Lauderovy školy po přístavbě r. 2020, Belgická 25, foto M. Polák

Lauderovy školy, Belgická 67/25 (Vinohrady)

Původně dvoupatrový novorenesanční dům stojí od roku 1881 v Belgické ulici čp. 67/25. Do roku 1943 sloužil jako židovský sirotčinec. V současné době jsou zde Lauderovy školy nabízející vzdělání téměř čtyř stem žáků.

Sdílet

Historie:

V roce 1881 navrhl a vystavěl městský stavitel Královských Vinohrad Alois Bureš dva činžovní domy v tehdejší Komenského ulici, dnešní Belgické. Dvoupatrový dům čp. 67/25 měl novorenesanční fasádu. Manželé Burešovi ho prodali v roce 1898 Židovskému humanistickému spolku, který již tři roky uvažoval o zřízení chlapeckého sirotčince. Spolek nechal dům zrekonstruovat pro účely domova a ubytoval zde prvních šestnáct chlapců. Později jich zde bydlelo padesát. Přebývali zde do svých čtrnácti let, mnohdy i déle. Navštěvovali veřejné školy podle různého zaměření a na základě své mateřské řeči (němčiny a češtiny), ti úspěšní mohli pokračovat ve studiu na středních školách. V sirotčinci byli chlapci rozděleni do skupin a každá měla svého vychovatele, který se jim věnoval po příchodu ze školy.

Po skončení první světové války, ve dvacátých a třicátých letech proběhlo v domě postupně několik přestaveb podle návrhů architekta Leopolda Ehrmanna. Během rekonstrukcí zde byla vybudována nová tělocvična, bazén, společenské místnosti, hudební třída, venkovní hřiště s možností vytvoření zimního kluziště, ordinace lékaře. Budova byla určena chlapcům, dívčí sirotčinec byl v Lublaňské ulici.

Stavitelé a architekti:

Starosta Královských Vinohrad Alois Bureš (1849–1923) se stal stavitelem roku 1878, a to podle výnosu místodržitelství a magistrátního výměru ze dne 6. března 1877 pro Prahu. V té době již bydlel na Královských Vinohradech a od r. 1878 byl členem zastupitelstva, od roku 1880 byl radním a později byl zvolen starostou města. V roce 1898 obdržel rytířský kříž řádu Františka Josefa. Již před rokem 1877 A. Bureš postavil dům na rohu Žitné ulice, další dům v Opletalově ulici v Praze 1 a v roce 1894 začal stavět čtyři domy U Kanálky, v letech 1902–1903 pak dva domy na náměstí Míru čp. 1220/3 a 1219/2.

Architekt Leopold Ehrmann (1886–1951) se narodil ve Strakonicích, vystudoval v Plzni a ve Vídni a poté si otevřel projekční kancelář v Dittrichově ulici na Novém Městě v Praze.2  Své stavby navrhoval ve funkcionalistickém slohu. Pracoval především pro pražskou židovskou obec. Je autorem např. brány a obřadní síně Nového židovského hřbitova v Praze 3, přestavby synagog v Karlíně a na Smíchově nebo kubistického náhrobku Franze Kafky. V roce 1940 se mu podařilo před nacisty odcestovat do USA.

Využití budovy:

V sirotčinci v Belgické ulici však žilo mnoho chlapců, kteří nacistické zlovůli neunikli. Bydlel zde například mladý básník Hanuš Hachenburg, který byl popraven v Osvětimi. Ještě před vypuknutím druhé světové války zde působil pěvecký sbor a pravidelně se hrálo divadlo. Jedné premiéry se dokonce účastnili autoři hry Josef Čapek a skladatel Jaroslav Křička. V roce 1941 se při oslavě narozenin ředitele Otty Freudenfelda (někdy psáno Ota) objevil nápad nastudovat dětskou operu Brundibár, která pak skutečně měla v Praze premiéru. Jeho syn Rudolf přivezl v červenci 1944 klavírní výtah do Terezína, kde ji s ostatními vězni nastudoval za pomoci hudebního skladatele Rafaela Schächtera. Rudolf Freudenfeld holocaust přežil, ale jeho otec Otta i matka Paula zahynuli r. 1944 v Osvětimi. V roce 1940 se do Belgické ulice přesunuli dívky ze sirotčince v Lublaňské, vyučovalo se zde ilegálně a prostory začaly fungovat i jako společenské centrum. Stěhovali se sem také starší lidé. Postupně byli všichni obyvatelé transportováni do ghetta v Terezíně a většinou následně dál do vyhlazovacích táborů. Němci sirotčinec uzavřeli v polovině roku 1943. V letech 1914–1943 bydlelo v sirotčinci celkem 760 dětí. Pouze 65 osob, které tímto zařízením prošly, přežilo druhou světovou válku.

Před budovou jsou na chodníku v dlažbě umístěny tři kameny zmizelých na památku mužů, kteří zde žili. Je to kámen Otty Freudenfelda, Hanuše Hachenburga a Josefa Mautnera.

Od srpna 1943 do května 1945 sloužila budova v Belgické 25 nacistické bezpečnostní službě. Po válce se sem opět vraceli židé, kteří přežili, a objekt se stal azylovým domem. V roce 1950 přešla budova do majetku židovské obce, domov byl uzavřen a byly v něm otevřeny internáty a učňovská škola ČKD. V roce 1960 byla budova znárodněna a byla sem umístěna Střední škola pro pracující.

V roce 1991 byl majetek opět vrácen židovské obci a o sedm let později zde byly otevřeny Lauderovy školy. V současné době tato církevní škola, která se zaměřuje na židovské tradice, sdružuje mateřskou školu, základní školu a gymnázium. Přijímají se sem děti i nežidovského původu. Budova byla s ohledem na přibývající počet žáků v roce 2000 zvýšena o jedno poschodí. Byla zde otevřena knihovna, počítačová pracovna a moderní jídelna. V roce 2020 objekt prošel další rekonstrukcí, kdy byla přistavěna ještě nástavba 4. patra.  

Galerie: 
Stavitel A. Bureš (archiv Milpo)
Vstup do budovy (foto Milan Polák, 2020)
Informativní tabulka u vchodu do školy (foto M. Polák, červenec 2020)
Katastrální území

Umístění: Belgická 67/25

Stavitel: Alois Bureš

Rekonstrukce: 20. a 30. léta 20. století, r. 2000, r. 2020

Adresa
Belgická 67/25
12000 Praha 2
Česká republika
50° 4' 23.5812" N, 14° 26' 8.682" E
Štítky: 
Datum poslední aktualizace: 4.8.2020 12:49
Datum vytvoření: 12.7.2020 14:12

Mohlo by vás zajímat