ORBIS (Vinohrady)

Nakladatelská a tiskařská společnost ORBIS, sídlící v Nakladatelském domě Orbis od architekta Aloise Dryáka, byla zaměřená na propagaci československého státu v zahraničí a na vydávání původní odborné, zejména politické, historické, sociologické a národohospodářské literatury; tisková agentura, vydavatelství a distribuce periodik, knihkupectví, antikvariát. 

Orbis vznikl na podnět ministerstva zahraničních věcí jako instituce informující o životě v Československé republice a pečující o její propagaci v zahraničí. Založen byl 27. 3. 1921 jako "Tiskařská, nakladatelská a novinářská společnost akciová Orbis" formálně soukromými osobami z kruhů politických, hospodářských a vědeckých, na jejichž jména byly připsány akcie, ve skutečnosti však zůstaly v rukou státu, jehož vliv a trvalá kontrola byly zajištěny též účastí zástupců hlavních politických stran ve správní radě, nejvyšším orgánu společnosti. Prvním generálním ředitelem byl nakladatel B. Kočí, vliv ministra E. Beneše zajišťoval vedoucí tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí J. Hájek, který Orbis řídil politicky až do roku 1938, organizačně instituci řídil generální tajemník, ekonom J. Fukátko (až do 1939).

V rámci společnosti se postupně konsolidovalo několik samostatných úseků: knižní nakladatelství, administrace vydavatelství časopisů, úsek novinářství, který vedle prodeje novin, časopisů a knih předplatitelům i prostřednictvím vlastních nádražních prodejen zabezpečoval organizaci prodeje zahraničních periodik v Československu, knihkupectví Orbis (založené v srpnu 1925, druhé bylo zřízeno v prosinci 1930), později byl zřízen i antikvariát. V listopadu 1924 byl zahájen provoz tiskárny Orbis, která se rychle zařadila mezi nejvýznamnější pražské polygrafické závody a stala se jedním z obchodních pilířů společnosti, jejíž součástí zůstala až do 1956. Součástí podniku byla i zpravodajská agentura Centropress a rozhlasová společnost Rádio de 1’Europe Centrále (též Rádio Centrále) se sídlem ve Švýcarsku. Za druhé republiky byl převeden pod správu tiskového úřadu předsednictva vlády, za nacistické okupace byl v působnosti Říšského tiskového úřadu a zajišťoval vydávání propagandistických publikací protektorátních institucí (Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Úřad lidové osvěty aj.).

Roku 1945 byl Orbis začleněn do kompetence ministerstva informací, do vedoucích pozic se vrátili i někteří předváleční funkcionáři. V roce 1948 byl Orbis změněn na národní podnik, který po přijetí nového nakladatelského zákona v březnu 1949 převzal některá likvidovaná nakladatelství a dočasně soustředil i další činnosti (celostátní síť antikvariátů a filatelistických prodejen, monopolní dovoz a vývoz publikací a periodik apod.). Počet pracovníků převyšoval počátkem 50. let 2 tisíce. Některé ediční oblasti, které Orbis v padesátých letech obstarával, byly postupně delimitovány do specializovaných nakladatelství (např. sportovní, tělovýchovné a průvodcovské publikace převzalo Státní tělovýchovné nakladatelství), provoz knihkupectví a antikvariátů  převzal národní podnik Kniha, vývoz a dovoz knih a časopisů podnik zahraničního obchodu Artia atd. Orbis měl být napříště zaměřen na vydavatelskou a nakladatelskou činnost v oblasti populárně naučné a osvětové literatury (právnické, filmové, divadelní, vlastivědné a cestopisné literatury a obrazových publikací), včetně periodik; nadále zůstal vydavatelstvím české i cizojazyčné státně propagační literatury a časopisů, plakátů, pohlednic a užité grafiky.

