Anna Hostomská (Nové Město)

Anna Hostomská se narodila v Táboře, dětství prožila v Pelhřimově. Lásce k hudbě ji naučil otec,  vrchní soudní rada,  spojována byla se vztahem ke knihám, kterou zdědila po své matce, bývalé učitelce. Vystudovala reálné gymnázium a obchodní akademii v Pelhřimově. V letech 1927 - 1928 studovala francouzštinu a francouzskou literaturu na fakultě dějin a jazykovědy Université Lyon. V letech 1928 - 1929 pracovala jako česká korespondentka v Liberci. Studium hudební vědy a sociologie na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze zahájila roku 1936, pokračování jí však znemožnil nástup fašismu a zavření vysokých škol v roce 1939. Ke studiu vrátila až po válce při zaměstnání, k obhajobě však pro velký pracovní nápor v rozhlase už nedošlo. „Pokračovala jsem na universitě a psala disertační sociologickou práci Rozhlas a jeho posluchači. Jenže sociologie byla jako obor zrušena, právě když jsem byla připravena na zkoušky. Na novou disertační práci jsem neměla při rozhlasovém zápřahu čas ani chuť. A tak jsem redaktorskou práci přes 20 let dělala nezákonně ,“ vzpomínala s nadsázkou Hostomská ve své knize Labyrint hudby, ráj srdce.

Její úspěšná profesní dráha se začala psát v roce 1929, kdy nastoupila do Radiojournalu jako tajemnice hudebního oddělení. Pro práci měla po všech stránkách velmi dobré předpoklady, jak vyzdvihuje kniha 99 významných uměleckých osobností rozhlasu, hlavně znalost jazyků, hudby a osobní vlastnosti, mezi nimiž vynikala houževnatost, pracovitost, a také vitalita.

Základními požadavky vysílání byla vysoká úroveň programu s důrazem na kvalitu a vkus. Samozřejmostí v hudebním i slovesném programu té doby byla kvalitní dramaturgie a realizace, zasvěcené komentáře a kultivovaný mluvený projev. V tomto prostředí Hostomská postupně odborně rostla a v roce 1938 se stala redaktorkou hudebních programů pražského rozhlasu.

V rozhlase se setkala s řadou vynikajících osobností. Mimo jiné i se svým budoucím manželem, Mirkem Očadlíkem, rovněž popularizátorem hudby, hudebním vědcem, pedagogem, který byl od r. 1945 také programovým ředitelem.

V těžké době protektorátu Čechy a Morava mimo jiné udržovala písemný kontakt s posluchači totálně nasazenými v německé Třetí říši, kteří žádali redakci rozhlasu o vysílání oblíbených skladeb. Jak se píše v publikaci Náš rozhlas (41/1946) , vlastenecky motivované pořady, jako byla např. Stará česká beseda, byly v období protektorátu z těch rozhlasových programů, kterým se i při největší ostražitosti německé cenzury dařilo odhodlaně a jasně posilovat národní vůli k odporu. „Programy měly takový ráz, že jen zázrakem pronikaly cenzurou a nakonec mi vynesly zákaz vstupu před mikrofon. Práce českých lidí v rozhlase byla tehdy naplněna nebezpečím a vzrušením nad tím, co se povede propašovat do programů a jak dobře posluchači rozumějí náznakům a jinotajům. Podařilo se udržet českého ducha ve vysílání a zvláště česká hudba byla povznášející silou ,“ vzpomínala Anna Hostomská v knize Labyrint světa a ráj srdce (1967). I revoluční dny prožila v rozhlase. Z třetího patra, odstřelovaného z protějších domů, přinášela přikrčena pod okny desky z gramofonového archivu do podzemního studia. „I k Očadlíkovu vysílání Smetanovy Mé vlasti 5. května 1945 jsem nasazovala na kotouče desky ,“ vzpomínala na dramatické chvilky Hostomská.  Při gramofonovém provozu zůstala Anna Hostomská až do 6. května, kdy po zásahu letecké pumy byla budova na Stalinově třídě ( Vinohradská ul.) z vysílání vyřazena.

