Usedlost Vondračka (Vinohrady)

Historie

Usedlost Vondračka je typem klasicistních usedlostí, které se vyvinuly z viničních domků a hospodářství, jež byly rozesety po celém území Viničných Hor. Usedlost Vondračka – někdy zvaná Oraska a původně Beptová – je jako poslední zachována v téměř v původní podobě. Avšak nejstarší dochovanou vinohradskou stavbou je barokní kaple sv. Rodiny.

Obě dvě stavby založil Karel Leopold Bepta, novoměstský měšťan a radní, jehož rodina vlastnila nákladnický dům na Novém Městě pražském proti faře kostela sv. Štěpána a v tomto kostele měla i rodinnou hrobku. Bepta na konci 17. století zakoupil rozsáhlé pozemky na Viničných Horách s vinicí svažující se k Nuslím. Vzápětí zde postavil barokní dvorec o dvou propojených staveních, zv. Beptová.

Klasicistní přestavby

Karel Bepta neměl potomky, a tak po jeho smrti byly rozsáhlé pozemky rozparcelovány. Část vinic a statku s usedlostí zakoupil roku 1787 pražský měšťan a majitel manufakturní kartounky Ignaz Wondraczka (Hynek Vondráček) se ženou Kateřinou. Ten pravděpodobně odstranil hospodářské stavení a adaptoval usedlost pro potřeby své rodiny. V tomto stavu objekt v roce 1797 odkoupil podnikatel Jakub Wimmer, který kolem roku 1838 barokní stavení v klasicistním duchu rozšířil a přestavěl sídlo do dnešní vnější podoby: jednopatrové stavení s klasicistní fasádou je posazené na obdélném půdorysu a kryté valbovou střechou. Na střeše se zachovala původní podoba dřevěných vikýřků a dřevěná věžička na čtvercovém základě. Věžička je opatřena hodinami, členěna slepou arkádou a zakončena cibulovou bání s masivním hrotem, na kterém je makovice a korouhvička. Hlavní průčelí do ulice Perucké je tříosé, s architektonicky rámovanými okny, svou velikostí dodržujíc jakési rustikální piano nobile. K jednopatrovému nepodsklepenému stavení patří protáhlá, kdysi hospodářská budova, v devadesátých letech 20. století rekonstruovaná.

Od 19. století po současnost

V roce 1853 se majitelem stal Felix Bílý a asi od roku 1882 se usedlosti říkávalo Oraska: tehdy se vdova po Bílém znovu provdala a jmenovala se Orasková. Ale již předtím, v šedesátých letech, část pozemků odkoupil podnikatel a jeden z vlastníků železniční dráhy MoritzGröbe, který poblíž zamýšlel postavit svou reprezentativní vilu. Kolem Vondračky patrně vedla i nejkratší cesta, po které se vyvážela zemina z budovaného vinohradského železničního tunelu na Gröbovy pozemky. Ta tak zřejmě určila směr zdánlivě slepé horní části budoucí ulice Perucké. Ve třicátých letech 20. století byly zbylé pozemky Vondračky rozparcelovány a vznikla zde vilová zástavba. Počátkem padesátých let, když majiteli objektu byli Pavel a Arnošt Dietzovi, se pro jeho špatný stav uvažovalo o demolici. K jeho záchraně dal podnět, na tu dobu neobvyklý, Ústřední národní výbor (ÚNV). Akce se s největší pravděpodobností v roce 1953 ujal historik umění a památkář Vlastimil Vinter, tehdy pracující na památkovém odboru ministerstva kultury. V roce 1955 architekt Jan Feigl vypracoval plány na rekonstrukci objektu. Tehdy byla dispozice domu adaptována na čtyři byty pro zaměstnance ministerstva, do kterých se vstupovalo z ochozu za pomocí venkovního schodiště. V roce 1960 majitelé dům předali Obvodnímu podniku bytového hospodářství (OPBH) Prahy 2, po roce 1990 jim byl vrácen. Objekt je od roku 1964 památkově chráněn.