Josef Cincibus (Vinohrady)

Průkopník rozhlasové reportáže měl během své kariéry v  rozhlase štěstí i smůlu zároveň. Narodil se do doby, která mu sice umožnila být přímým aktérem zrodu zásadního rozhlasového žánru, zároveň ho ale stavěla před morální dilemata stran spolupráce s nedemokratickými režimy, jež pro něj neměla uspokojivá řešení. Jeho hlas přesto dodnes patří k těm nejvýznamnějším, které kdy na rozhlasových vlnách zazněly.

Josef Cincibus se narodil roku 1906 v Praze do rodiny kočího. V hlavním městě vystudoval reálku a následně Vysokou školu obchodní, kde na začátku 30. let získal titul inženýra. Právě na studiích se také naučil plynně hovořit německy, anglicky a francouzsky.

Jeho kariéra v rozhlase začala v r. 1935 v roli hlasatele. Zpravodajské relace tehdy rozhlas přejímal od České tiskové kanceláře a opomíjený žánr reportáží se pěstoval velmi málo. Tento trend se ovšem Cincibusovi podařilo zvrátit, když mezi lety 1936 a 1938 reportáže nejenom začal natáčet, ale také je začlenil mezi uznávanou rozhlasovou disciplínu. Mladý reportér vynikal pohotovostí, dobře znějícím hlasem a – jak už bylo zmíněno – vynikající jazykovou výbavou.

Z těchto úvodních let Josefa Cincibuse v rozhlase zmiňme např. jeho první zahraniční reportáž z Naardenu u příležitosti otevření mauzolea s tělesnými ostatky J. A. Komenského nebo reportování z korunovace britského krále Jiřího VI. Ve stejném roce 1937 je pak Cincibus z domácích přenosů znám např. z velké manifestační oslavy Palladia země české a jako jeden z nejvýraznějších reportérů, kteří se zasadili o zvukové zachycení pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka.

Nutno podotknout, že ve 30. letech měla reportérská profese tu nevýhodu, že veškeré natáčení probíhalo živě, bez možnosti dodatečného střihu. Jak Cincibus později, v r. 1968 vzpomínal, „žádnou z těchto reportáží by nechtěl dělat znovu“, práce představovala až příliš velký stres.

Nicméně, dobré pracovní výsledky Josefu Cincibusovi přinesly v r. 1938 první povýšení: stal se vedoucím reportážního oddělení. Jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že pod sebou neměl žádného interního zaměstnance. O to více se mu ale v neklidných dobách, kdy se československý stát snažil posilovat národní sebevědomí, dařilo zaměstnávat externisty s vynikajícími předpoklady pro reportérské řemeslo. Nelze na tomto místě nezmínit Frantu Kocourka, reportéra par excellence, který se proslavil reportážemi z X. sokolského sletu (1938) a hlavně subverzivním komentářem přehlídky wehrmachtu z března 1939.

Po březnu 1939 a zřízení protektorátu se však oddělení rozhlasové reportáže stalo propagandistickou loutkou v rukou německých okupantů. Rozhlasové zpravodajství se změnilo v účinný vlivový aparát, který měl české obyvatelstvo přesvědčit o správnosti nastolené cesty pod ochranou Říše.

Josef Cincibus v rozhlase i přesto zůstal (později to vysvětluje tím, že věřil v brzký konec nacistické okupace, a když si uvědomil chybný úsudek, odejít už nebylo možné bez vážných důsledků pro jeho rodinu). Byl nucen dělat reportáže o nadšeném plnění úkolů ve prospěch Říše apod. Tato náplň práce Cincibuse vedla k tomu, že své reportáže formálně proměnil – svůj nejcennější reportérský vklad, tedy osobní přístup, redukoval na minimum, informoval stroze a bez emocí. Byl sice vysílán – často spolu s kolegou-reportérem Alfrédem Technikem – na exponované akce typu pohřbu Reinharda Heydricha nebo potlačení Slovenského národní povstání, jeho reportérský výkon nacisté ale následně opětovně kritizovali za zdrženlivost a v jednom případě mu také udělili důtku.

V březnu 1945 byl Josef Cincibus za spolupráci s kladenskou odbojovou skupinou zatčen a uvězněn na Pankráci, kde setrval až do květnového povstání. V létě téhož roku podstoupil soudní líčení, ve kterém čelil podezření, že se během války provinil proti „národní cti“. Vyšel z něj ale omilostněn.

V období třetí republiky už opět působil jako jeden z hlavních reportérů Československého rozhlasu, dokumentoval proces obnovy hospodářství, ale také neslavný návrat K. H. Franka do Československa stejně jako jeho proces, natočil např. i rozhovor s navrátivším se Janem Werichem. V přelomovém roce 1948 reportoval mj. z pohřbu Jana Masaryka nebo ze sokolského sletu. To už mu ale v poválečném rozhlase vyrostla konkurence v podobě angažovanějších komunistických reportérů, mezi jejichž hlavní představitele patřil zejména Bohuš Ujček.

Cincibusova kariéra v Československém rozhlase se uzavřela v r. 1950, kdy z rozhlasu nedobrovolně odešel po personálních prověrkách, které přímo dozoroval ÚV KSČ. Zajímavostí je, že kromě působení v protektorátním rozhlase byl Cincibusovi během těchto prověrek vyčítán také důraz na kvantitu na úkor kvality v jeho reportážní práci. Jak ukázal další historický vývoj, pod pojmem kvalita si komunistické vedení představovalo především větší kontrolu nad vysílaným reportážním obsahem – a jeho cenzurování.

Josef Cincibus po odchodu z rozhlasu působil až do r. 1971 jako dramaturg, redaktor a režisér vydavatelství Supraphon. V rozhlasovém archivu jsou uchovány jeho vzpomínky na reportérskou práci na nahrávce z r. 1968. První profesionální rozhlasový reportér zemřel v r. 1980 ve věku 74 let.

O rozhlasové kariéře Josefa Cincibuse, včetně ukázek jeho práce, a žánru rozhlasové reportáže se můžete dozvědět více v pořadu Josef Cincibus, skvělý reportér ve špatném čase a dokumentu Sto hlasů rozhlasu Bronislavy Janečkové.