Karel Hašler

Narodil se v r. 1879 za Rakouska-Uherska na Zlíchově, který se stal v r. 1922 součástí Prahy. Byl synem koláře Antonína a matky Marie, měl starší sestru Antonii. Na Smíchově navštěvoval Karel měšťanskou školu a poté se vyučil rukavičkářem. Záhy jej to táhlo k herectví a od r. 1897 již hrál ve svých osmnácti letech ve Švandově smíchovském divadle. Od r. 1898 se uchytil v ochotnické společnosti V. Choděry a následně ve společnosti A. Dobrovolného. Následovalo krátké angažmá v Táboře, divadelní scéna v Národním divadle v Brně. Po sezoně 1899-1900 Hašler r. 1901 narukoval na dva měsíce k pěšímu pluku c. k. armády v Berouně. Poté se jeho jméno objevuje v brněnských představeních až v sezoně 1901-02. Stal se posilou zejména operetních představení. Nové činoherní i operní zkušenosti získal následně v jugoslávské Lublani v Zemském divadle. Od r. 1903 zakotvil  v Národním divadle v Praze, nejprve jako statista, později mu Jaroslav Kvapil svěřil drobné role. Po zdařilé interpretaci Knížat  Jaroslava Vrchlického získal dvouletou smlouvu, r. 1906 z něj byl již kmenový herec ND a ztvárnil mnoho dalších rolí, vč baletních pantomim. Mohl také režírovat.

Souběžně s angažmá ve Zlaté kapličce vystupoval Karel Hašler se svými písněmi například v kavárně Union na pražské Národní třídě nebo v Niklově vinárně na Perštýně, kde se seznámil s "pražskou bohémou", vč. budoucí manželky Z. Frimlové. S tou se Karel Hašler oženil 21. 3. 1908. Zdena byla klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla. Téhož roku se jim narodil syn Karel (r. 1926 odešel do Jižní Ameriky). Druhý syn, Zdeněk Miloš Hašler, budoucí filmový herec režisér, se narodil o rok později v r. 1909 (odešel po r. 1948 do USA). V roce 1913 si rodina nechala podle návrhu arch. Bohumila Slámy vystavět vilu v Libčicích nad Sázavou.

První veřejné vystoupení absolvoval Hašler v r. 1908 s písní Večer za strahovskou branou, za přítomnosti kabaretiérů Eduarda Basse a Emila Artura Longena a stal se úspěšným. Od r. 1910 působil v kabaretu v Lucerně, vystavěné Vácslavem Havlem, Téhož roku napsal dle hry Jana Nerudy libreto ke stejnojmenné operetě A. Provazníka Prodaná láska. Když v r. 1912 z pozice uměleckého poradce Lucerny odstoupil J. Kvapil, stal se jím Karel Hašler, do té doby zde působící jako režisér a přední interpret - herec a zpěvák velkoměstsky koncipovaného programu, Spolu s ním vystupovali např. L. Pírková, židovský komik A. Poprovský, E. A. Longen, zpěvačka M. Zlatarjeva, A. Dobrovolný jako recitátor, herečka X. Longenová. Začínal zde mj. dirigent R. Vašata, konferenciérem byl E. Bass. V 1915 převzalo kabaret německé vedení.