V prvních poválečných letech vedla redakci smíšených pořadů, do níž patřilo vše, co obsahovalo hudbu a slovo. Anna Hostomská připravovala své pořady velmi pečlivě, dbala o jejich vysokou obsahovou i jazykovou úroveň. Vysoké nároky kladla i na své spolupracovníky. Její zásluhou se k rozhlasovému mikrofonu dostala i jedna z nejvýraznějších osobností české rozhlasové a televizní zábavy druhé poloviny 20. století - Vladimír Dvořák.

Od r. 1952 se Hostomská začala věnovat takřka výhradně popularizaci vážné hudby. Za dobu svého působení připravila několik tisíc pořadů, které dokumentovaly její velký všeobecný přehled, znalost světové i naší hudební literatury. Byla nejen redaktorkou, autorkou, překladatelkou a hudební režisérkou, ale velmi často i průvodkyní svých pořadů. Její zasvěcená průvodní slova k hudebním dílům si mnozí posluchači vybavují dodnes.

Od roku 1960 připravovala pořady pro Divadlo hudby. Publikovala množství článků v odborných časopisech i v denním tisku, překládala operní a operetní libreta. Je autorkou publikací Opera - průvodce operní tvorbou (1955), Příběhy, pohádky a pověsti paní Hudby (1959), Kouzelný svět (1960), Labyrint hudby a ráj srdce (1967), Hudba a lidé (1962).

Za své dlouholeté rozhlasové činnosti se Anna Hostomská také seznámila s velkým množstvím posluchačů. Sledovala pozorně zejména vývoj mladých lidí, kteří se začali zajímat o hudbu už ve věku 12 – 14 let a pilně jí psali o svých dojmech. Všem ráda předávala své zkušenosti a dojmy z doby, kdy po nástupu do rozhlasu osobně poznávala umělce a dovídala se o podstatě jejich práce, o jejich tvůrčích zápasech i prohrách, o nepředvídatelných nesnázích na začátku cesty za úspěchem.

V r. 1962 odešla Anna Hostomská do důchodu, rozhlasu ovšem zůstala věrná jako externí spolupracovnice. Posledním rozhlasovým pořadem, v němž mohli posluchači slyšet její charakteristický altový hlas, byly Modlitby v operách, který připravila z podnětu redaktorky Jarmily Lakosilové na velikonoční sobotu 30. března 1991.

A právě její kolegyně, rozhlasová redaktorka Jarmila Lakosilová, přispěla s osobní vzpomínkou na Annu Hostomskou v publikaci Svět rozhlasu. „Byla energická, rázná, ale i srdečná, udržovala si kondici, plavala, denně cvičila, jedla hlavně „samé košťály“ – prý proto, aby vlivem genů po mamince neztloustla. Těšívala se však na pravidelné kulinářské potěšení, nedělní oběd, štamprličku becherovky a jednu ze dvou cigaret, které si až do konce svých dnů denně dopřávala.“ Těmto radostem se prý oddávala několik let v rodině své švagrové Marie Hostomské, jinak výborné kuchařky, která bydlela v Bruselské ulici, a to vždy za doprovodu některýého ze svých synovců.  

Anna Hostomská zemřela uprostřed mnoha pracovních plánů 28. března 1995. Jak dodává Lakosilová, netrpěla. Našli ji se slabě puštěným tranzistorovým rádiem, klidným výrazem ve tváři a rozečteným Týdeníkem Rozhlas vypadlým z ruky…

Anna Hostomská bydlela v Praze v  Žitné ulici čp. 585/31, profesní život prožila v budově Českého rozhlasu na Vinohradské čp. 1409/ 12, pochovaná je na pražském Vyšehradě v hrobě 7-5..