Hanuš Hachenburg (Vinohrady)

Hanuš Hachenburg se narodil 12. července 1929 v Praze-Bubenči v ulici Na Zátorce 26 jako jediné dítě rodičům Jiřímu a Elišce Hachenburgovým. Otec byl obchodník s textilem. Jejich manželství se však nepodařilo udržet a bylo tzv. rozloučeno. Jako malý hoch byl Hanuš v devíti letech umístěn v sirotčinci pro židovské děti. Tento domov pro opuštěné děti, nebo ty, o které se rodiče nemohli starat, byl otevřen již v roce 1895 v  Belgické ulici čp.67 na Vinohradech. V domově, když mu bylo kolem dvanácti let, začal Hanuš psát na kousky papíru své první básně. Zřejmě se cítil opuštěný, protože napsal: „... jsem se musel někomu svěřit a svěřil jsem se papíru...“.

Když mu bylo třináct let, byl deportován do Terezína. Stalo se tak 24. října 1942. V ghettu byl nejprve ubytován v Domově 2, kde si ho všiml vychovatel Waltr Eisinger. Díky jemu byl brzy přeřazen na tzv. Domov 1 a začal přispíval do tamního literárního časopisu Vedem, kteří psali mladí vězni. Byl autorem básní, ale i úvah a povídek a podepisoval je zkratkou Ha-. Podle vzpomínek pamětníků Hanuš dával číst své básně W. Eisingerovi a radil se s ním. Je také autorem loutkové divadelní hry Hledáme strašidlo.

Z Terezína byl však i se svou matkou již po roce a čtvrt přesunut 18. prosince 1943 do Osvětimi-Birkenau. Terezínští židé ze zářijového transportu a z tohoto transportu Ds, č. 677 byli umístěni v tzv. Rodinném táboře s lepšími podmínkami. Hanuš Hachenburg bydlel sice v jiném baráku než matka, ale mohl se s ní vídat. Byl zde otevřen zvláštní barák pro děti do čtrnácti let - Dětský blok. Děti tu mohly hrát divadlo, číst si, malovaly na stěny; je možné, že se sem talentovaný Hanuš dostal, ale není to potvrzeno.

V Osvětimi složil báseň Gong, inspirovanou zvukem gongu, jímž byli vězni denně buzeni. Báseň se stala v táboře velmi populární, ale text se nedochoval. Jiné jeho básně a příspěvky v časopise Vedem zůstaly dodnes tichou vzpomínkou na mladého literáta.

Hanuš Hachenburg zahynul v plynové komoře pravděpodobně 10. července 1944. Otec i matka byli rovněž zavražděni. Jeho vzdálení příbuzní žijí v Praze, USA a ve Francii.

V roce 2001 jeho hru nastudoval Australan Gary Friedman a film o H. Hachenburgovi natočil r. 2008. Sbírka Hachenburgových básní Hned vedle bílá barva mráčků vyšla v Praze v roce 2010 a ještě 2013. V roce 2016 vyšla knížečka opět, a to dvojjazyčně česky a anglicky a s úvodním slovem Madeleine Albrightové. Část jeho tvorby vyšla i ve sbírce Je mojí vlastí hradba ghett? Básně, próza a kresby terezínských dětí autorů M. R. Křížkové, K. J. Kotouče a Z. Ornesta.

Trvalou upomínkou na nacisty zavražděného chlapce je mosazný kámen zmizelých Hanuše Hachenburga, který je od r. 2010 umístěn v chodníku před vchodem do domu v Belgické ulici 67/25 vedle dalších kamenů zmizelých – Oty Freudenfelda a Josefa Mautnera.

V roce 1997 byly v této budově v Belgické ulici otevřeny Lauderovy školy, jediné židovské vzdělávací zařízení v České republice.