Ferenc Futurista

Narodil se jako František Fiala a pocházel rozvětvené umělecké rodiny. Jeho otcem byl úředník, ale také herec, člen orchestru a pozdější ředitel Švandova divadla Karel Fiala, maminka se jmenovala Antonie, roz. Zelenková. Po smrti manželky se otec znovu oženil, Františkovy brzy přibyli ještě tři mladší sourozenci – Josef, Marie a Eman Fiala , budoucí známý herec, režisér, dirigent a skladatel.

František Fiala se nejprve vyučil štukatérem ve vinohradské firmě Mayer- Pop- Riedl, která se podílela na výzdobě mnoha domů Královských Vinohrad. Od r. 1908 do r. 1915 studoval sochařství na Uměleckoprůmyslové škole pod vedením Stanislava Suchardy a Celdy Kloučka. Při studiu přešel také na malířskou větev. Sochařem byl nadaným a vynikajícím. Je např. autorem soch Spravedlnost, Práce, Vlast a Samospráva na secesní radnici v Humpolci a dvou hlav klaunů nad bočními vchody z Ibsenovy a Šubertovy ulice pražského Vinohradského divadla. Zrekonstruoval také rokokové skleníky zámku Dobříš. Přes slibnou sochařskou kariéru jej zlákaly film a divadlo.

Už za studií sochařství vystupoval od r. 1913 jako zpěvák, s kabaretními výstupy a skeči v pražských hospodách Na Rybárně, U Halánků, Na Bašce, U Čížků, U Bucků, U kuřího oka... Kabaret U kuřího oka sám založil, podnik existoval mezi léty 1913-1915 v Hálkově, dnes Londýnské ulici 623/30 (v současnosti je zde sídlo Sboru Církve adventistů sedmého dne). Zde poprvé použil svůj psedonym Ferenc Futurista. (Přezdívka Ferenc vznikla v době, kdy František účinkoval ve studentském kabaretu, Futurista pak na počest italského průkopníka futurismu, Filippa Tommasa Marinettiho, který navštívil Prahu a ocenil Ferencovy schopnosti. Zmiňuje se také, že to byla odvozenina jména amerického sochaře Ferenthe a názvu uměleckého směru futurismus). Mimo něj tady účinkovali např. herec Vlasta Burian, spisovatel  Jaroslav Hašek nebo loutkář Josef Skupa, v r. 1930 zakladatel divadla Spejbla a Hurvínka. A také každý, kdo přišel, měl v kabaretu možnost předvést, co umí. 

Scén, kde Ferenc Futurista působil, bylo mnoho. Účinkoval mimo jiné v Montmartre, v Bum, Červeném esu, Varieté, Divadle komiků, Rokoku, Červené sedmě, smíchovské Aréně, divadle Komedie, Osvobozeném divadle, ve Velké operetě, Tylově divadle v  Nuslích, Unitarii, Metropolu. Na některých scénách vystupoval v průběhu let opakovaně. Jeho kolegy na jevišti v průběhu kariéry byli mimo bratra Emana Fialy například Saša Rašilov, Slávka Tauberová, Vlasta Burian, Josef Skupa, Nelly Gaierová, Jára Kohout či Josef Rovenský. Na přelomu 20. a 30. let bylo Ferenci Futuristovi nabídnuto angažmá v Národním divadle, které odmítl. Cítil, že tam se jeho herectví příliš nehodí. V té době si v pasáži U Nováků otevřel obchod s gramodeskami. Záhy se však k herectví vrátil

Diváky si za svoji kariéru získal originálním, svérázným, drastickým a černým humorem, vypoulenýma očima a nápadnými zuby. Říkalo se mu díky tomu car Ivan Hrozný české komiky. Své skeče si sám psal, naplňoval je sarkasmem, excentrickým humorem a schválně deformovaným slovním projevem. Naopak, svou nejhodnotnější činoherní a operetní roli ztvárnil např. ve Vinohradském divadle jako princ v Shakespearově „Cymbelinu“. V roce 1936 měl vystupovat v operetě „Na tý louce zelený“ v roli hajného Štětivce. Roli nakonec dostal kolega Jára Kohout. S tím se Ferenc Futurista nemohl vyrovnat, Járu Kohouta napadl a málem zastřelil. Zasahovat musela policie a umělce odvezli nejprve na psychiatrii v Kateřinkách na Novém Městě, později do bohnické léčebny. Jára Kohout si nakonec zlomil nohu a roli ztvárnit nemohl. Futurista to bral jako spravedlivou odplatu.

Co se týká filmu, zahrál si Ferenc Futurista v němých snímcích, ale proslavil se až v komediálních rolích v éře zvukového filmu, kdy se stal hercem často obsazovaným. Od r. 1918 do roku 1944 jich byly desítky. Připomeňme si namátkou: Ferenc se žení (1918), Lucerna (1925), Ve dvou se to lépe táhne (1928), Osudy dobrého vojáka Švejka (1930), Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), Cesta do hlubin študákovy duše (1939), Muzikantská Liduška (1940), Roztomilý člověk, Hotel Modrá hvězda (1941), Městečko na dlani (1942) nebo v r. 1944 oblíbené filmy Počestné paní Pardubické, Prstýnek a Neviděli jste Bobíka? Mimo hraní ve filmech se pokoušel o režii a psal scénáře.

Namluvil a nazpíval také několik gramofonových desek, oblíbená byla četba románu Dobrý voják Švejk. Účinkoval v rozhlase (Na tý louce zelený). Zde byl donucen za 2. světové války natočit pronacistické skeče, např. Hvězdy nad Baltimore. To mu bylo po osvobození vyčítáno. Poté vedl s nevlastním bratrem Emanem Kabaret FF v paláci Kotva (1945–47). Ostře tu kritizovali poměry v Československu, dobírali si kolaboranty s nacismem stejně jako hrozbu vzmáhajícího se komunismu.

Připomeňme si také hercův osobní život. Byl dvakrát ženatý, poprvé uzavřel na Královských Vinohradech sňatek v r. 1921 s Jindřiškou Jiráčkovou, manželství skončilo rozvodem. Bydleli v Budečské ulici. V r. 1927 si vzal herečkou Annou Tichou, se kterou měl dceru, rovněž později herečku, Annu Ferencovou, roz. Fialovou. Známý byl také jeho pracovní i intimní vztah s Adinou Mandlovou, které významným způsobem dopomohl k filmové kariéře.

Umělec zemřel na vážné onemocnění způsobené pravděpodobně neléčenými zápaly plic a průdušek. Bylo to v r. 1947, dožil se pouhých 55 let. Pohřben je v Praze 5 na Malvazinkách.