V souvislosti s mezinárodním ohlasem Charty 77 bylo usnesením předsednictva ÚV KSČ v dubnu 1977 rozhodnuto o proměně Orbisu v tiskovou agenturu, jejímž úkolem bude ideologická propaganda čs. komunistického režimu. K 1. 7. 1977 vznikla Tisková agentura Orbis a nakladatelský program Orbisu převzalo nově vytvořené nakladatelství a vydavatelství Panoráma. Počátkem 90. let prošel Orbis transformací a obnovil nakladatelskou činnost, jíž se pokusil navázat i na některé předválečné knižnice. Roku 1993 se stal příspěvkovou organizací při ministerstvu hospodářství ČR. Jeho divize Nakladatelský dům vydávala česká i cizojazyčná propagační periodika i knižní produkci, zejména beletrii a populárně-naučnou literaturu, avšak vzhledem k problematické minulosti Orbisu postupně slábla politická vůle podnik podporovat a koncem roku 1997 rozhodla Poslanecká sněmovna o jeho zrušení.

První prozatímní sídlo Orbisu bylo v Morzinském paláci v Nerudově ulici 5 v Praze na Malé Straně, od roku 1924 až do svého zániku pak nakladatelství působilo ve vlastní budově ve Fochově (za okupace Schwerinově, v 50. letech Stalinově), dnes Vinohradské třídě č. 46 , vchod do tiskárny byl ve Slezské ulici č. 13. Knihkupectví Orbis bylo zprvu umístěno v centrální budově, později se přemístilo na Václavské náměstí. V poválečném období měl Orbis řadu detašovaných pracovišť. V polistopadovém období sídlila knižní redakce krátce na Karlově náměstí, poté se však navrátila do Vinohradské, jež byla sídlem vedení podniku i knižní divize v poslední fázi jeho existence.
V prvorepublikovém období vydal Orbis téměř 800 publikací; po počátečních letech, kdy se roční počet vydaných knih pohyboval kolem dvou až tří desítek, vycházelo v dalších letech ročně obvykle 40–60 publikací. V prvních dvou letech okupace bylo vydáváno ročně kolem 50 svazků, poté až kolem 200 publikací. Po roce 1945 se počet vydaných titulů pohyboval v rozmezí 150–180, v letech 1953–1955, kdy Orbis převzal ediční úkoly některých zrušených nakladatelství, přesahoval obvykle hranici dvou set, poté začal postupně klesat a v následujícím desetiletí činil průměr 150 ročně vydaných svazků, v letech 1965–1977 se většinou přibližoval hranici sta titulů. Celkem vyšlo pod značkou Orbis kolem 7000 svazků.

Náklady knih byly uváděny pouze v letech 1946–1977; nejčastěji se pohybovaly v rozmezí 2000–6000 výtisků, vyšších nákladů dosahovaly dobově exponované knižnice. Ze svazků Národní knihovny dosáhlo kupř. vydání Nejkrásnějšího světa M. Majerové 60 000 výtisků a Olbrachtovy Anny Proletářky 80 500 výtisků. Přes hranici 10 000 výtisků se zpočátku dostávaly i svazky Malé moderní encyklopedie, postupně však její náklady klesaly (výjimkou bylo např. Druhé pohlaví Simone de Beauvoir se 40 000, či Frommovo Umění milovat s 50 000 výtisky). Vysokých nákladů dosahovaly rovněž obrazové edice Naše vlast (Heckelovy Krásy Československa či Krásy myslivosti K. Hájka přesáhly hranici 60 000), Pragensia (Plickova Praha ve fotografii 60 000 výtisků) a Knihy o přírodě (50 000 výtisků dosáhla Tři dobrodružství lodi Calypso od J.-Y. Cousteaua a P. Diolého). Podobně úspěšné byly cestopisy z edice Cesty (kolem 70 000 výtisků měl Příběh lvice Elsy J. Adamsonové), literatura faktu (Vzpomínky na budoucnost E. von Dänikena, vydané v Orbisu celkem pětkrát, dosáhly ve čtvrtém a pátém vydání nákladu 90 000 výtisků), či detektivky A. Christie a G. Simenona v edici Kobra (náklady od 45 000 až do 135 000 výtisků); ve vůbec nejvyšším nákladu 150 000 výtisků vyšel detektivní román Žabí bratrstvo E. Wallace. Vysokými náklady byla charakteristická rovněž produkce pro děti: leporela vycházela obvykle v nákladu 10 000–40 000; sešity Knihovničky Čtyřlístek v nákladu 100 000, později až téměř až 140 000 výtisků.

