Jan Josef Rodomil Čejka (Nové Město)

Jan Josef Čejka – jméno Rodomil si připojil z vlasteneckých pohnutek – od dětství inklinoval k hudbě, vždyť také byl synem učitele a regenschoriho v Rokycanech. Na Filozofickém ústavu (gymnáziu) v Plzni vštípil Josefovi lásku k literatuře význačný buditel, profesor matematiky a klasické filologie Josef Vojtěch Sedláček. Předčasná otcova smrt v roce 1831 posílila pouto mezi Josefem a jeho matkou a vedla k rozhodnutí přestěhovat se s ní do Prahy, kde začal na Karlo-Ferdinandově univerzitě studovat lékařství. Promoval v roce 1837. Jeho disertace se věnovala vyšetření poslechem a poklepem, tj. dvěma ze čtyř fyzikálních diagnostických metod: Observationes de valor diagnostico auscultationis et percussionis.

Čejka byl výjimečně dobrý diagnostik, ale tématu se věnoval na vědecké úrovni po celou svoji profesní dráhu. Do roku 1842 praktikoval v pražské všeobecné nemocnici. Další dva roky strávil ve Vídni u tehdejších špičkových kapacit, profesorů  Karla Rokytanského, který se zasloužil o rozvoj patologie, a Josefa Škody, internisty a odborníka na choroby kožní. V létě roku 1843 Čejka zasahoval v pražské svatováclavské trestnici postižené hromadným výskytem kurdějí (tj. avitaminózy) s následným velkým počtem úmrtí. Mladý lékař progresivně a velmi úspěšně nasadil terapii podáváním zeleniny bohaté na vitamin C.

Vrátil se do Vídně (1846), tentokrát k prof. Ferdinandu von Hebra (původem Moravanovi), zakladateli moderní dermatologie. Vídeňské moderní zkušenosti z kožního lékařství se staly náplní Čejkových pražských přednášek. V roce 1848 se habilitoval z vnitřního lékařství (interny), specializoval se na plicní choroby a přednášel také o nich. V pražské všeobecné nemocnici (nyní VFN 1. LF UK) založil samostatné oddělení kožních nemocí (zpočátku o pouhých osmi lůžkách), stal se prvním docentem dermatologie na pražské lékařské fakultě a v prosinci toho roku byl jmenován suplentem na plicním oddělení.

Rok 1848 však ovlivnil Čejkův život po zcela odlišné stránce. Revoluční dění, které zasáhlo Evropu, vřelo i v Čechách. Aktivní vlastenec MUDr. Čejka se zúčastnil Všeslovanského sjezdu ve Svatováclavských lázních, který měl za cíl sjednotit slovanské národy, a následně byl zvolen poslancem Ústavodárného Říšského sněmu / Kroměřížského sněmu za Národní stranu jako zástupce volebního obvodu Nový Bydžov. K vytvoření federace a pokrokovým změnám c. k. monarchie však nedošlo. Zklamaný Čejka v prosinci 1848 rezignoval jak na funkci, tak i na možnou kariéru v politice. Přesto si vysloužil policejní dohled a nevůli režimu.

V roce 1849 převzal po prof. Josefu Hamerníkovi místo vrchního lékaře oddělení a kliniky pro prsní nemoci; se svým významným předchůdcem sdílel novátorské zaměření a cit i znalosti znamenitého diagnostika. Roku 1851 byl jmenován mimořádným profesorem lékařské fakulty pražské university, o tři roky později převzal oddělení plicních a pohlavních chorob.  V letech 1859–61 byl zvolen děkanem lékařského kolegia. Byl jedním z iniciátorů vzniku Spolku ku podpoře vdov a sirotků lékařských, kterému později odkázal veškerý svůj majetek.

Osud sblížil Josefa Čejku s Boženou Němcovou. Stal se jejím domácím lékařem a blízkým, oddaným přítelem, důvěrníkem i rádcem. Budoucí slavnou spisovatelku často postihovaly vážné zdravotní problémy; v roce 1841 jej navštívila poprvé, s komplikacemi během těhotenství (čekala tehdy Theodoru). Oslovil jej půvab a esprit mladé ženy z venkova, rozeznal její nesporné tvůrčí nadání. Našel jí výborného učitele češtiny, lektoroval její první texty, usnadnil jí vstup do pražských literárních kruhů, povzbudil ji k napsání Babičky a Pohorské vesnice, zprostředkoval kontakt na tiskaře a nakladatele Jaroslava Pospíšila.

Pro Boženu Němcovou její kultivovaný a vyrovnaný přítel znamenal mnoho. S obavami sledovala, jak jej sužuje a omezuje jeho vlastní choroba, protože v roce 1851 Josef Čejka ochořel tuberkulózou plic. Často vykašlával krev, slábl. Byl nucen stáhnout se ze společenského dění – do té doby se podílel na vlasteneckých aktivitách, zakládání českých knihoven, řemeslnického svazu a jeho škol - a rezignoval na rodinný život. Změnil se v „bručivého starého mládence“. Když zemřela jeho matka (1859), přestěhoval se do domu U Linhartů či též U Sokolů na rohu Pštrossovy ulice. O něco dříve bydlel na této adrese také František Ladislav Čelakovský (do r. 1852).

MUDr. Čejka se zabýval ve svém ústraní estetikou – byl znalcem antického výtvarného umění, hudební teorií, překlady z angličtiny, španělštiny, franštiny, němčiny, polštiny a jihoslovanských jazyků. Pomáhal koncipovat nový systém českého zdravotnictví, rozvíjet jeho organizaci, propagovat zdravotní osvětu. Psal početné odborné stati do Živy, Časopisu lékařů českých a Časopisu českého Musea. Sestavil vysoce hodnocené české slovníky lékařské i hudební terminologie. Publikoval naučné články muzikologické. Redigoval literární přílohu Věnce 1, 1835, hojně přispíval do Lumíra, Květů a Včely.

Převedl do češtiny a upravil Teoreticko-praktickou školu hudební pro učitele a ředitele kůru od Jana Nepomuka Škroupa (1864), Nauku o harmonii od skladatele a pedagoga Karla Františka Pitsche, Cramerovu klavírní školu a školu houslové hry. S přítelem Václavem Bolemírem Nebeským přeložil Kytici z romancí španělských (1862), jako první zpřístupnil českému čtenáři Shakespeara (celkem deset dramat), dále Goetha, Byrona, Longfellowa aj. Zasadil se o kulturní poznávání mezi Jihoslovany a Čechy, sepsal Starší dějepis a literární obnova národu ilyrského (1845). Ve skutečnosti však čekal na smrt: „Však umřeme tak jako tak.“

V lednu 1862 vyprovodil paní Boženu na Vyšehradský hřbitov. Čejkův stav se během roku zhoršoval, komplikoval mu působení v nemocnici. O Vánocích jej postihlo smrtelné chrlení krve.  Spí na Olšanech. Na dům na nároží Pštrossovy a Myslíkovy ulice (jedná se o průčelí ulice Pštrossovy 187/2) byla v roce 1872 Josefu Čejkovi a F. L. Čelakovskému zasazena pamětní deska.