Mirko Očadlík (Vinohrady)

Po raném dětství prožitém v Holešově chodil do školy ve Vídni, gymnázium však dokončil v Praze (maturita na smíchovském reálném gymnáziu roku 1923). Ve Vídni se mu dostalo též soukromého hudebního vzdělání (v klavíru, harmonii, hudebních formách). Zpíval ve sborech, sbormistroval studentský pěvecký kroužek a chtěl se stát sólovým pěvcem, autokriticky však usoudil, že mu chybí potřebné hlasové vybavení. Nezvolil si ani skladatelskou kariéru, k níž ho pobízel E. F. Burian, skladbě se však později věnoval příležitostně jako autor scénických hudeb, pásmových doplňků pro rozhlas apod. V roce 1928 absolvoval práva, zároveň však studoval na Filozofické fakultě hudební vědu, estetiku a historii (absolvoval 1932). Nejen přednášky a semináře Zdeňka Nejedlého, nýbrž i záliba v operním zpěvu jej přimkly k hudební vědě a ke smetanovskému bádání. Soustředění se k tvorbě a osobnosti Bedřicha Smetany představuje hlavní náplň a jakýsi celoživotní úběžník jeho muzikologické práce, počínaje novátorskými a invenčními knihami z roku 1939: Smetanovská diskografie (soupis a kritické zhodnocení tehdejší dostupné české i zahraniční produkce Smetanových děl na gramofonových deskách) , Libuše a Vznik Smetanovy opery, na základě jejíž obhajoby - vzhledem k uzavření českých vysokých škol až v roce 1946 - získal též titul PhDr. V době ohrožení republiky a především pak za nacistické okupace Očadlíkovy smetanovské aktivity šly ruku v ruce s národně povzbuzovací prací hudebně popularizační a měly aktuální náboj, který se projevil i během povstaleckého vysílání pražského rozhlasu za květnové revoluce roku 1945, kdy Očadlík mezi zprávami o bojích a voláním o pomoc vykládal  ze záznamů reprodukovanou Smetanovu Mou vlast. Přestože se po malé monografii Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana (1945) už nikdy nedostal k soubornému knižnímu zpracování tvorby či života a díla tohoto skladatele (i pro odpor Nejedlého k novým přístupům ke Smetanovi), věnoval mu četné drobnější knížky, brožury a studie, připravil i pramenné edice s rozsáhlými výkladovými úvody a edičními zprávami (např. prvního znění Prodané nevěsty, skladatelovy korespondence s Eliškou Krásnohorskou) a rozsáhlé skladatelovo encyklopedické heslo v ČSHS. Od r. 1924 byl Očadlík členem výboru Společnosti Bedřich Smetany a jejích různých edičních komisí, od 1952 členem Poradního sboru Musea Bedřicha Smetany.
Očadlík se od počátku všestranně věnoval i aktuálnímu hudebnímu životu: jednak jako hudební kritik, přispívající do denního i odborného tisku (1930–34 vydával časopis Klíč s podtitulem "revue pro hudbu a pohybové umění", v němž byla výrazná pozornost věnována soudobým a avantgardním autorům Janáčkovi, Bergovi či Stravinskému, později založil též odborné periodikum Miscellanea musicologica), svým působením ve Spolku pro moderní hudbu (1927–34), koncepční iniciativou při vydávání hudebních publikací v nakladatelství Melantrich i v pořádání jeho skladatelských soutěží (1939-1945), především však svým programovým působením v Československém rozhlase, kde získal zaměstnání hned po absolutoriu práv: postupně jako tajemník hudebního oddělení, vedoucí hudebního vysílání, referent gramoarchivu a studijního oddělení, od roku 1945 jako programový ředitel. I zde popularizoval soudobé a avantgardní autory české i světové, s řadou z nichž navázal i osobní přátelství nebo udržoval těsné kontakty (J. Ježek, E. F. Burian, I. Krejčí, K. Ančerl, A. Hába, M. Kabeláč, A. Berg). Přátelsky se však stýkal i s mnohými autory starší generace:  V. Novákem, J. B. Foerstrem, O. Ostrčilem, O. Jeremiášem, K. B. Jirákem (jemuž věnoval monografii, 1941) a dalšími.  Právě Český rozhlas se Očadlíkovi stal ideálním prostředím, v němž se i díky svým řečnickým vlohám, virtuózní rétorice, vtipnosti a invenční stavbě svých projevů už v třicátých letech vyprofiloval jako nápaditý popularizátor hudby. V letech okupace kladl důraz především na hudbu českou, již představoval s vlasteneckým, nejednou protiokupačně vyhroceným akcentem. Vystupoval nejen v rozhlasu, ale byl zván do stovek větších i malých míst Čech a Moravy, ve kterých proslovoval přednášky a provázel hudbu při výkladových koncertech. Rozhlasové popularizace hudby se nevzdal ani v letech 1945–50, kdy v Československém rozhlase zastával vedoucí pozice, ani po nuceném odchodu z rozhlasu a pokračoval v popularizaci hudby veřejnými přednáškami. Nejtrvalejším výsledkem jeho popularizační práce jsou dva svazky charakteristik a rozborů významných symfonických děl: Svět orchestru, průvodce orchestrální tvorbou. I.  Klasikové a romantikové (1942) a II. České orchestrální skladby (1942).