V r. 1914 spolupracoval s kameramanem Josefem Brabcem na první české akční němé grotesce České hrady a zámky, úvodní části Hašlerova divadelního představení v karlínském Varieté (později Hudební divadlo v Karlíně), kde se umělec také nějakou dobu angažoval. V r. 1915 se jako herec i režijně podílel na Kvapilově němém filmu Ahasver. Specifickou kapitolu představuje Hašlerovo působení ve Vinohradském divadle: Už 1916 přeložil a režíroval operetu Oskara Nedbala Vinobraní, v níž také hrál hlavní roli. Po vypuknutí války se souborem ND objížděli venkov se zájezdovými představeními. Jako jediný herec Národního divadla narukoval, ale byl brzy propuštěn pro vážný úraz. Nato se stal hercem a uměleckým režisérem kabaretu Rokoko (1915-1918), ve kterém vystupovali mj. E. Bass , zpěvačky L. Pírková a T. Degen, vedle nich R. Jílovský, J. Pulda a členové kabaretu Červená sedma, který založil otec operní divy Soni Červené. Jako herec se zde Hašler představil v němohře J. Drémana a E. G. Jeřábka Golem v úloze rabína Löwa; kromě toho vystupoval se svým autorským repertoárem, který s koncem války přerůstal (i v soutěži s intelektuálnější produkcí Červené sedmy, jež přešla do hotelu Central) v opoziční politický program.

Po válce se vrátil ke kabaretu Lucerna v baru Lucerna v pozici ředitele (1918-1923), s cílem přeměnit jej v ryze český kulturní podnik vysoké umělecké hodnoty.  Roku 1919 si zde také zřídil vydavatelství a malý obchod s hudebninami. Od září 1922 se jeho úspěšný podnik jmenoval Hašlerova scéna v Lucerně. V repertoáru se 1919–23 prosadily kromě typicky kabaretních čísel četné činoherní a zpěvoherní aktovky, věnoval se vlastní písňové tvorbě (např. Staropražské písničky) a navazoval spolupráci s ostatními kabaretními podniky. Příležitostně tu vystupoval mimo jiné Vlasta Burian nebo R. A. Dvorský a sám Hašler účinkoval také jako herec. Pro rozšíření repertoáru zařazoval i orchestrální díla z děl Bedřicha Smetany , nebo dramata, jakým byla např. Ballada o ženě vražednici (1922) Arnošta Dvořáka. Jeho manažerem byl v té době mladý František Spurný, mimo jiné i producent, impresário, kulturní diplomat, jednatel a ředitel Lucerny.  

Hašler jako celoživotní velký vlastenec vyjadřoval ve svých písních úctu T. G. Masarykovi a českým legionářům, kriticky reflektoval aktuální společenskopolitické dění, zejména „bolševické“ tendence dělnického hnutí. Zákaz politických čísel v kabaretech byl dle historika J. Švehly vydán 1920 hlavně kvůli Hašlerovi. Ten byl také hbitým a pohotovým konferenciérem. Jeho Lucerna v té době soutěžila s pražskými kabarety, např. s intelektuálněji zaměřenou Červenou sedmou nebo s provokativním Longenovým podnikem BUM (později Revoluční scéna), stala se po 1918 nejoblíbenější, umělecky hodnotnou, pražskou scénou svého druhu. Postupem času se však kabaretní forma vyčerpala a ztrácela na oblibě, a ta. 1922 skončila nejen konkurenční Červená sedma, ale r. 1923 i Hašlerův Kabaret Lucerna. Po uklidnění domácích poměrů po vzniku Československa opět navázal kontakty s J. Kvapilem, který se stal na Vinohradech uměleckým šéfem. V té době zde také působil jako dramaturg Karel Čapek. Po celý r. 1922 Hašler pravidelně hostoval v jeho inscenacích Ibsenovy Hedy Gablerové, Zeyerovy Staré historie ad. 

