Václav Karel (Nové Město)

Svými ilustracemi ovlivnil Václav Karel celé generace dětí. Obrazem doprovázel učebnice, slabikáře, čítanky, výukové plakáty Živá abeceda, periodikum pro mladší školní věk Mateřídouška. Jím krášlené knihy pohádek a básniček jsou vydávány v reedicích dodnes.  

Dětství prožil v Hromici a Čivících na Plzeňsku. Zdejší půvabný venkovský kraj se stal součástí jeho tvůrčího rukopisu, odtud čerpal náměty celý život. Osud byl k Václavu Karlovi vícekrát nevlídný. Chlapec utrpěl úraz, který mu zanechal fyzický handicap a z něho plynoucí trvalé psychické trauma. Nerad se ukazoval na veřejnosti a stranil se jí. Existuje jen málo Karlových fotografií.   

V letech 1916 – 1919 studoval u B. Dobiáše na odborné škole keramické v Bechyni, na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1919-27) u akademického malíře Františka Kysely a profesora Václava Maška. Pokračoval na Akademii výtvarných umění (1927-29)u Maxe Švabinského, proslulého mimo jiné květinovými zátišími, a Františka Tavíka Šimona, mistra techniky leptu. Na obou vysokých školách byl Karlovým spolužákem u týchž pedagogů Cyril Bouda, s nímž sdílel Václav Karel lehkost a jistotu kresebné linky. Jako mnozí výtvarníci od časů Rakousko-Uherska až po druhou světovou válku zamířil Václav Karel po absolutoriu do Paříže - na stipendijní pobyt. 

Miloval přírodu a rozuměl jí, vynikal empatií a smyslem pro kresbu prostředí. V Karlově tvorbě převažovala poetika, hravost, lyrično, až pohádková symbolika. Do ilustrací i nejednoho obrazu vložil také nekonvenční přístup, cit pro akci a drama. V olejomalbě se věnoval krajinářství, kyticím, portrétu. V grafice upřednostnil dřevoryt s uplatněním na volných listech a barevnou litografii. Ve stáří si oblíbil tzv. dekalky, malé kresby, které využívají metodu obtisku nebo otisku (cykly Osamělé ostrovy a Opuštěné trůny).  

Mezi Karlovy přátele patřili spisovatel a výtvarník Ladislav Stehlík, malíři Jan Zrzavý, Vojtěch Sedláček, Václav Bartovský, Josef Lada, skladatelé Václav Trojan a Klement Slavický.  Poprvé Václav Karel představil své dílo s expozicí Sdružení západočeských výtvarníků v Plzni (1932), v němž se výrazně prosadil. Spolupracoval také s plzeňskými literáty. Přestěhoval se do Prahy, kde si našel krásný byt s ateliérem v nárožním domě mezi Jiráskovým náměstím, Resslovou ulicí a Rašínovým nábřežím. Vystavoval rovněž v Hradci Králové, v salónech Topičově a Zlínském. Stal se členem Umělecké besedy (1939) a účastníkem jejich výstav. Po válce byl člen Ústředního vazu československých výtvarných umělců (1950) a Sdružení českých umělců grafiků Hollar (1952).  

Klidné období tvůrčí s častými výstavami a rodinné (oženil se, narodila se dcerka) tragicky přerušilo americké bombardování Prahy v únoru 1945. Oblast Karlova náměstí patřila k nejničivěji zasaženým.  Zahynula Ladova dcera Evička, která se přes Moráň vracela domů. Karel a jeho rodina se zachránili, ale přišli o všechno: činžák, v němž bydleli, vyhořel do základů. (Na dlouho zanedbané parcele vyrostl až roku 1996 Tančící dům). Malíř se zkázou ateliéru pozbyl veškeré dosavadní dílo, a co hůře, nenahraditelný archiv svých skic , poznámek a inspirací. Zůstaly fotografie některých Karlových obrazů, nedlouho předtím zachycených přítelem Josefem Sudkem. 

Nový ateliér a další přátele (výtvarníci Václav Boštík a Jiří John) našel Václav Karel U Akademie v Praze na Letné. V existenční tísni poválečného období Karlovi pomohly jeho kreslířské schopnosti. Stal se oblíbeným a vyhledávaným ilustrátorem zejména ve sféře tvorby pro děti. Jeho emotivní a básnivé, přitom vždy profesionální obrázky provázely časopisy a knížky, učebnice, kalendáře, pohlednice, leporela, tabule pro školní výuku. Kouzlem českého venkova a volné krajiny oživil pohádky i verše pro děti. Znali jej a dosud se s ním setkávají malí čtenáři K. J. Erbena a Boženy Němcové, Josefa Kožíška, J. V. Sládka. Ilustroval ovšem rovněž K. H. Máchu, Jana Nerudu, L. N. Tostoje, I. S. Turgeněva aj.  

Dále pravidelně vystavoval v tuzemsku a v zahraničí, dokonce v Asii – jenže prakticky pouze svoji ilustrační produkci, třebaže bohatou a reprezentativní. Pracovní závazky a pevné redakční termíny Václava Karla blokovaly jako malíře. Na volnou tvorbu zbývala trocha času o letních dovolených, které zvolní i tempo vydavatelství. Podařilo se mu dokončit pouze menší počet pláten. Stojí za zmínku, že proti srpnové okupaci roku 1968 protestoval obrazem Stromová znamení. Ke kmenům značícím český a slovenský národ, se symboly Pražského jara, přilétají z východu okupační armády – černí havrani.   

Dílo Václava Karla je uchováváno nejen v soukromých sbírkách u nás a ve světě, ale také v galeriích Národní a Západočeské, v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, v Národním muzeu, Památníku národního písemnictví na Strahově a řadě dalších renomovaných institucí. Objevuje se dodneška na významných, početně navštěvovaných výstavách. V roce 2017 byla na obecním úřadu v Dobříči proti malířovu rodnému domu umístěna pamětní deska, vytvořená sochařem Bartolomějem Štěrbou.