Vladimír Páral (Vinohrady)

Málokterý autor byl od šedesátých do poloviny osmdesátých let minulého století tak obdivován a masově čten jako Vladimír Páral. Akademie literatury české udělila spisovateli Cenu Ladislava Fukse za celoživotní přínos české literatuře (2010). Knižní trh spolykal více než tři miliony výtisků jeho románů. Ty nejlepší vycházely v nových vydáních, byly překládány do cizích jazyků, adaptovány pro film, divadlo i rozhlas (za účasti Evalda Schorma nebo Milana Uhdeho).

Vladimírův otec Alois Páral (1892–1978), legionář a důstojník generálního štábu byl v roce 1934 odvelen z Prahy do Brna. Následovala jej manželka Ludmila (rozená Vodičková) s tehdy dvouletým synkem Vladimírem. Později v Brně budoucí spisovatel a vášnivý čtenář klasiků absolvoval reálné gymnázium (ačkoli Páral sám vzpomíná na gymnázium kroměřížské). Začal studovat na Chemické fakultě Vysokého učení technického v Brně. Po roce přešel na nově založenou Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích.

Inženýrský titul získal Vladimír Páral v roce 1954 a v témže roce nastoupil jako technolog národního podniku Kolora Liberec. Vztahové komplikace vedly k přesunu mladého inženýra do funkce vedoucího provozu pobočného závodu Kolory v Jablonci nad Jizerou. Následovalo několikaměsíční působení v Západočeských plynárnách Plzeň (opět vedoucí provozu); vystřídalo je zaměstnání v Ústí nad Labem v podniku Chemopharma. Páral byl zařazen jako na místě vědecký pracovník v oboru vývoje a výroby sexuálních hormonů, poté na pozici směnového mistra a posléze patentového chemika v útvaru vědecko-technických a ekonomických informací (do roku 1967).

Nevlídné průmyslové Ústí v éře socialismu se stalo dějištěm jeho vrcholných románů a otevřelo mu pohled na konzumní, šedivý život. Jeho profese ovlivnila také Páralův laboratorně věcný, „technologický“ vypravěčský styl s přísadou ironie, inspirovaný odbornými periodiky. Literárně debutoval v roce 1962 humoreskou na pokračování Šest pekelných nocí (původně Příběh stříbrného zapalovače). Milostný příběh mladého chemika publikoval v krajském deníku Průboj pod pseudonymem Jan Laban.

Vlastním jménem se už podepsal pod svoji další práci, novelu Veletrh splněných přání (1964). Byla první knihou z tzv. černé pentalogie, nazývané také Pět způsobů ukájení. S dalším románem, Soukromou vichřicí (1966) prorazil do literárního světa. Nejprve vycházela v Průboji jako čtení na pokračování pod názvem Vítr ve skříni, upravená verze románu Soukromá vichřice: Laboratorní zpráva ze života hmyzu byla otištěna v časopise Plamen. Následoval Katapult: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje (1967) - kronika dalšího tragikomického pokusu o únik ze stereotypů. V tom roce Páral nastoupil dráhu spisovatele z povolání. Pokračoval mimořádně úspěšně s knihou Milenci a vrazi: Magazín ukájení před rokem 2000 (1969) a úsměvnou parodií Profesionální žena: Román pro každého (1971).

To už ovšem běžela normalizace a Páralovi dali na srozuměnou, že bez optimismu socialismus nevybudujeme. Přijal místo redaktora v ústeckém Severočeském nakladatelství (1972-1979), aniž by se přestal věnovat beletrii. Rozpracoval „bílou pentalogii“, z níž však dokončil jen čtyři tituly. Mladý muž a bílá velryba: Malý chemický epos (1973), Radost až do rána: O křečcích a lidech (1975), Generální zázrak: Román naděje (1977) a Muka obraznosti: Konfrontace snu a skutečnosti (1980).

Kromě Průboje a Plamenu Vladimír Páral přispíval do periodik Dialog (Ústí nad Labem), Ostravský kulturní zpravodaj (1970/1971 zde na pokračování uveřejněna první verze románu Profesionální žena), Mladý svět, Literární noviny, Nové knihy, Vlasta, Blesk magazín, Betty, Carmen, NEI report, Právo (příloha Salon) aj.

V roce 1979 se vrátil k psaní na plný úvazek a soustředil se na žánr science fiction, do níž mimo erotiky vmísil spirituální motivy, prvky jógy a meditativních cvičení. Byly výsledkem Páralových cest po střední Asii (1978) a Kanadě (1987), Indii (1968), Číně (1988, s Miroslavem Ivanovem) a Nepálu (1990).

Čtenáři, tehdy lačnící po neotřelých námětech žánru fantastiky, uvítali Pokušení A - ZZ (1982), novelu o dvojsečných nabídkách mimozemské civilizace, Romea a julii 2300  (1982), ekologickou a zenovou Válku s mnohozvířetem (1983) – snad nejnápaditější ze čtveřice SF, alegorickou agitku Země žen (1987) jako hypermoderní variaci na dívčí válku.

Poslední skupinu v tvorbě Vladimíra Párala představují knihy, v níž se až explicitní sexualita snoubí s buddhistickým hledáním cesty k božství. Dekameron 2000 aneb Láska v Praze (1990), výrazně autobiografická Kniha rozkoší, smíchu a radosti (1992), nepříliš zdařilé Playgirls 1, 2 (1994), humoristický román Tam za vodou (1995), úzce osobní zpověď Profesionální muž (1995) a pozdní Kniha o biči (2014).

Osm Páralových knih bylo zfilmováno: Katapult, Radost až do rána, Soukromá vichřice. Playgirls I., Playgirls II., Milenci a vrazi, Muka obraznosti, Mladý muž a bílá velryba. Pro první čtyři z nich zpracoval spisovatel scénář.

Existuje obvinění, že od studentských let spolupracoval s STB. Nelze soudit; v každém případě Vladimír Páral v roce 1977 podepsal Antichartu.

Vladimír Páral je vdovec, má dceru, vnučku a tři pravnuky. Od roku 1995 žije střídavě v Praze na Vinohradech v Londýnské ulici a v Mariánských Lázních, kde se angažuje v kulturní a společenské oblasti nejen ve městě, ale v celém „lázeňském trojúhelníku“. V Karlových Varech byl patronem projektu obnovy lesních altánů a romantických zákoutí. Podpořil spolek, který usiluje o vybudování děkovného sloupu Panny Marie v Mariánských Lázních. Zúčastnil se Literárních Františkových Lázní. Má své vlastní zastavení na naučné Stezce spisovatelů, kterou Mariánské Lázně otevřely v roce 2019.