Po ukončení činnosti svého kabaretu s Hašler věnoval obchodu a v létech 1923–25 zajížděl do Rakouska, Německa a Paříže, kde se setkal se zpěvákem a tanečníkem M. Chevalierem a seznámil se s novými trendy zábavního průmyslu, jimž vévodila forma revue. 1923 získal povolení k provozování frašek a jednoaktovek, tanečních, zpěvních, hudebních a recitačních produkcí, včetně drezúry zvířat, v Colosseu v zábavním parku Eden v Praze 10. O rok později dostal stejnou koncesi pro karlínské Varieté, kde se v květnu uvedl hitem Ženy pozor na muže! Posléze se zase vrátil do Colossea. Jako výpravná okázalá podívaná se revue na krátkou dobu stala oblíbeným žánrem středních vrstev pražského obyvatelstva. Hašler uvedl řadu novinek včetně vlastních. Ve většině z nich také sám účinkoval vedle E. Laušmanové, N. Ninon, tenoristy L. Geitlera, F. Šaška, choreografa J. Jenčíka, humoristy J. Sedláčka. Po počáteční popularitě začal zájem publika upadat, repertoár nestačil například výpravným revue divadla Uranie. V roce 1925 se Hašler vrátil do Rokoka a i když se chtěl věnovat malé činohře, poptávka v té době byla po aktuálních revuálních pořadech, např. Kdybych byl presidentem (1925) , Fantom Rokoka (1926). Po přestavbě interiéru 1926 ze stolového sezení na divadelní uspořádání změnil název podniku na Komorní divadlo. Hašler zde hrál, psal texty i režíroval. Účinkovali zde např. Míla Mellanová, Jindřich Plachta nebo Jenčíkův sbor Rokoko-girls a další. V r. 1927 Hašler z vedoucí pozice v divadle odešel.

V čase hospodářské krize ve 20. a 30. let si  Karel Hašler našel nové pole působnosti, začal se více věnovat  filmu a v něm i charakterním rolím. Vzpomeňme Královské povídky (1927, němý film) podle sbírky Josefa Haise Týneckého , film Batalion, 1927, kde stále za kamerou Jaroslav Blažek; Tonka Šibenice; 1930 , Písničkář, 1932 (byl částečně jeho autografií a ztvárnil v něm českého vlastence v posledním období rakousko-uherského mocnářství); Jánošík, 1935; Král ulice, 1935; Ulička v ráji, 1936; Švanda dudák, 1937; Babička 1940 , Okénko do nebe (1940) podle Felixe A. de la Cámary , Pantáta Bezoušek a Roztomilý člověk, kde si zahrál mj. s F. Futuristou 1941) podílel se na většině filmových snímků jako všestranný umělec – herec, zpěvák, scénárista a skladatel. Jako samostatný filmový režisér natočil Srdce za písničku (1933) a Irčin románek (1936). 

Mimo divadelní a kabaretní scénu byl úspěšným podnikatelem, vydávajícím své populární skladby ve vlastním Hašlerově nakladatelství, byl ředitelem gramofonové společnosti EMI (původně The Gramophone comp.). V roce 1924 získal koncesi na prodej a přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení a jejich dovoz z ciziny. Jako ojedinělá autorská osobnost až do vyššího věku sám zpíval.

Zkomponoval stovky skladeb - lyrické šansony opěvující pražské milieu, satirické popěvky, např. na adresu českých bolševiků nebo rakouského militarismu, balady nostalgicky vzpomínající padlé české vojáky, prosté až naivní lidové písně, později také reminiscence na události z domácího života i satirické popěvky na adresu československého establishmentu a nakonec i nacistických okupantů. Nejznámější jsou Po starých zámeckých schodech (1910) , Nad Prahou tančily hvězdičky (1912) , Strahováček (1913) , Kampak na nás, bolševici? (1919) , Andulko, Andulko, Anduličko (1925) , Až já půjdu do nebe (1926) , Já mám holku od Okolků (1927) , Hoši od Zborova (1928) , Ta naše písnička česká (1932) ad. Některé z nich doslova zlidověly. 

