Radek Pilař (Vinohrady)

Radek Pilař, vlastním jménem Radomil Vojtěch Rokůsek, byl představitel výtvarného umění s mimořádným nadáním. Jeho tvorba zahrnovala grafiku, ilustraci, fotografii, malbu, film i režii. Výtvarné nadání měl už jako dítě, v necelých dvou letech nakreslil svou maminku a později si vedl ilustrované deníky. Po maturitě na píseckém reálném gymnáziu vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady a věnoval se převážně malbě, kde inklinoval zejména k prvkům moderny. V některých ohledech doslova předstihl dobu. V roce 1960 začal spolupracovat jako výtvarník s divadlem Semafor a podílel se na verzi hry Ludvíka Aškenázyho „Ukradený měsíc", v úpravě a režii Ladislava Smoljaka. Po cestě do Paříže v roce 1963 vytvořil první pop-artem ovlivněné filmové experimenty a začal se věnovat tvorbě pro tehdejší Československou televizi a Krátký film. Známá animovaná televizní znělka s postavou Večerníčka podle kresby Radka Pilaře přišla na svět v roce 1965, dodnes ji denně vysílá Česká televize.

V sedmdesátých letech začaly vznikat první Pilařovy filmy pro děti. Slavného loupežníka Rumcajse vytvořil podle literární předlohy Václava Čtvrtka v roce 1967. S režisérem Ladislavem Čapkem natočili celkem 53 dílů, které převzalo kolem 30 zahraničních televizí. Původní pohádky byly černobílé, postupně se dočkaly digitálního obarvení. Následuje spolupráce v roli výtvarníka na dalších kreslených filmech a seriálech, kde u některých figuruje také jako tvůrce scénáře, námětu či jako režisér. Celkem vytvořil kolem 40 krátkých filmů, jmenujme např. Kluk a kometa (r. Ludvík Ráža, 1964), Malování do vzduchu (r. Radek Pilař, 1965), Písnička pro sklíčka (r. Václav Bedřich, 1967), seriál Pohádky na přání (r. Ludvík Ráža, 1968), Sochařka z Poličky (r. J. Boček, 1970), seriál O vepříku a kůzleti (r. L. Koutná, 1970), O statečné Kačence aneb Krčma hrůzy (r. J. Boček, 1972), kde byl  vypravěčem Jiří Suchý, Kluci, pozor (r. J. Boček, 1974), Namalovaná písnička (r. J. Boček, 1976) , Rumcajsí pohádka o vílině šlojířku (r. L. Čapek, 1976), dále kreslený filmový seriál, v němž Radek Pilař s Václavem Bedřichem vyprávějí, jak vzniká animovaný film Dívejte se (1979), seriál Pozrite sa! (r. Radek Pilař, 1983), seriál Panáček Paneláček (r. E. Hofman, 1983), seriál Rok se skřítkem Vítkem na námět a scénář Jiřího Šebánka, J.  Pacovského (r. I. Renč, 1987).

V roce 1992 vznikla v režii Radka Pilaře Virtuální opona. Šlo o jedno z technicky nejpropracovanějších videí, které Pilař realizoval v tehdy čerstvě založeném studiu UPP. Spojujícím motivem práce byla tekutost, přítomnost vodní hladiny nebo odrazů kapek, které pomalu rozmývají barvy.

Roku 1995 vznikl animovaný seriál Od Andulky po žížalu v režii Petra Skaly, který po otcově smrti výtvarně dokončila dcera Barbora.

Vedle filmové tvorby se Pilař věnoval také malbě, grafice a fotoasambláži. Dále spolupracoval jako ilustrátor se Státním nakladatelstvím dětské knihy, pozdějším Albatrosem. Radek Pilař také spoluzaložil časopis pro nejmenší Sluníčko a přispíval i do Mateřídoušky. Jeho jedinečný výtvarný rukopis je zaznamenaný v řadě knižních ilustrací a vynesl autorovi řadu mezinárodních ocenění.

První ilustrace mu vyšly v roce 1962 jako dětské omalovánky a skládanky autora Jiřího Filipa Kdo se směje, kdo se mračí, Rybky, ptáčci proměnáčci a Hrací skříňka od Jindřicha Hilčra (1963).