Ediční profil Orbisu krystalizoval postupně, jeho dlouholeté pilíře byly ovšem postaveny již v prvorepublikovém období a zůstaly po celou dobu existence Orbisu relativně stabilní, byť se v produkci nakladatelství projevovalo jeho úzké sepětí se státem a vládní politikou. Vedle cizojazyčné informační, státně propagační a politické literatuře o ČSR se Orbis orientoval na vydávání odborné a populárně-naučné literatury, především z oborů sociálních a humanitních věd. Typickou ediční oblastí se stala též zeměpisná a cestopisná literatura, dále jazykové učebnice, cestovní průvodce a obrazová díla, od doby nacistické okupace i literatura pro mládež. Vedle ní se v oblasti beletrie Orbis soustředil (v různých obdobích ovšem v různé míře) také na dobrodružnou literaturu a v poválečném období i na literaturu divadelní a filmovou.

První reprezentativní edicí Orbisu byla Politická knihovna, edice spisů politických, právních, národohospodářských a sociálních, v níž vedle původní literatury historiků či diplomatů K. Kazbundy, K. Krofty či J. Slavíka z překladové literatury vyšly např. spisy M. Webera, nebo Hitlerův spis Mein Kampf, jejž překladatel F. Bauer doplnil svými poznámkami a přehledem politické situace v Německu od roku 1926. Posledním svazkem edice byla kontroverzní publikace Emanuela Moravce V úloze mouřenína, která předznamenala charakter politické literatury, jež bude v Orbisu vycházet v době okupace. K politickým tématům se vztahovala i populárněji zaměřená memoárová edice Stopami dějin, v níž byla mj. publikována Masarykova Světová revoluce a Benešova Světová válka a naše revoluce. K politickým, hospodářským, sociálním a kulturním tématům byly orientovány rozsahem kratší spisy z edice Časové otázky, od poloviny 20. let vydával Orbis několik edic odborné a populárně–naučné literatury:  Sociologická knihovna, Economica, Knihy osudů a práce, Perspektivy, Knižnice Delta, či Ars – knižnice rozprav o umění vedená B. Markalousem. Orbis se věnoval též prakticky vzdělávací a osvětové literatuře, již zastupovaly edice jazykových učebnic Brána jazyků či Knihovna Domácího učení. Mimo edice Orbis opakovaně vydával fotografická alba věnovaná prezidentům Masarykovi (s úvodem Karla Čapka) a Benešovi (s úvodem F. X. Šaldy). Tradice obrazových publikací vydávaných na počest politických osobností se v Orbisu udržela i v dalších etapách jeho existence.