Po roce 1938 měl Karel Hašler názorově velmi blízko k českým fašistům, obdivoval generála Radola Gajdu. Byl skutečným českým vlastencem, ale také vášnivým stoupencem pevného řádu a vlády pevné ruky.Často se nevybíravými slovy vyjadřoval o nejvyšších politicích první republiky. Vedle svých aktivit pro český film sestavil Hašler v době největšího ohrožení českého národa zájezdovou společnost, jejíž členy tvořili mj. V. Merten, S. Mach, E. Šárková, K. Hruška, B. Waleská, a obnovil tradici svých písňových večerů. Dokud mohl, sám zpíval i československým vojákům v Sudetech a tuto vlasteneckou misi provozoval i za Protektorátu Böhmen und Mähren až do 1941 na českém venkově. Ve 40. letech žil Hašler se svobodomyslnou brněnskou Němkou Lotte Jurd a narodil se jim nemanželský syn Thomas Hasler (1941). O synově existenci se však Hašler dozvěděl až v koncentračním táboře z dopisu, neboť Thomas se narodil pět týdnů před otcovou smrtí. Lotte se synem v r. 1948 emigrovala nejprve do Austrálie a poté do USA.

Za 2. světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké a protiněmecké písně. Zatčen gestapem byl poprvé r 1941, nicméně byl propuštěn. V dubnu a květnu 1941 působil jako herec a umělecký poradce při natáčení filmu Pantáta Bezoušek. Dne 2. září 1941 byl zatčen znovu přímo během natáčení filmu na námět knihy Jana Drdy Městečko na dlani , kde pracoval jako umělecký poradce. Zatčen byl údajně na udání režiséra Václava Bínovce, což se nikdy spolehlivě nepotvrdilo. Hašler byl nejprve uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. října 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny (zánět měkkých tkání). Dne 21. prosince byl Karel Hašler odveden na trestný blok, na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice dne 22. prosince 1941 zemřel. Film Městečko na dlani měl premiéru devět měsíců po jeho smrti a měl u diváků velký úspěch.

Hašlerovy občanské postoje a aktivity mu za nacismu přinesly vězení a smrt a po 1948 politickou a uměleckou denunciaci. Téměř zapomenutý odkaz Karla Hašlera rehabilitovali od 60. let 20. století převážně umělci jako Rudolf Deyl, Pavel Kohout, Vlastimil Venclík nebo Přemysl Rut. Jeho osudu se plně věnoval až pětidílný televizní seriál Pražský písničkář (1997) s  Viktorem Preissem v hlavní roli, autorem scénáře byl znalec Hašlerova díla  Gustav Oplustil, režíroval Ivo Paukert. V roce 2008 natočili čeští režiséři Marek Jícha a Josef Lustig dokument Písničkář, který nezemřel, jehož spoluautorem i postavou je Hašlerův nejmladší syn Thomas.

Karel Hašler má symbolický hrob v Praze 5-Hlubočepích, kde je pohřbena jeho matka.

Zajímavosti

V r. 1920 byla po Hašlerovy pojmenovány tvrdé bylinkovo-mentolové bonbony vyráběné v Belgické ulici v Praze 2.  Hašlerky, které původně nesly jméno Destinky dle operní pěvkyně Emy Destinnové, byly pro neúspěch při prodeji přejmenovány. Karel Hašler nebyl zprvu nápadem, aby byly bonbony nositelem jeho jména nadšen, své příjmení jim nakonec propůjčil. Bonbony se úspěšně prodávají dodnes.

Umělcovo jméno neslo v Praze 2-Nuslích Hašlerovo náměstí (1947-1952). Poté bylo přejmenováno na Ostrčilovo.

Umělec má i vlastní asteroid (37939) Hašler (1998 HA), objevený Lenkou Kotkovou.

Hašlerovy písničky dosud hraje staropražská kapela Hašlerka.

CD s Hašlerovými písničkami Až já půjdu do nebe pokřtil v r. 2006 syn Thomas Hasler a spisovatel  Arnošt Lustig.

Při příležitosti 130. výročí Hašlerova narození byl v r. 2009 na Starých zámeckých schodech pod Pražským hradem odhalen jeho pomník od akademického sochaře Stanislava Hanzíka. Odhalení se zúčastnil Hašlerův syn Thomas.

Dne 26. února 2016 jej v Divadle na Vinohradech ministr kultury ČR Daniel Herman ocenil za celoživotní přínos titulem "Rytíř české kultury".