Jarmila Hašková (Vinohrady)

Jarmila Hašková se narodila 28. 6. 1887 v Praze a zemřela 20. 9. 1931 tamtéž. Autorka humoristických povídek, románů a knih pro děti a mládež. Pocházela z rodiny zámožného majitele štukatérské a sochařské dílny Josefa Mayera, sídlící v Belgické (tehdy Komenského) ulici 20/276 na Královských Vinohradech, kde bydlela i rodina. V letech 1903-06 navštěvovala obchodní školu Ženského výrobního spolku v ul. Resslova 5. Ještě jako studentka se v roce 1906 prostřednictvím své spolužačky seznámila s o čtyři roky starším spisovatelem Jaroslavem Haškem, její rodiče však kvůli Haškovu anarchismu, bohémství a existenční nezajištěnosti měli vůči tomuto vztahu velmi vážné výhrady. Otec se pokusil vztah přervat odesláním dcery na venkov, ale nakonec se s ním smířil, když mu Hašek přislíbil ukončit spolupráci s anarchistickým tiskem a opatřil si stálé místo jako redaktor časopisu Svět zvířat. Sňatek byl uzavřen 23. 5. 1910 ve vinohradském farním chrámu svaté Ludmily. Vztah manželů byl brzy vystaven existenční nejistotě, když Hašek ztratil stálé místo a byl znovu odkázán na honoráře za příležitostné novinové a časopisecké příspěvky. 1912 se manželům narodil syn Richard, ale v témže roce jejich rodinné soužití definitivně skončilo, když se Jarmila vrátila do domácnosti svých rodičů, kteří se mezitím z Královských Vinohrad přestěhovali do Dejvic. Až do konce života pracovala jako úřednice Obchodní a živnostenské komory a na Ministerstvu obchodu, průmyslu a živností v Praze. Přestože se Hašek během svého válečného pobytu v Rusku znovu oženil a v roce 1920 si zpět do Prahy přivezl druhou ženu Alexandru Gavrilovnu, zvanou Šura (před soudem se proto musela řešit jeho bigamie) ,  Jarmila se svým mužem znovu navázala přátelské styky. Po své smrti s ním byla pohřbena na Vinohradském hřbitově.

Od počátku dvacátých let se Jarmila začala věnovat i literární tvorbě, v čemž ji Hašek povzbuzoval. Při svém vstupu do literatury byla jeho tvorbou silně ovlivněna. Do Českého slova, Lidových novin, Národního osvobození a Tribuny přispívala fejetony a podčárníky. V roce 1922 debutovala sociálním románem Martin Mayer, v němž vylíčila životní osudy proletáře, o rok později publikovala románek pro dívky Haniččino jaro. Zatímco její románové pokusy trpí přemírou popisu a didaktičnosti, autorčiny humoristické povídky, které uspořádala do několika výborů (Robinson a jiné veselé povídky, 1923, Povídky o slabých ženách a silných mužích a naopak, 1927, Z notesu svatého Petra, 1930), vypovídají o její fabulační a jazykové obratnosti, pozorovatelském talentu i znalosti životních faktů, na jejichž základě s vypravěčskou upřímností a se sociálně vnímavým a soucitným pohledem líčí životní osudy „malého člověka“.  Z těchto důvodů lze v povídkách spatřovat vrchol její tvorby, třebaže i zde přijala řadu literárních konvencí z tradiční zábavné literatury a při kresbě postav většinou nepřekročila meze žánrového figurkářství. Fabulační nároky románového tvaru Hašková zvládla teprve v posmrtně vydaném románu Vinohradské dětičky (1946), v němž s humorným odstupem a s autobiografickou otevřeností vylíčila život pražské měšťácké rodiny. Několik vzpomínkových črt věnovala i J. Haškovi, jehož život a literární dílo se snažila rehabilitovat.