Josef Hais Týnecký (Nové Město)

Josef Hais, přijatým druhým příjmením Týnecký (též Hais-Týnecký), se narodil 2. (1.) března 1885 v Klatovech. Zemřel 24. dubna 1964 v Praze. Používal pseudonymy Tomáš Tichý (podle jména svého dědečka, šifra „TT“), případně Petr Kořán či Jaroslav Veselský. Jeho obvyklou novinářskou parafou bylo „is“ nebo „J.H.T“.

V období mezi světovými válkami byl Josef Hais Týnecký populárním a oblíbeným autorem. Syn klatovského řezníka a obchodníka neměl na otce dobré vzpomínky. Rodiče se rozešli, chlapce od tří let vychovávali v Týnci u Klatov rodiče jeho matky Gabriely, rozené Tiché. O Josefově hlubokém vztahu k babičce a zvlášť k dědečkovi, vysloužilému kavaleristovi, svědčí přízvisko, které si zvolil.  Obecnou školu navštěvoval v Týnci a později v Plzni. Když nastoupil na plzeňské reálné gymnázium, prarodiče zemřeli. Josef bydlel u tety a strýce, s nímž si naprosto nerozuměl. Studium opustil, živil se jako pomocník v knihkupectví. Začal literárně tvořit: přispíval regionálního tisku, do Plzeňských listů a Našich snah.

 Ve dvaceti letech se odstěhoval do Prahy. Našel si místo korektora v katolickém časopisu Vlast. Novinařině zůstal věrný až do stáří. V roce 1910 přispíval do časopisu Křesťanský dělník. V témže roce přešel jako redaktor do časopisu Hlas národa, od roku 1917 působil v agrárnickém večerníku Večer.  Od roku 1924 až do svého odchodu na penzi v roce 1945 Hais pracoval v tehdy nejrozšířenějším (pravicově orientovaném) deníku Národní politika. Uplatnil se v kulturní rubrice a zejména v redakci nedělní beletristické přílohy novin.

Kromě toho až do roku 1946 přispíval obdivuhodným počtem prací, publicistiky, sloupků, povídek, básní, aj. do řady periodik: Českého slova, Světozoru, Venkova, Malého čtenáře, Svobodného zítřka, Pečírkova Národního kalendáře atd. Mezi lety 1920 až 1927 se navíc angažoval ve výboru Spolku českých spisovatelů belletristů Máj. Vzdor své novinářské výkonnosti se Josef Hais Týnecký prosadil výrazněji jako spisovatel, o nic méně plodný. Jeho bibliografie dosahuje dvou stovek záznamů.

Traumata, jimiž jako dvacetiletý procházel, zrodila sbírku elegických básní Babí léto (1906). Brzy nato vydal první divadelní hry, většinou s náměty z minulosti. Snad první z nich byl zdařilý Durynk, následovala historická hra se zpěvy Vězeň na Křivoklátě (1908), mimořádně úspěšný sociální obraz V zápasech (1911), opereta Zlatá studně (1913) či Tři doby země české (1923), Na horské faře (1926) a řadu dalších až po Hospodu na krásné vyhlídce (1947), Dragouny (1948) a V turistické chatě (1948). Z dramaturgického a inscenačního hlediska se jednalo velmi vstřícné kusy, povětšinou doprovázené hudební a pěveckou složkou. Do repertoáru je rády zařazovaly soubory ochotnické (většinou) – několik z nich přijalo název „Haise Týneckého“, ale i profesionální (Akropolis, Tylovo v Nuslích).

Jak široký byl Haisův tematický záběr v publicistice, tak rozmanité je jeho beletristická tvorba: povídky, historické a sociální romány, autobiografické prózy (Kronika mládí, Kruhy), příběhy z Pošumaví, v prvé řadě z Klatov (Katakomby, Bastard, Blázen, Bludičky z Podlesí, Pasáček z Bystřice, Zvony) i z  Podskalí ( Pod Emausy). Jeho posledním románem byla umělecky zdařilá trilogie o počátcích husitského hnutí na Klatovsku Antikrist: prolog k husitské epopeji (1958). In memoriam vyšel ještě tři Haisovy romány: životopisná Světla, Dům vysloužilců z doby národního obrození a Janovické vojny zasazené do 16. století.

Nelze přehlédnout obsáhlou tvorbu určenou malým čtenářům: pohádky, osudy zvířat (Floček - psí historie, 1937), obrázky z přírody (Kmotr Ježek, Bratři mravenci, Komár dělá vědu) pro které je charakteristické antropomorfizující pojetí, nenásilná naučná a výchovná tendence (množství důmyslně uložených informací). Značnou část dětských titulů lze dnešní optikou zařadit do žánru fantastiky. Haisovým dvorními ilustrátory byli akademický malíř  Otakar Štáfl (knihy pro děti) a malíř František Vrobel z Kroměříže.

Haisova raná sbírka Karlovské povídky (1913) pokračovala dalšími dvěma knihami: ve vydání z roku 1922 se objevuje povídka Batalion o morálním a společenském pádu „advokáta chudých“ Františka Uhra. Hais ji v roce 1930 přepracoval na divadelní hru (později doplněnou zpěvy a hudbou Rudolfa Piskáčka). Dr. Uhrovi se autor věnoval s badatelským nasazením a vypátral do té doby neznámá fakta.

Příběh byl dvakrát zfilmován (němá verze, režie Přemysl Pražský, 1927, hlavní role Karel Hašler; zvukový film, režie Miroslav Cikán, 1937, hlavní role František Smolík). V obou případech vytvořil scénář Hais Týnecký (u verze z r. 1937 se podílel Julius Schmitt). Haisovým dílem byl také scénář k oblíbenému filmu Písničkář (režie Svatopluk Innemann, 1932, hlavní role Karel Hašler). Hais byl i vlídným a pozorným filmovým kritikem.

O soukromém životě Josefa Haise Týneckého zůstalo dochováno jen málo faktů. V roce 1919 opustil římskokatolickou církev (víru v Boha si ponechal) a uzavřel občanský sňatek. Manželům se brzy narodila dcerka Alena. Kvůli ní začal psát literaturu pro děti. Román Vrabec tulák - pravdivé vypsání ze života ptáků (1926) přímo Alence dedikoval. Často pobýval v Řevnicích u Prahy a v Mlázovicích u Hořic: nezapomněl na oblíbená místa ve své tvorbě (Mlázovické písničky).

Josef Hais Týnecký žil v podskalské ulici Pod Slovany (část domů byla zbořena při bombardování v únoru 1945). Místo jeho posledního odpočinku se nachází na Vyšehradském hřbitově. V rodných Klatovech je po něm pojmenována ulice, další pak v Mlázovicích. Je čestným občanem obce Týnec; na domku, kde vyrůstal, umístili jeho pamětní desku. Podstatné však je, že jeho knihy se stále objevují na knižních pultech a neopouštějí knihovny – ani věrné čtenáře.