Vůdčí politicky orientovanou edicí byla v první polovině 40. let knižnice Na okraj nové doby, doplněná řadami Nová Evropa, Projevy a Knižnicí Úřadu, později Ministerstva lidové osvěty, v jejichž rámci i mimo ně vycházely jednak překladové tituly dobové německé propagandy, jednak se v nich autorsky uplatnili členové protektorátních vlád (publikace E. Moravce vycházely v četných reedicích) a kolaborující novináři (K. Lažnovský, E. Vajtauer). Významné místo připadalo zejména knihám ostré antisemitské, protiamerické a protisovětské propagandy. Tradici encyklopedické literatury zastupovala v těchto letech edice Brána poznání, překladová edice Duch a dílo, či Mistři malířství, nesoucí podtitul „pohledy Čechů na světové umění“ (zprvu ji řídil V. Nebeský, poté A. Matějček, grafická úprava byla dílem F. Muziky, autorsky se zde vedle redaktorů knižnice uplatnili J. Cibulka, J. Pečírka, J. Pešina ad.).  Edice učebnic cizích jazyků byla obohacena o novou řadu Velká brána jazyků. Dětskému publiku byla adresována sešitová knižnice pohádek Čteme německy (1944, 8 sv.). Právě na děti a mládež v době okupace Orbis poprvé cíleně zaměřil svou pozornost. Nacistickou ideologií a brannou tematikou byla výrazně poznamenána Knihovna pro mládež, jejíž ilustrované sešity kombinovaly propagandistický obsah s prvky dobrodružné literatury, takže navzdory ideologickému náboji si knihovna získala značnou čtenářskou oblibu.  Vedle toho však vydal Orbis i několik titulů, které byly od ideologických východisek oproštěny: výbor z českých lidových pohádek Český Honza (s ilustracemi J. Lady), Johnovo literární převyprávění Příběhů dona Quijota , Příběhy Robinsona Crusoe od A. Vyskočila či pohádky W. Haufa v úpravě F. Hrubína. Řada těchto knih se za války dočkala opakovaných reedic. Jako ilustrátoři se na nich podílel např. F. Tichý.
Bezprostředně po osvobození vydával Orbis několik edic založených za první republiky, popř. na meziválečné řady navázal novými edicemi podobného zaměření. K profilovým populárně–naučným edicím tohoto období patřil soubor krátkých pojednání o životě a díle osobností ze světa politiky, vědy a umění Kdo je, za spolupráce Matice české vycházela knižnice Příroda a věda; další edice byly orientovány převážně k české kulturní historii: edice Naše minulost, knižnice Památky staré literatury české. Odpovědí na nacistickou Knihovnu pro mládež se měla stát reportážní Knihovnička odvahy a především sešitová edice Bojovníci, v níž převažovaly tzv. partyzánky, tj. dobrodružná vyprávění s odbojovou tematikou, jejímiž hrdiny byli převážně děti a mladí lidé. Beletrie pro dospělé vycházela v poválečném tříletí v Orbisu jen zřídka, až v roce 1948 vznikla reprezentativní knižnice českých klasiků Národní knihovna, která po roce 1953 přešla do SNKLHU a v roce 1975 do Čs. spisovatele.
Na počátku 50. let vzniklo několik edic, jejichž cílem bylo podpořit nový politicko–hospodářský režim a nový kurs československé zahraniční politiky. V nejvulgárnější podobě byla propaganda zastoupena především v publikacích vydaných (česky i v cizojazyčných mutacích) ke zkonstruovaným politickým procesům (mj. s Miladou Horákovou či s tzv. Zelenou internacionálou). Mimo edice vyšel v několika reedicích normotvorný referát L. Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. Tradičnímu zájmu Orbisu sloužila edice Obrazové publikace, jež měla prostřednictvím uměleckých fotografií a populárně naučného textu přiblížit různé úseky domácího politického, hospodářského a kulturního života, edice Naše vlast, v níž byla zastoupena fotografická tvorba E. Einhorna, V. Heckela, V. Reichmana ad., edice Pragensia, na níž se autorsky podíleli zj. E. Poche a J. Janáček, fotografická příloha byla nejčastěji dílem K. Plicky a J. Ehma. Nové populárně–naučné edice, které v Orbisu začaly vycházet po sloučení s nakladatelstvím Osvěta, reprezentovala mj. řada Tvůrcové přírodovědy, na popularizaci přírodovědných poznatků byly zaměřeny knižnice Vědění všem a Věda a život. S tradicí zeměpisné a cestopisné literatury souzněla edice Poznání světa, která soustředila cestopisy původní (především J. Hanzelka a M. Zikmund) i přeložené. Z Osvěty přešly do Orbisu rovněž její profilové řady Edice přednášek pro osvětové besedy, od roku 1954 přejmenovaná na Edici přednášek pro osvětová zařízení, a Knihovna osvětové práce. Z Osvěty převzal Orbis také Knihovnu nové fotografie, k níž postupně přibyly Malá knihovna fotografie a Fotorádce, později byla fotografická literatura soustředěna do Knihovny fotografie, která se věnovala jak základům fotografické techniky pro začátečníky, tak i odborným pracím o umělecké fotografii, ojediněle i historii fotografie. Ze zaniklé Osvěty převzal Orbis také několik divadelních edic, k nimž v průběhu let přibyly další: Divadelní hry, Knihovna her pro loutky, Divadélko, Hry pro mládež, či Knihovna divadelní tvorby. Součástí Orbisu byla v padesátých letech též dvě specializovaná nakladatelství: hudební a výtvarné.

