MUDr. Evžen Markalous (Nové Město)

Tichý, vážný, nenápadný muž, vždy upravený a zdvořilý, tak působil MUDr. Evžen Markalous. Renomovaný lékař, vážený v odborných kruzích stejně jako mezi pacienty, byl současně avantgardním výtvarníkem i skutečným hrdinou. Pocházel z kultivované rodiny. Jeden z jeho dědečků byl středoškolským profesorem, druhý znamenitým lékařem. Otec Bohumil Markalous je znám především jako spisovatel Jaromír John (1882-1952), svého času velmi populární; působil také jako novinář, pedagog, šéfredaktor, profesor estetiky a výtvarný kritik.

Osud Evžena Markalouse propojil všechny tyto vlivy: výtvarno, medicínu, literaturu, schopnost předávat poznání. Jako medik exceloval, a když přestoupil z lékařské fakulty v Praze do Brna, zapojil se do kypícího kulturního života na sklonku dvacátých let. Hned po příchodu se angažoval v Brněnském Devětsilu, svazu pro propagaci a tvorbu novodobé činné kultury (1923 -1927), takto pobočném sdružení v Praze založeného uměleckého svazu Devětsil.  V tomto levicově orientovaném uskupení působili například František  Halas a Jaroslav Seifert; Markalous zastával později pozici místopředsedy. Evžen hojně psal do moravských periodik, osvědčil se vzdor svému mládí v úloze erudovaného literárního a výtvarného kritika. Sám byl výtvarně činný, jeho doménou se staly koláže / fotomontáže, dodnes oceňované, například Apoteóza sportu (1925) nebo Apoteóza smíchu (1926). Výtvarné umění zůstalo jeho láskou a koníčkem až do smrti. Markalousovo dílo bylo možno vidět na výstavě Devětsil. Česká výtvarná avantgarda 20. let v Brně roku 1986.

Evžen Markalous promoval s výtečným prospěchem v roce 1930. Vrátil se do Prahy, kde do roku 1935 pracoval ve funkci klinického asistenta na I. interní klinice věhlasného profesora Ladislava Syllaby (1868 – 1930), odborníka na vnitřní a nervové choroby. Jeho kolegy a učiteli byli profesoři zvučných jmen - Jonáš, Henner, Vítek aj. Dr. Markalous a doc. Jonáš docházeli do experimentálního endokrinologického ústavu prof. Biedla. Společně pak vydali studie o funkčních vztazích ženských zárodečných žláz a žlázy štítné, které otiskly nejvýznačnější oborové časopisy. Oba se také u přednosty první ortopedické kliniky v Praze prof. Jana Zahradníčka. věnovali výzkumu metabolismu vápníku při pseudoartrózách a publikoval řadu prací o kalciu a jeho metabolismu v těle.

Hluboký zájem dr. Markalouse o endokrinologii jej vedl ke studiu pankreatických hormonů a k problémům endokrinologické gynekologie. Vydal k této problematice několik zajímavých a významných prací. Specializoval se na nemoci vnitřní a nervové, věnoval se intenzivně vědě, v letech 1930 – 1938 navštívil kliniky v Římě, Paříži, Berlíně, Vídni, Varšavě , Helsinkách. Avšak v roce 1935 musel z existenčních důvodů opustit univerzitní dráhu. Nastoupil jako primář na interní nemocnici v Klimentské ulici. O dva roky později zařídil a vybudoval interní oddělení v sanatoriu na Cihlářce. Primariát interny zde zastával do zrušení nemocnice v roce 1947.

Od roku 1948 byl dr. Evžen Markalous zaměstnán jako odborný lékař na poliklinice 3 v tehdejší Praze II (Novém Městě). Počínaje rokem 1956 se jeho pracovištěm stala poliklinika vinohradské nemocnice. Zůstával v kontaktu se špičkovými medicínskými ústavy, pokračoval ve vědeckém výzkumu, pravidelně přednášel v tuzemsku i v zahraničí. Publikoval vyšší desítky odborných statí v předních lékařských periodikách našich i zahraničních, v nichž  se zaměřil na endokrinologii, interní choroby a  neurologii. Jeho studie byly často citovány v mnoha učebnicích a výzkumných pracích u nás a v cizině.

Zapomínanou kapitolu života dr. Markalouse představuje období okupace, kdy byl aktivně činný v odboji. V nemocnici na Cihlářce díky svému postavení primáře interny ukrýval stovky lidí ohrožených zatčením a vyšetřováním, odsunem do koncentračního tábora z rasových důvodů či pracovním nasazením. Ocitl se v hledáčku gestapa i s dalšími pracovníky nemocnice, když smíchovská konziliářka dr. Milada Frantová, oční lékařka zapojená do podzemní organizace Petičního výboru Věrni zůstaneme, ošetřila Janu Kubišovi zraněné oko a byla prozrazena. Jenom její osobní statečnost, s níž zachovala při výsleších mlčení, zachránila četným jejím kolegům život. I tak byli někteří představitelé ústavu včetně jeho ředitele popraveni. 

Na podnět svého přítele básníka Františka Halase zachránil dr. Markalous dne 5. května 1945 z malé pevnosti v Terezíně pět vězňů: propašoval je do sanitky, s níž je odvezl těsně před jejich popravou.  Na zpáteční cestě z Terezína v noci z 5. na 6. května při výkonu lékařské služby na policejní stanici v Kobylisích utrpěl vážné, mnohonásobné zranění při výbuchu pancéřové pěsti, kterou nacisté vypálili do vyšetřovací místnosti. Až po dlouhých měsících se dr. Markalous vrátil ke svým přátelům a své lékařské a badatelské práci.

Odpočívá v rodinném hrobě u kostela sv. Jiljí v Pardubicích-Pardubičkách. Deska nápadného pomníku se rozpadala věkem a byla nahrazena novodobou. Dalšími památkami na MUDr. Evžena Markalouse je rozhlasový pořad z roku 1967 Avantgarda bez legend a mýtů 1/15, v němž hovoří spolu s Janem Werichem, dr. Adolfem Hoffmeisterem, Milošem Nedbalem a dalšími.