Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, se narodila v rodině pražského řemeslníka, který měl osm dětí. Otec však brzy zemřel a rodina se ocitla v těžké situaci, přesto však matka umožnila dětem studovat, nejprve v Plzni, a rodina žila dál kulturním a společenským životem. O to se snažili dva nejstarší bratři, malíř a hudebník. Také Eliška se učila malovat, zpívala v plzeňském Hlaholu a věnovala se hře na klavír, ale od 16 let trpěla revmatickým onemocněním kloubů a musela svou zálibu opustit. Začala se věnovat literatuře, ke které ji přivedl Vítězslav Hálek. Svůj pseudonym zvolila podle šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, od nichž její otec odvozoval svůj původ, avšak mylně. Eliška měla drobnou nepatrnou postavu, byla ušlechtilá a jemná. Nikdy se nevdala.

Neúnavně se věnovala také ženské otázce a hnutí, k němuž ji zase přivedla Karolína Světlá. Eliška Krásnohorská se pak brzy stala starostkou Ženského výrobního spolku českého (zal. 1871). Měl sídlo v Resslově ulici č.p. 1940/5. Na tomto domě je umístěna její pamětní deska. Pracovala také jako redaktorka v Ženských listech, psala kritické články do listů Osvěta, kde hájila principy tzv. ideálního realismu, a do dalších: Lumír, Zlatá Praha, Světozor. Její zásluhou bylo v Praze v roce 1890 otevřeno první české dívčí gymnázium Minerva a ženám bylo povoleno studovat na vysokých školách.  

Psala převážně lyrickou poezii a překládala romány proslulých autorů, a to z polštiny (Mickiewicz: Pan Tadeáš), ruštiny (Puškinovo dílo), z angličtiny (Byron: Childe Haroldova pouť). Vlastní sbírky poezie jsou napsány v různých stylech. Z prvních knih zaznívá svěžest, optimismus a lyrika: Z máje žití (1871), Ze Šumavy (1873), K slovanskému jihu (1880). Z pozdější poezie je zajímavá a nejčtenější satiricky zaměřená a kompozičně propracovaná sbírka: Bajky velkých (1889).

Eliška Krásnohorská se proslavila zejména svými librety k operám Bedřicha Smetany Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Jejím dílem je také libreto Blaník k opeře Zdeňka Fibicha. Bizetova Carmen se dodnes hraje podle jejího překladu. Napsala několik knih pro mládež, např. hodnotné dívčí romány Svéhlavička a Célinka. Čerpala i z důvěrně známého prostředí umělců a uchovala tak cenné svědectví o kulturních poměrech doby ve vzpomínkových prózách Z mého mládí (1921) a Co přinesla léta (1927).

V posledních letech života se kvůli revmatismu uzavřela ve svém bytě, ale dočkala se i mnoha poct, včetně čestného doktorátu. V Praze má několik pamětních desek a sochu na Karlově náměstí. Je pochována na Olšanech v rodinném hrobě.