V šedesátých letech vedení Orbisu v mezích možností potlačilo politicky orientovanou literaturu a hlavní akcent položilo na literaturu populárně-naučnou, v širší míře byla nyní do ediční koncepce začleněna beletrie. V rámci populárně-naučné literatury nejambicióznějším projektem byla Malá moderní encyklopedie, popularizující knižnice kladoucí si za cíl předávat čtenářům nejnovější poznatky přírodních i společenských věd. Zahajovacím svazkem edice byla kniha Fysika jako dobrodružství poznání A. Einsteina a L. Infelda, do české literatury edice uvedla i některá nová jména zahraničních myslitelů, např. sociologa Z. Baumana či filozofa E. Fromma. K nejvýraznějším titulům patřilo Druhé pohlaví Simone de Beauvoir.  Vedle MME vydával Orbis edici Portréty, která se soustředila výhradně na životopisné studie o postavách světových dějin, umělců a myslitelů, na níž se autorsky podíleli kupř. filozofové Z. Fišer, M. Machovec, I. Sviták nebo historik J. Macek. Ambiciózní projekt Československé vlastivědy, encyklopedie rozvržené do 15 sv. (v Orbisu vyšel díl I, Příroda, díl II, Dějiny, díl III, Lidová kultura) zůstal nedokončen. Problematice výtvarného umění byla vyhrazena edice Kultura kolem nás; hlavní pozornost byla však v tomto období věnována filmu a divadlu. V oblasti divadelní literatury pokračovaly některé edice zahájené v letech padesátých, zároveň bylo založeno několik edic nových: edice Divadlo, která se snažila mapovat různé aktuální trendy dramatické tvorby české (např. V. Havel, F. Hrubín, I. Klíma, P. Kohout, M. Kundera, F. Pavlíček, J. Topol, M. Uhde) i světové (E. Albee, S. Beckett, A. Camus, F. Dürrenmatt, J. Genet, E. Ionesco, T. Stoppard, T. Williams), edice Proměny, která přibližovala významné osobnosti divadelního a filmového světa minulosti i současnosti ,  Edice malých forem, věnovaná mj. soudobým malým divadlům, či knižnice Horizont, zahrnující kolektivní publikace, věnované kupř. experimentálnímu divadlu a grotesknu v moderním divadle. Oblasti filmového umění byla už od let padesátých věnována řada pod označením Filmové publikace, v níž vyšly mj. také Dějiny filmu G. Sadoula nebo  Historie československého filmu v obrazech J. Brože a M. Frídy, později byly založeny další dvě řady: Film a doba a především Filmy a tvůrci, v níž se vedle monografií významných osobností historie světového filmu objevily svazky věnované tvorbě českých režisérů tzv. nové vlny. Cestopisná literatura byla od počátku šedesátých let soustředěna především do dlouhodobě udržované edice Cesty, v níž byly kupř. reeditovány některé mimořádně úspěšné tituly jako např. Příběh lvice Elsy J. Adamsonové. Pro detektivní, dobrodružnou a fantastickou literaturu byla vytvořena speciální překladová řada Kobra. 

