Dům sochaře Bohuslava Schnircha, Mikovcova čp. 548/5 (Vinohrady)

Bohuslav Schnirch

Bohuslav Schnirch (1845–1901) patřil k významným umělcům tzv. generace Národního divadla. Pro Národní divadlo navrhl Apollóna a múzy, trigy a výzdobu štítu nad jevištěm. Jeho práce nalezneme i na Rudolfinu, Mlýnské kolonádě v Karlových Varech a dalších stavbách Josefa Zítka a Josefa Schulze. Z jeho samostatné tvorby je nutno zmínit pomník básníka Vítězslava Hálka na Karlově náměstí (1881) či jezdeckou sochu Jiřího Poděbradského v Poděbradech. Též se zúčastnil soutěže na sochu sv. Václava pro Václavské náměstí, kde byl však nakonec úspěšnější Josef Václav Myslbek.

Historie

Mikovcova ulice je nenápadná ulice blízko rozhraní Nového Města a Vinohrad, ale stojí v ní jeden z excelentních zástupců neorenesanční architektury v českém prostředí.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, září 2021

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Schnirchův dům vznikl v místech od roku 1866 bořených hradeb. Sochař si jej nechal navrhnout a postavit v sedmdesátých letech 19. století, v letech, která jsou nejvíce spojena s „hledáním ztraceného jihu“, tedy se zahleděním do Středomoří, k Itálii, ale i k dalším mediteriálním kulturám. Tento vztah ilustruje Schnirchovo věnování ženě Robertě, které vepsal do svého skicáře: „Náčrtky zde obsažené ,… obsahují upomínky z nejkrásnější doby života mého. Tam jsem byl v živlu svém, tam jsem byl nejšťastnějším.“

Popis

Dům na první pohled zaujme již tím, že nečerpá jako většina neorenesančních staveb z benátského cinquecenta, ale florentského quattrocenta. Proto připomíná florentské paláce z 15. století s jejich typickými znaky: zmírňováním plasticity směrem vzhůru, růžicemi a charakteristickými okny s bosovaným obložením. Jako konkrétní předlohy mohly sloužit paláce Medici–Riccardi, Gondi nebo Quadagni, jde však spíše o syntézu kombinující více těchto vzorů.

Tři podlaží pětiosého průčelí vizuálně oddělují sgrafitové pásy navržené Bohuslavem Schnirchem. Nejzajímavější je pás mezi přízemím a 1. patrem. Uprostřed sedí Alegorie umění, obklopena putti s nápisy na tabulích: PICTURA, SCULPTUR(a), (mu)SICA a ARCHIT(ectura). K tomuto centrálnímu motivu ‒ rámovanému dvěma iónskými sloupy ‒ směřují z obou stran průvody: divoký „dionýsovský“ přichází zleva a klidný zprava. S určitou nadsázkou lze oba průvody interpretovat jako dva principy uměleckého tvoření, iracionální a rozumový, nebo též „barokní“ a „klasický“.

Dají se vysledovat i některé antické vzory, ze kterých Schnirch při návrhu sgrafit vycházel. Z řeckého umění je zřetelně citován athénský Parthenón, resp. jeho vnitřní vlys. Další motivy mají již římské předlohy. Trůnící umění je variací na Persefonu, kterou si Schnirch nakreslil v Neapolském muzeu. Ovce a býky převzal z reliéfu Anaglypha Traiani se zobrazením suovetaurilia (římský náboženský rituál), který byl nalezen na Foru Romanu. Schnirchův vozka ­vedoucí voly, jež táhnou dvoukolák, pak vychází z náhrobku Aurelie C. Firmini, avšak místo kupky obilí zde vezou Siléna. Těchto vzorů bychom našli ještě více, ale rozhodně zde nešlo o nějaké kopírování, ale o snahu o přenesení italské, respektive středomořské atmosféry do této části Královských Vinohrad. V nadpraží je v kamenických kleštinách zavěšen sochařův štítek s hlavou Gorgony–Medusy, která měla v antice apotropaický charakter. V přízemí byly navrženy ateliéry. Ze vstupní chodby vyzdobené pompejskou freskou ‒ na jejímž konci byla v nice na kašně osazena Schnirchova kopie sochy Merkura od Bertela Thorwaldsena ‒  je přístupné hlavní schodiště. Ve vyšších podlažích se nacházely byty. Zahrada ve dvoře byla původně upravená na osu s centrální středověkou plastikou z pískovce a v rohu s umístěným pískovcovým maskaronem ze zbořených barokních hradeb, při levé dvorní zdi byl roku 1896 postaven dřevěný zahradní altán s vyřezávanými poli pod římsou od stavitele Matěje Bílka.

Autoři stavby

Antonín Wiehl (1846–1910) patřil k neosobitějším postavám českého historismu. Studoval pražskou techniku a poté nastoupil na praxi u architekta Františka Schmoranze. Navrhoval stavby ve stylu neorenesance, vycházející z italských vzorů, ale i ze stylu tzv. české neorenesance, která čerpala z českých renesančních vzorů. K nejznámějším realizacím patří Myslivečkovský mlýn na pražské Novotného lávce, kde dnes sídlí Muzeum Bedřicha Smetany (1882–1884), a vlastní dům na nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice z let 1894‒1896.
Jan Zeyer (1847–1903) studoval architekturu na České technice u Josefa Niklase a jeden rok na Německé technice u Josefa Zítka. Spolu se Schnirchem pobýval v letech 1870‒1871 v Římě. V sedmdesátých letech 19. století pak společně pracoval s Antonínem Wiehlem.

Dům, ve kterém měl po Schnirchově smrti ateliér další umělec, malíř Josef Ženíšek, nyní patří potomkům Bohuslava Schnircha a prošel v poslední době rekonstrukcí. Fasáda a interiéry byly restaurovány a díky tomu jeho architektonické a umělecké kvality rehabilitovány. Objekt je od roku 1964 památkově chráněn.