Kavárna Demínka, Škrétova čp. 386/1 (Vinohrady)

Z historie

Mladočeši v roce roku 1876 postavili v místech dnešní restaurace Demínka na rohu Škrétovy a Anglické ulice Nové české divadlo. Dřevěná stavba na cihlové podezdívce měla galerie na železných traverzách.  Její půdorys byl obdélníkový, v průčelí se dvěma věžičkami. Aréna byla dvoupatrová s dvanácti vchody a zvláštním vchodem pro členy divadla. Jeviště bylo kryto lepenkou a opatřeno hromosvodem, nad hledištěm byla ze třetiny plechová a ze dvou třetin železná střecha, která byla pohyblivá. Představení mohlo shlédnout až tři tisíce diváků, ale návštěvnost zvolna klesala, až se nakonec v Novém českém divadle hrálo jen občas v létě a roku 1885 byla dřevěná aréna zbourána.

Demínka

Od vzniku Královských Vinohrad se staly četné zdejší kavárny a restaurace místem spolkového života. Jako názorný příklad uveďme Friedländerovu restauraci v  Balbínově ulici, kde se roku 1893 sešla ustavující valná hromada AC Královské Vinohrady a o necelý rok později, v srpnu 1894, se pak další valná hromada téhož klubu rozhodla, pro změnu v kavárně Demínka, že přijme nový název Athletic Club Sparta. Od tohoto data se začala psát dlouhá historie našeho nejúspěšnějšího fotbalového klubu.

Kavárna Demínka byla založena v roce 1886 v  domě na nároží Škrétovy a Anglické (tehdy Palackého) ulice Josefem Demínem, který si na ni ušetřil jako vrchní číšník na Státním (nyní Masarykově) nádraží. Spisovatel Adolf Branald v knize Pražské promenády napsal: „Roku 1886 byla aréna zbořena, někdo postavil na místě posvěceném Thálii čtyřpatrový dům a do přízemí vstoupil pan Demín. (...) Zařídil kavárnu v nóbl vídeňském stylu, mramorové stolky, salonek pro taroky, salonek pro šachy, časopis pro pány, módy pro dámy, prostě luxus. (...) O tom, že Demínka byla zlatodol, svědčí diskrétní informace: kdo tam chtěl dělat vrchního, musel časopisy pro pány a módy pro dámy nakupovat ze svého. A prali se o ten flek. Když jsem tam ve dvacátých letech s rodiči chodíval, zdobila Demínku už jen patina, o kterou se svorně postarali umělci i studenti, měšťané i anarchisté.“

Secesní výzdobu a stropy bohatě zdobené jemnými štukami, s vysokými oblouky oken a velkorysými lustry mohli obdivovat návštěvníci i v sedmdesátých letech minulého století. Jen z nejhezčí místnosti se stala restaurace s nepřetržitým provozem (tehdy to znamenalo ve všední den od 8.00 do 24.00 a o sobotách a nedělích od 11.30 do 24.00). Za restaurací se nacházela vinárna s barem. Kavárna nabízela posezení 80 hostům, restaurace 120. K Demínce náležel i pivní Sklípek s krbem pro 30 návštěvníků. Na rozdíl od Hlavovky nebo Valdeku měla Demínka po sametové revoluci velké štěstí, že byla zachována nejen jako kavárna, ale uchovány byly i památkově chráněné secesní štuky. Ze zachované výzdoby dnešního salónku se zase lze přesvědčit, že tento prostor v minulosti sloužil jako šachová, kulečníková a karetní herna. Kapacita současné restaurace činí 130 hostů, dalších 50 hostů nalezne prostor v salónku.

Slavní hosté

Počátkem 20. století se zde scházeli anarchisté a přímo u stolů tvořili časopis Šibeničky. Z webových stránek Restaurantu  Demínka se lze dočíst, že „pročítat se seznamem význačných štamgastů naší restaurace je jako listovat slovníkem nejznámějších osobností českého umění. Do Demínky pravidelně chodil Jaroslav Hašek, Fráňa Šrámek, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Mahen, František Gellner či Rudolf Těsnohlídek. Po první světové válce patřili k pravidelným hostům Karel a Josef Čapkovi, František Langer či herci nedalekého Vinohradského divadla. A v temných časech komunismu se Demínka stala útočištěm zakázaných umělců, jako byli například slavní chartisté Vlasta Chramostová a Stanislav Milota. Řadu celebrit můžete mezi hosty Demínky potkat i dnes.“