Politický vývoj v letech sedmdesátých některé z nastoupených tendencí zastavil a do edičních plánů znovu začala promlouvat hlediska politická. Malou moderní encyklopedii, jež přešla do nakladatelství Horizont, nahradila totožně koncipovaná knižnice Pyramida, jež poskytla příležitost debutujícím českým autorům (např. J. Grygar). Literatura a umění byly zastoupeny kolektivními publikacemi Kultura středověku a Literatura černé Afriky, v  encyklopedické řadě vyšly přehledné dějiny české literatury a Slovník literárních směrů a skupin. Pro literaturu faktu byla v druhé polovině 60. let vytvořena edice Osudy–fakta–objevy, na počátku 70. let přejmenovaná na Stopy–fakta–svědectví, v níž z českých autorů publikovali především V. P. Borovička, M. Hubáček a M. Ivanov; vyšly zde již i zmiňované polemické Vzpomínky na budoucnost E. von Dänikena. Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl obdobím nových impulsů v oblasti publikací pro děti. K leporelům přibyly komiksová Knihovnička Čtyřlístek, Ilustrované sešity, přinášející především původní autorské pohádky a příběhy, a soubory českých i cizích národních pohádek Pohádkové lístečky. Tisková agentura Orbis (TAO) vydávala v letech 1978–1989 cizojazyčné tisky propagující československý komunistický režim. Na počátku devadesátých let se pokusy o navázání na činnost původního Orbisu pojily s novými impulsy, obracejícími se především k oblasti literatury v minulých dekádách z různých důvodů proskribované, nově založené edice se však nestačily koncepčně vyhranit.

Nejvýznamnějším periodikem prvorepublikového Orbisu s významnou kulturní rubrikou byl německý deník Prager Presse, vedený Arne Laurinem. Tři jazykové mutace měl časopis věnovaný kulturnímu a hospodářskému dění ve střední Evropě: francouzská (L´Europe centrale), anglická (Central European Observer) měly podobu přehledových týdeníků, zatímco měsíčně vycházející ruská mutace (Centralnaja Jevropa) měla spíše literární charakter. Na veřejný život v Československu i v cizině se orientoval též dvouměsíčník Prager Rundschau. K česky vydávaným titulům patřil i měsíčník Zahraniční politika, koncipovaný jako sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních, jehož stálou přílohou byl oficiální Věstník ministerstva zahraničních věcí ČSR. Profil vydavatelství v téže době spoluvytvářely radiofonické časopisy: týdeník Radiojournal, později pod názvem Náš rozhlas, či měsíčník Radioamatér. V době poválečné bylo Orbisu svěřeno vydávání nových cizojazyčných propagačních časopisů. Na západní země byl orientován časopis Czechoslovak Life vycházející v mutaci anglické, francouzské, španělské, italské a švédské, německá verze s tit. Im Herzen Europas, později pod názvem Tschechoslawakisches Leben. Časopisy, které v padesátých letech do Orbisu přešly ze zaniklého vydavatelství Osvěta, se postupně vymanily z úzce osvětového zaměření a koncepčně zamířily k širšímu publiku, např. měsíčník Osvětová práce, který se transformoval v časopis pro kulturu a volný čas Neděle, knihovnické periodikum Čtenář, který u jiného vydavatele vychází až do současnosti, časopis Československá fotografie, či vlastivědný měsíčník Naše vlast, který na konci padesátých let nahradila historicko-vlastivědná revue Dějiny a současnost (roku 1969 bylo její vydávání zastaveno a obnovena byla až v polistopadovém období ve vydavatelství Lidové noviny). Oblast dramatických umění v Orbisu reprezentovaly osvětové časopisy Československý loutkář a Ochotnické divadlo (později s tit. Amatérská scéna), odborný filmový měsíčník Film a doba a týdeník Kino. Populární hudbě se věnoval měsíčník Melodie. V devadesátých letech měla být reprezentativním listem Orbisu čtyřjazyčná společensko-kulturní revue (čes., angl., fr., něm.) Země koruny České. Vydavatelský profil poslední fáze existence Orbisu doplňoval časopis Parlament, odborné měsíčníky Národní hospodářství a Česká škola, průkopnický charakter měla SOHO revue, první český, resp. československý časopis zaměřený na gay komunitu.