Jan Wenig (Vinohrady)

Jan Wenig byl syn Pavly Wenigové, rozené Korbové a pedagoga, spisovatele a libretisty Adolfa Weniga. Jeho mladšími sourozenci byli Adolf (nar. 1912) a Ema (nar. 1916). Rodina bydlela na Královských Vinohradech v Korunní ulici č. p. 71, později přesídlila do domku v ulici Úzká, která dnes nese název Bratří Čapků.

Vyrůstal obklopen kantorským a uměleckým zázemím. Do nejbližšího okolí patřil bratr otce Josef Wenig, ilustrátor, jevištní výtvarník a šéf výpravy Divadla na Vinohradech v letech 1922–1939. Do širšího rodinného kruhu patřila též sestřenice matky, operní diva Ema Destinnová.

Dětství a mládí Jana Weniga ovlivněné kulturními vztahy rodičů vyústilo v jeho pozdější rozhodnutí opustit studium medicíny. Místo lékařství vystudoval dějiny divadla a katedru srovnávacích literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Doktorát filozofie složil v roce 1930 obhajobou disertační práce Francouzské drama na divadle Prozatímním. Nastupující hospodářská krize mu následně nedopřála odpovídající zaměstnání, a proto se přihlásil ke studiu státního knihovnického kurzu, jenž ho přivedl v roce 1932 k přijetí místa pomocné vědecké síly ve Veřejné a universitní knihovně v Praze. Do roku 1934 se zde podílel na zpracovávání Lobkovické knihovny. Během této doby neúnavně publikoval recenze a kritiky do celé řady časopisů a novinových titulů, příspěvky poskytoval i rozhlasu. Jeho všestranný přehled dokazuje jeden z nejstarších dochovaných přednáškových textů, v němž zasvěceně hovoří k amatérským milovníkům bílého sportu s názvem Několik slov k tenisové sezóně (1931).

V průběhu třicátých let Wenig nalezl uplatnění v tvorbě pro mládež. Pod jeho perem vzniklo několik románků pro dívky, z nichž se tehdy nejznámějším a oblíbeným stal titul o zpěvem nadané, prosté venkovské dívce nazvaný Madla zpívá Evropě (1938). V době protektorátu byla kniha zfilmována v režii Václava Bínovce a scénář k stejnojmennému snímku napsal sám Wenig (1940).

Jeho cesta k pravidelné rozhlasové tvorbě se započala roku 1934 v roli zastupujícího redaktora tehdy nakladatelstvím Orbis spravovaného programového časopisu Radiojournal. Následně mu byla svěřena péče o rubriku Týden ve světě, ve které informoval o prezentaci české hudby a kultury v zahraničních rozhlasech. Současně přispíval svými texty do přednáškového a vzdělávacího odboru Československého rozhlasu vedeného profesorem Otakarem Matouškem, jenž ho v únoru 1937 přizval do rozhlasového týmu. Od této chvíle až do odchodu na odpočinek, na podzim roku 1966, pracoval v Československém rozhlasu.

Vstup dr. Weniga do přednáškového a vzdělávacího odboru ČsRo se odehrál v době přerodu monologických přednášek v nové ztvárnění výkladového pořadu, tzv. rozhlasového pásma. Pod vedením nového šéfa přednáškového odboru dr. Václava Růta však pracoval pouhý rok. Z prací, které v té době připravil, lze jmenovat Dnes večer v Paříži, Dnes večer v Londýně nebo pásmo Ženy dobývají svět , na kterém se režijně podílel Václav Sommer.

V roce 1938 vznikla nutnost personálně posílit řady reportážně-zpravodajského oddělení pražského rozhlasu, který se aktivně připravoval na X. Všesokolský slet a dr. Jan Wenig byl do těchto řad začleněn. Jeho úkolem se stala kulturní publicistika, prakticky se staral o výplň pauz v přenosech ze sletu. Stal se tvůrcem pořadu Náš kulturní týden, jehož prostřednictvím se veřejnost dozvídala nejen o nově vydaných knižních titulech, výstavách a kultuře obecně, ale také například o historii pražských podniků nebo o střípcích ze světa politiky či sletových událostí.  

Mezi lety 1939–1943 pracoval ve vedení tiskového odboru rozhlasu a jeho práce nabyla spíše úřednického charakteru. Dr. Wenig se ovšem tvůrčí činnosti nevzdal a věnoval ji především Praze. Připravoval rozhlasová pásma a přednášky, například Pražská Kampa (1939) , České Assisi (1939) , Pražská strašidla (1939) či Poklady kláštera na Strahově (1940). Navíc se jeho útočištěm stal film, působil v soutěžní porotě Filmových žní 1940 a externě spolupracoval s tiskem. Společně s výtvarným kritikem J. R. Markem zpracovali osudy Josefa Mánesa v rozhlasový román Žlutá růže (1940). Dramatizace románu ovlivnila jeho přechod do literární redakce, kde mezi lety 1943–1945 vytvořil a spravoval rubriku Ze světa literatury.

S koncem války vznikl pravidelný rozhlasový pořad Kulturní hlídka a dr. Wenig byl povolán, aby posluchačům přinášel informace o filmu, dá se říci, že pro tuto oblast položil základy rozhlasové kritiky. Rozsáhlé personální a programové změny v Československém rozhlasu po nástupu komunistů k moci zasáhly Kulturní hlídku i dr. Weniga samotného. Pořad byl v roce 1950 zastaven a dr. Wenig byl jako politicky nevhodný z literárního oddělení odsunut do nově založeného dokumentačního oddělení.

Jeho renesanční osobnost ovšem vytáhla další eso z rukávu v podobě zkušeností z knihovnické praxe a vtiskla novému oddělení funkční systém. Přestože dokumentační oddělení ČsRo opustil až s odchodem do důchodu, vrátil se ihned po odeznění nejtvrdších represí padesátých let zpět k rozhlasové tvůrčí činnosti. Zpracovával tematická pásma, psal fejetony a věnoval se přípravě rozhlasových cyklů. Za zásadní rozhlasové relace ze zvukového archivu osobností lze uvést řady rozhovorů Představte se sám a Čí jste dítě?.  Rozhovory vedl na partnerské úrovni a v prostředí, kde se respondent cítil uvolněný. Wenig sám označoval svůj způsob moderace pojmem „spoluhovoří“. Dokázal hluboce těžit ze svého rozsáhlého vědomostního přehledu a širokých kontaktů. Tímto spojením přinášel posluchačům atraktivní rozhovory s dobovými personami, jakými byli Max Švabinský, Růžena Nasková, Karel Höger, Eduard Kohout a mnoho dalších.

V této době, mimo rozhlasovou práci, publikoval dr. Wenig knihy věnované historické Praze, filmu, klasické hudbě i jejím skladatelům. Mezi tato díla můžeme zařadit Chrám chrámů (1955) , Filmoví herci o sobě (1959) , Byli v Praze (1962) , Prahou za hudbou (1974), Co vyprávěly pražské domy (1982). Období od poloviny padesátých až do konce šedesátých let se může směle nazývat zlatým věkem dr. Jana Weniga. Odkaz, který zanechal, tkví v rozmanitém dědictví, možnosti se jím inspirovat a v neposlední řadě v lásce k pražskému rozhlasu, kultuře a historii.

Za ukončení jeho rozsáhlé celoživotní tvorby lze považovat rok 1977. Zemřel 20. března 1979 v Praze. Pochován byl v rodinném hrobě na Vinohradském hřbitově.