Jana Černá-Krejcarová

Jana se narodila 14. srpna 1928 do umělecké rodiny. Otec Jaromír Krejcar patřil k nejvýznamnějším modernistickým architektům, matka Milena Jesenská byla novinářka a spisovatelka. Jana rané mládí strávila v bytě, který obývali v  Domě Jednoty čsl. soukromých úředníků ve Francouzské čp. 75/4 na Královských Vinohradech, který Krejcar navrhl. „Zpočátku zel byt prázdnotou, protože chyběly peníze na nábytek, v obrovských místnostech nebylo nic než dětská postýlka, matrace, několik židlí a všelijaké dřevěné bedny. Postupně se však  "visuté zahrady" staly vzorem moderního bydlení“ uvedla ve své knize Margarete Buberová-Neumannová. Po rozvodu rodičů se však Jana s matkou z domu odstěhovaly.

Honza, jak se jí říkalo, navštěvovala od roku 1938 reálné gymnázium, v letech 1942 až 1944 studovala na grafické škole a ve školním roce 1946–1947 jeden ročník konzervatoře u Františka Maxiána. Po uvěznění, resp. smrti matky ji vychovával dědeček Jan Jesenský (1870–1947) a po jeho úmrtí zdědila větší množství peněz, ale ty brzy prohýřila, přičemž žila bohémským životem. Pracovala v různých zaměstnáních jako uklízečka, tramvajová průvodčí nebo pomocnice v kuchyni.

Své první texty uveřejnila v letech 1946 až 1947 pod jménem Honza, resp. Jana Krejcarová v Peroutkových Svobodných novinách a v časopisu Kulturní politika, které vedl Emil František Burian. Roku 1947 si vzala budoucího slavného psychologa Pavla Fischla (1922–2008). Dostala se do okruhů surrealistů kolem Karla Teigeho a Zbyňka Havlíčka. Roku 1948 se seznámila se lidmi kolem Egona Bondyho a v letech 1950 až 1953 publikovala v undergroundové edici Půlnoc spolu s Ivo Vodseďálkem, Mikulášem Medkem, Zbyňkem Sekalem a také Bondym.

Roku 1949 se provdala za pozdějšího sociologa Miloše Černého. O děti se ale většinou ani jeden z rodičů nestaral, a tak skončily v dětském domově. Třetí manželství s laborantem Aloisem Krátkým zůstalo bezdětné a v roce 1961 se s ní oženil literát Ladislav Lipanský. Od šedesátých let psala do časopisu Divoké víno. Za špatnou péči o děti ji odsoudili a v šedesátých letech následně nuceně pobývala dvanáct měsíců v ženské věznici v Pardubicích a o této životní zkušenosti napsala reportáž Otisky duší. Dalším manželem se roku 1969 stal výtvarník Daniel Ladman (1946-2013) a bydleli spolu v pražské Korunovační ulici. V sedmdesátých letech se věnovala užité výtvarné tvorbě.

Z jejího díla je třeba uvést knihy Hrdinství je povinné (1964), Nebyly to moje děti... , (1966), V zahrádce otce mého (1988), Clarissa a jiné texty (1990) a Adresát Milena Jesenská, která měla vyjít roku 1969, ale vyšla později pouze samizdatově a oficiálně až roku 1991.

Honza tragicky zahynula dne 5. ledna 1981 jako spolujezdec při dopravní nehodě v autě řízeném manželem Danielem. „Frajerský život, frajerská smrt“ řekl tehdy Bohumil Hrabal.