Poutavou rétoriku a schopnost zaujmout uplatňoval Očadlík také jako pedagog, mj. jako profesor dějin hudby na Hudební fakultě AMU (1948 ,  1950–53 byl prvním vedoucím Katedry hudební teorie) a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (od roku 1951, 1952–59 byl vedoucím katedry hudební vědy; v letech 1954–58 zastával funkci děkana fakulty). Svým invenčním přístupem i kladením otázek inspiroval k následování své četné žáky, z nichž někteří (např. Hana Séquardová, Jaroslav Smolka) tvořivě rozvinuli Očadlíkovo smetanovské bádání. Celou generaci studentů hudební vědy i praktických hudebníků z Hudební fakulty AMU ovlivnily rovněž tzv. přehrávky v sále Divadla hudby, které provázel výkladem, přičemž se zaměřil především na pro tuto dobu neběžný repertoár: Wagnerovy opery, díla Brucknerova, Mahlerova, R. Strausse ,  Debussyho a dalších. Neméně objevné byla i jeho návraty k autorům hudební avantgardy: Schönbergovi a Bergovi, Stravinskému, autorům Pařížské Šestky, Bartókovi a Hindemithovi, Prokofjevovi a Šostakovičovi. Očadlíkovy výklady se nesly svobodným duchem téhož nadšení, s nímž tyto avantgardní hodnoty před válkou objevovaly a zprostředkovávaly jeho kritiky.
Očadlík až do své předčasné smrti zastával četné funkce i v dalších vědeckých ústavech (od 1957 byl předsedou Divadelního ústavu, od 1959 ředitelem Ústavu pro dějiny hudby, od 1961 předsedou Katedry hudby Lidové univerzity), společnostech atd., byl i nositelem několik cen, vyznamenání apod.
Očadlíkova druhá manželka Anna Hostomská (1907-1995), známá hudební redaktorka a spisovatelka, rovněž působila v Radiojournalu a Československém rozhlasu (1929-1962), kde s velkým zaujetím a přehledem světové i naší hudební, především operní literatury, připravovala mimořádně oblíbené popularizační pořady, mj.  Co máte nejraději (s podtitulem Operní pořady sestavené podle návrhů posluchačů) a od r. 1960 Hudba, kterou mám rád. I po svém odchodu do důchodu zůstala rozhlasu nadále věrná jako externí spolupracovnice a  pokračovala v popularizaci hudby: publikovala časopisecky i knižně (především Opera – Průvodce operní tvorbou (1955, 11. vydání: Anna Hostomská a kolektiv, 2018), připravovala pořady pro známé pražské Divadlo hudby, organizovala a uváděla koncerty pro dospělé a děti i četné besedy (poslední z nich v březnu 1995 pro Spolek dívčího gymnasia Minerva v Národním domě v Praze na Vinohradech).

Mirko Očadlík i Anna Hostomská jsou pohřbeni na vyšehradském hřbitově.