národní galerie v Praze.

Dagmar Hochová žila na Jiráskově náměstí  v Praze 2.