Jaroslav Jakoubek

Po vystudování chemické průmyslovky zůstal po nějaký čas v oboru jako chemik i jako učitel chemie. Hudbu studoval soukromě a jako klavírista prošel několika amatérskými soubory. V polovině padesátých let, kdy mládež začala objevovat soubory malých forem, které potom přerostly do divadelního tvaru, začal psát na texty Jiřího Suchého a bratří Koptů písničky pro první Textappealy v pražské Redutě, kde hrával i na piano. S Ivanem Vyskočilem st. zakládal Divadlo Na zábradlí.

Autorsky se podílel i na prvních inscenacích v Semaforu, a to nejen jako skladatel, ale i jako textař. Své písničky psal na míru interpretům šansonů i populárních písniček. Spolupracoval s Československou televizí a s Československým rozhlasem, kde působil jako externí redaktor tehdy oblíbeného Mikrofóra. Na texty Jana Schneidera složil hudbu do společných komponovaných pořadů, např. Vo co de, uvedený v Semaforu v roce 1961 nebo Eště de vo to v Disku 1966. Pro Divadlo na Zábradlí společně napsali herecké šansony pro Ljubu Hermanovou do představení Osm klobouků na Prahu. Jan Schneider v roce 1962 napsal pro Divadlo Rokoko hru Labyrint světa a Lusthaus srdce, k níž napsal hudbu Jaroslav Jakoubek. Následovalo mnoho písní a scénických hudeb pro četné inscenace v pražských i regionálních divadlech. Mezi jeho hity patřil duet Marty Kubišové a Waldemara Matušky Víc nechtěl by snad ani d´Artagnan na text Jan Schneidra. Jeho nejznámější skladba je patrně Nějak se vytrácíš má lásko.

Jaroslav Jakoubek složil na 420 písní, a to nejen jako hudební skladatel, ale i jako textař. Jeho texty vyšly knižně ve sbírkách Písničky (1966) a Variace (1977).

Období normalizace po vstupu spřátelených armád do ČSSR v roce 1968 znamenalo odsunutí Jaroslava Jakoubka do ústraní a normalizační dobu tak strávil coby topič v kotelně. K rozhlasové práci se mohl vrátit po roce 1989, ale z nabyté svobody se dlouho netěšil. Žil v  Mánesově ulici č.p. 1641/68, kde jej připomíná bronzová pamětní deska.