Josef Laufer (Vinohrady)

Josef Laufer se narodil 20. dubna 1891 na Královských Vinohradech. Už odmalička tíhl ke sportu. K rozvíjení svého sportovního ducha měl na základní škole i gymnáziu Na Smetance dobré podmínky, protože někteří z místních učitelů sportování svých svěřenců podporovali, byť to v té době bylo spíše výjimkou. Tehdy sportovali žáci v zahradě Kanálka (dnešní Riegrovy sady) nebo na hřišti proti vinohradskému pivovaru. Díky benevolenci svých učitelů mohli navíc využívat tělocvičnu a hřiště i mimo dobu školní výuky. Samotní kantoři jim také pomohli zprostředkovat komunikaci se sportovními kluby, kde se pak mohli aktivně angažovat. V této době se mladý Laufer poprvé setkal s fotbalem a později i s hokejem, který objevil zcela náhodně na místě bývalých usedlostí zvaném Vendelínka, které nějakou chvíli sloužilo k různým sportům.
Nicméně do sportovní žurnalistiky vstoupil náhodou, bez jakékoliv přípravy. O to víc vynikl jeho osobitý a nenapodobitelný styl, kterým přitahoval k rozhlasovým přijímačům sportovní fanoušky. Za léta své praxe, dokud mu to režim dovolil, komentoval nejzásadnější fotbalové zápasy té doby.

Profesní příběh Josefa Laufera doslova popisuje vývoj sportovního komentátorství u nás a v Evropě. Začal 3. října 1926 krátce po startu vysílání Radiojournalu (jak se tehdy jmenoval Český rozhlas), když na komentování zápasu budapešťské Hungarie se Slavií nedorazil domluvený redaktor. Vedení Radiojournalu a kolegové přemluvili Laufera, tehdy jednatele pražského klubu, aby se k mikrofonu postavil  sám.„Pepíku, nic platno! Musíš jít k mikrofonu ty!, hřímal na mě kolega,“ vzpomínal Laufer na památný vstup do rozhlasového éteru. Tato osudná náhoda ho přivedla k mikrofonu, kdy utkání už začalo, a tak neměl čas na rozmyšlení a trému. „Zhluboka jsem vydechl, podíval se dolů před sebe na hřiště a spustil,“ popisoval dramatické okamžiky Laufer. Podle jeho slov jindy tak pomalé mužstvo Slavie hrálo nezvykle rychle, a on měl pocit, že nestačí tempu hry. Odvysílán byl pouze první poločas. Nespokojený ředitel Radiojournalu Lauferovi poděkoval, zastavil přenos a místo druhého poločasu nechal zařadit hudbu. Jenže nepočítal s dramatickým ohlasem posluchačů. Ti byli z komentování prvního poločasu nadšení, a zároveň rozhořčeni, že se druhý neodvysílal. Ředitel rozhlasu se tehdy Lauferovi nakonec omluvil a Josef Laufer se naštěstí nechal přesvědčit, aby v této práci pokračoval. Brzy poté se stal jedním z nejpopulárnějších rozhlasových reportérů v Evropě.
Spousta lidí na základě jeho reportáží šla a koupila si rádio. Během jediného roku vzrostl počet koncesionářů více než třikrát. Ke sportovním přenosům díky jeho barvitému komentáři usedaly i ženy.

Josef Laufer byl znalý sportovní problematiky, měl dar čisté krásné řeči, pohotovosti i dramatického líčení událostí. Například slabou účast diváků během jednoho zápasu v boxu komentoval takto: „Vinou je ovšem počasí, zatím sice ještě neprší, spadlo jen několik kapek, ale jak znáte Pražáky, ti se přece jenom deště bojí.“ 
Celkem logicky to byl také on, kdo stál u prvního přímého přenosu fotbalového zápasu ze zahraničí. Radiojournal ho odvysílal 18. srpna 1929. Šlo o semifinále Středoevropského poháru mezi týmy First Vienna FC 1894 a SK Slavia Praha, které se odehrálo na vídeňském hřišti Hohe Warte. K prvnímu fotbalovému přenosu mezistátního fotbalového utkání z ciziny došlo 21. září 1930. Utkání z Antverp Belgie – ČSR líčil opět Josef Laufer. V roce 1934 komentoval i finále mistrovství světa v kopané mezi eskoslovenskem a Itálií. Zlatí hoši, jak náš tým ve vysílání nazval, vybojovali v Itálii „jen“ stříbro. Přesto díky jejich výkonu a Lauferovi byl národ v euforii. Během komentování tohoto utkání byl Laufer „pod dohledem“ tamního fašistického režimu. Působil i na berlínské olympiádě, kde měl mikrofon „přímo nad Hitlerovou lóží“. Líčil také zápasy hokejového šampionátu v roce 1947 na pražské Štvanici, byl u finále patnáctistovky na olympiádě v Londýně v roce 1948. Nejraději měl však fotbal, který ho k rozhlasovému mikrofonu přivedl.

V době druhé světové války byl pronásledován kvůli svému židovskému původu. Měl nastoupit do transportu stejně jako většina jeho příbuzných, kteří později zahynuli v nacistických lágrech. Náš první český sportovní rozhlasový komentátor však před transporty unikl a až do konce války se skrýval. Výraznou zásluhu na tom měl největší kanonýr v historii českého fotbalu, Josef Bican. V letenské Erhartově cukrárně se tehdy sešla skupina, která za pomoci financí Josefa Bicana a pokladníka Slavie Antonína Žbánka vymyslela plán, že uplatí Bicanova velkého obdivovatele, který měl shodou okolností na starosti seznamy Židů do transportů. Díky svým sportovním přátelům, kdy někteří ho pomáhali skrývat, se na něj pozapomnělo. „Jeho otec byl numismatik evropského významu a šel do koncentráku jako jeden z prvních. Pepík se musel skrývat. Formálně úplně utekl ze života. Dvakrát třikrát v týdnu se stěhoval, živořil po sklepích o bramborách,“ vysvětluje přítel Vladimír Zápotocký.

Po osvobození se vrátil zpátky k mikrofonu a zažil triumfy národního hokeje. Poznamenala ho však 50. leta. Po komunistickém puči  sice požádal o vystěhovalecká víza do Kanady, jenže ta nedostal. Rozhlas ho odstavil od mikrofonu a mohl jen vychovávat své nástupce a psát zprávy. Na olympiádu do Helsinek, odkud se vysílala vítězství Emila Zátopka, už odjet nesměl, protože jako nestraník neměl povolení vycestovat mimo lidově demokratické republiky.
S rozhlasem, občas i s televizí, spolupracoval až do své smrti. Zemřel 40 let od odvysílání své první fotbalové reportáže. Jeho jedinečný projev se zachoval na řadě archivních záznamů Českého rozhlasu.
Je pochován na Vinohradském hřbitově.

„Josef Laufer byl a je náš nejznámější sportovní komentátor, zároveň byl učitelem nás všech, kteří jsme k tomuto podivuhodnému řemeslu přičichli až o něco později,“ řekl o něm sportovní komentátor Jaromír Bosák.