První kniha s kresbou Rumcajse vyšla v roce 1970. Rumcajsovská trilogie: Rumcajs – Manka – Cipísek vychází v nakladatelství Albatros dodnes. Radek Pilař ilustroval na 50 knížek pro děti, které vyšly po celém světě. Jsou to například knihy:

Kde jsi chodil, Satane? , František Nepil, 1966; Písnička pro sklíčka, s verši Josefa Bruknera, 1971; O Kubáskovi, Měsíčkovi a modrooké Nanynce , Markéta Vítková, 1980; Maruška a mláďátka, Jindřich Balík , 1985; Hádej, hádej, neprohádej, Václav Fischer , 1987.

Na začátku osmdesátých let, jako jeden z prvních umělců u nás, začal Pilař pracovat s elektronickým obrazem. Veškeré jeho tvořivé úsilí nakonec vyústilo do originální výtvarné syntézy, do nové umělecké disciplíny videotvorby, v níž je po právu zakladatelem tzv. českého videoartu. Vytvořil v roce 1984 filmové experimenty Pinup -Verze II. (filmové koláže a dekoláže, screener promítaný na různé povrchy a doplněný hudbou The Residents), Země, světlo, vzduch (výtvarná studie přírodních na formátu Betamax). Videotvorba ho zcela pohltila a společně s Josefem Bruknerem a Jiřím Pilkou vytvořili v letech 1985–1991 videokompozici na vážnou hudbu Musica Picta – Čas radování, Čas smutku, Čas něhy , Čas slavnosti, Čas tance, ve spolupráci vydavatelstvím Supraphon.

Spolu s režisérem Břetislavem Pojarem, Jiřím Jarošem, Janem Kubíčkem v roce 1985 zakládá na pražské FAMU obor animované tvorby a v roce 1990 další obor videa a intermediální formy, a také ateliér video tvorby na FAVU v Brně.

Radek Pilař jako malíř a grafik měl přes 40 samostatných výstav po celé republice, mimo jiné v Písku, Kroměříži, Olomouci, Chebu, Litoměřicích, Svitavách, Vsetíně a Praze, a také v cizině, kde byl neméně úspěšný a získal například Řád úsměvu v Polsku.

Dva roky po Sametové revoluci uspořádal svou poslední výstavu Absolutní opona v Galerii bratří Čapků v Praze 2. Stává se členem Rady Unie výtvarných umělců, Umělecké rady FAMU, Umělecké rady Ministerstva školství a Media archivu.

Za svoji mnoholetou činnost získal mnoho domácích i zahraničních cen a vyznamenání: Čestnou listinu za nejlepší knihu roku 1974 v tehdejší SRN, cenu na festivalu animovaných filmů v mexické Quadajaře i na ARS Kroměříž, Čestné uznání Českého literárního fondu za film Kluci pozor, červená a ocitá se na Čestné listině Andersenovy ceny, díky snímku Botička cenu Stříbrný tanečník za nejlepší animovaný film na festivalu krátkých filmů Huesca ve Španělsku, cenu za nejlepší inscenace pro děti (Brno). Rovněž získává ocenění za tvorbu ilustrátorskou, a to za nejlepšího ilustrátora roku 1981 v Opavě, bronzovou medaili IBA V Lipsku, ocenění Rytíř řádu úsměvu za výstavu v Polsku. Roku 1996 mu byla udělena cena za celoživotní dílo nakladatelstvím Albatros.

První ateliér měl v Korunní ulici 1440/60, pak pracoval a bydlel v ulici Slezská 48, Praha 2 - Vinohrady.

Radka Pilaře zradilo srdce 7. 2. 1993, v pouhých 62 letech. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Přesto stále můžeme nahlédnout do jeho tvorby i života díky stálé expozici v písecké Sladovně, a rovněž v Jičíně, kde je expozice věnovaná příběhům o loupežníku Rumcajsovi. Je čestným občanem Jičína.

Byl dvakrát ženatý, poprvé si vzal hned po studiích r. 1957 spolužačku Růženu Tikvovou, ale žili spolu jen krátce. V druhém manželství, které uzavřel roku 1963 s Ludmilou Spilkovou, se mu narodily dcery Barbora (1966) a Marina (1979), a vydrželo po zbytek jeho života. Barbora Komrzyová se stará o odkaz svého otce spolu se sestrou Marinou Odvárkovou, novinářkou. Jeho vnučka Adéla Komrzý (1992) se jako režisérka věnuje filmové tvorbě. V roce 2019 natočila dokumentární film Viva video, video viva, který mapuje cestu videoartu u nás od jeho počátku, kdy u něj stál právě její dědeček Radek Pilař.