Jan Pivec (Vinohrady)

Tento herec byl spojen s Vinohrady, resp. Prahou 2 praktiky celý život. Narodil se dne 19. května 1907 v  Mánesově ulici č. 88 (čp. 1656). Jeho otec, narozený v Rychnově nad Kněžnou, vyučený kovář, se stal dílovedoucím nožířství Josefy Tlamichové, jejíž dílna sídlila v Dobrovského, dnes Uruguayské ulici. Matka Františka, rozená Pařízková, pocházela z obce Poušť. Jak Jan vzpomíná, nejraději chodili s kamarády na Seidlovo pole, kterému říkali „Seidlák“, ale do jeho dětského světa patřily také Sady Svatopluka Čecha i Riegrovy sady. Často navštěvoval Pištěkovu arénu, tedy dřevěné divadlo ve Slezské ulici, kde se definitivně rozhodl stát se hercem, přičemž v tomto předsevzetí ho podporoval otec, který měl k divadlu velice vřelý vztah. Mladý Jan si také oblíbil kino Minuta v Korunní ulici. V neděli s otcem navštěvovali kostel sv. Ludmily a odpoledne chodili do restaurace v Riegrových sadech. Postupně rodina střídala nová bydliště, z Mánesovy se přestěhovali do Slezské ulice a následovaly další adresy, které byly však pokaždé na Královských Vinohradech. Do obecné chodil do Reisovy školy vedle Vinohradské tržnice (dnes sídlo DDM), poté studoval na První české reálce v Ječné ulici, a také absolvoval obchodní dvouletou gremiální školu na Smíchově.

Stal se členem vinohradského ochotnického spolku Vavřín, poté hrál u Karla Hroudy v Biblické společnosti, a to už jako profesionál. První postavou jeho umělecké dráhy se stal Kaifáš. Dostal se na konzervatoř, která sídlila v Emauzském klášteře Na Slovanech, a již během studia jej angažovalo Osvobozené divadlo, kde hrál ve „Vest pocket revue“, „Smoking revue“ a v dalších představeních. Působištěm se stalo také žižkovské divadlo Akropolis, ale záhy se přesunul do bratislavského Slovenského národního divadla. Zde hrál Mefista v Goethově „Faustovi“, Sancho Panza v Dykově „Zmoudření Dona Quijota“, Mercuria v Shakespearově hře „Romeo a Julie“ a v mnoha dalších inscenacích. O jeho talentu se dozvěděl Karel Hugo Hilar a nabídl Pivcovi hostování v Národním divadle, kde se objevil v roli Panise ve hře „Malajský šíp“, a účinkoval i ve „Snu noci svatojánské“ jako Oberon. Poté ho Hilar přemluvil pro stálé angažmá a roku 1934 tedy nastoupil do Zlaté kapličky, kde zůstal pětatřicet let až do roku 1969. Z mnoha desítek rolí lze uvést jen některé. Ztvárnil například Euelpida v Aristofanových „Ptácích“, Diova kněze v Sofoklově „Králi Oidipovi“, Sejtka a později i Kláska v Jiráskově „Lucerně“, prvního asistenta v Čapkově „Bílé nemoci“, Beneše v Shakespearově hře „Mnoho povyku pro nic“ i Grumia ve „Zkrocení zlé ženy“ od stejného autora. O Jagovi z „Othella“ napsal časopis Divadlo: „Kdo viděl Pivcova Jaga, pochopí nejen co je to být na jevišti postavou, nýbrž pochopí také, že požadavek divadla prožívání, který herci klade stejně Stanislavskij jako tradice českého realistického herectví, je především požadavek hluboké myslitelské analýzy psychologie hrané postavy…Pivec pochopil, že zrádce a zloduch je tím obludnější, čím prostším, bezelstnějším, upřímnějším a srdečnějším jednáním své pekelnictví zastírá. A dobrav se této jistoty, vzal na sebe beze zbytku celou tíhu postavy, solidarizoval se s ní absolutně a vytvořil velkou, skutečně shakespearovskou postavu, která patří k nejlepším jeho výkonům poslední doby.“ Naposledy se objevil opět v „Bílé nemoci“, tentokrát však již jako Maršál.

Také si zahrál v mnoha filmech, k prvním rolím patřila postava bankovního úředníka v Randolfově filmu „Pancéřové auto“, který se točil také v Divoké Šárce. Z jeho pozdější filmografie je nutno připomenout roli Václava Frýborta ve „Filosovské historii“, správce Slámu v „Divé Báře“, Karla ve filmu „Minulost Jany Kosinové“, Stáni Jarského ve snímku „Muži nestárnou“, Potměbílého v „Rozině sebranec“, Zikmunda Lucemburského v husitské trilogii nebo oficiála Vavřince Konopky v „Příběhu dušičkovém“, kde přímo herecky exceloval.  Z televizní tvorby lze uvést Rudlu v inscenaci „Láska jako trám“ nebo otce F. L. Věka ve stejnojmenném seriálu. Vystupoval rád také v rozhlase.

S naší částí však zůstal spojen stále. Koncem protektorátu se přestěhoval do vinohradské Šubertovy ulice č. 4 (čp. 1353), tedy do domu naproti Vinohradskému divadlu. Jak sám napsal ve svých pamětech: „Jsem skalní Vinohraďák a nezapírám to. Narodil jsem se tu, vždycky jsem zde bydlel, a i když jsme se párkrát přestěhovali, nešli jsme ani metr za vinohradský katastr.“

Jan Pivec se třikrát oženil a s poslední ženou Věrou žil až do své smrti. Zemřel 10. května 1980 ve vinohradské nemocnici a pochován byl na Vinohradském hřbitově.