Karel Havlíček Borovský (Vinohrady)

Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Havlíček, se narodil do rodiny kupce v Borové u tehdejšího Německého Brodu. Zde prožil dětství, poté se rodina přestěhovala do Brodu, kde měl otec obchod. Nyní je v tomto domě na náměstí muzeum. Zde vystudoval Havlíček gymnázium, hned potom filozofii v Praze. Vstoupil do kněžského semináře, ale ten v roce 1841 opustil pro odlišné názory na konzervatismus a celibát kněží. Do konce života pak římskokatolickou církev kritizoval. Pobýval rok v Rusku, kde byl vychovatelem u významného profesora, a také po tomto pobytu změnil svůj názor týkající se rusofilství. Byl pak přesvědčen o nereálnosti slovanské vzájemnosti.

V roce 1846 se stal redaktorem Pražských novin a psal do satirické přílohy Žihadlo časopisu Česká včela. Spolupracoval s  Františkem Palackým, stýkal se s dalšími publicisty Františkem Ladislavem Čelakovským, Václavem B. Nebeským či s Boženou Němcovou. Roku 1845 vydal Epigramy. V roce 1848 se zasadil o přejmenování Koňského trhu na Václavské náměstí a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí.

V roce 1848 založil populární Národní noviny, které vycházely do roku 1850. Byl to první česky psaný deník spadající do liberálně-národní orientace. Staly se platformou pro kritiku rakouské vlády. (Po smrti K. Havlíčka Borovského na ně pak volně navázaly Národní listy, které začaly vycházet v roce 1861 za spolupráce J. Grégra, Fr. L. Riegra, Fr. Palackého a dalších a jeden čas se tiskly v  Hálkově ulici.)

Po zákazu Národních novin odjel Havlíček do Kutné Hory, kde začal vydávat časopis Slovan. Používal také pseudonym Havel. Přídomek Borovský si přidal podle svého rodiště a často své literární kritiky a články podepisoval Borovský Havel. Byl sledován rakouskými úřady, které se snažily všemožně komplikovat vydávání protivládních periodik. Nakonec sám Havlíček vydávání zastavil a sestavil soubor svých článků v díle Kutnohorské epištoly a Duch Národních novin.

V listopadu 1851 stál před soudem v Kutné Hoře za protirakouskou činnost, ale díky skvělé obhajobě byl osvobozen. Havlíček se rozhodl odejít do ústraní, politicky se dál neangažovat a začal pracovat v hospodářství, rakouské úřady ho však po pár týdnech deportovaly do Brixenu v jižním Tyrolsku. Havlíček žil ve vilce, dostával dokonce slušnou měsíční apanáž a mohla se za ním přistěhovala manželka Julie s dcerkou Zdeňkou. Měli tuberkulózu a tamní horský vzduch jim prospíval. Avšak byli pod stálým policejním dohledem. Manželka s dcerkou se vrátili do Čech a Havlíček zůstal osamělý. V roce 1852 zde sepsal satirické Tyrolské elegie, r. 1854 alegorii Král Lávra.

Zde ve vyhnanství žil necelé čtyři roky. Neměl kontakt s přáteli ani s děním v Praze a byl velmi nešťastný. Rozhodl se podepsat policejní protokol, že nadále nebude pokračovat ve veřejných aktivitách a nebude působit v Praze a mohl se tedy vrátit domů. Cestou domů v květnu 1855 se dozvěděl, že jeho milovaná žena Julie na tuberkulózu zemřela. On pak zůstal bez finančních prostředků a bez práce. Žil v Německém Brodě u matky, rovněž nemocnou dcerku nechal u své švagrové.

Karel Havlíček se dostal do Prahy rok na to, ale to už sám byl těžce nemocný a pobyt zde mu úřady povolily. Dne 18. června 1856 dostal chrlení krve a 29. června zemřel v bytě u svého švagra.

Havlíčkův pohřeb se stal národní manifestací. Uspořádali ho Ferdinand Náprstek (bratr Vojty Náprstka), J. V. Frič a manžel Boženy Němcové, Josef Němec. Účastnily se ho přední osobnosti tehdejšího českého společenského a politického života. Je pochován na Olšanských hřbitovech.

Kartel Havlíček Borovský se stal národním mučedníkem a byl uctíván. Je považován za zakladatele české žurnalistiky a literární kritiky. Mj. také překládal dílo Gogola, Voltaira, Mickiewicze.

Jeho jméno se objevuje v názvech mnoha náměstí a ulic po celé republice. Jen v Praze 2 byly po něm v průběhu let pojmenovány dvě ulice (nynější Bělehradská a Legerova) a v současné době se oblíbená Grébovka od r. 1906 oficiálně jmenuje Havlíčkovy sady a přilehlá ulice U Havlíčkových sadů.