Eva Kmentová

Tato mimořádně významná sochařka se narodila 6. ledna 1928 v Praze do rodiny Františka Kmenty, profesora řezbářské speciálky na Ústřední škole bytového průmyslu na pražském Žižkově, a Marie Kmentové, malířky porcelánu. Eva na zmíněné škole absolvovala během války pod otcovým vedením tříleté studium řezbářství, které ukončila roku 1946. Téhož léta ji přijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde nejprve studovala zpracování kovu u profesora Jana Nušla a poté přestoupila do sochařského ateliéru k profesorovi Josefu Wagnerovi. Vysokou školu absolvovala v roce 1951 se sochou Sokolice. Přes značné tlaky tehdejšího socialistického realismu můžeme v Kmentové tvorbě z padesátých let sledovat zřetelnou snahu směřovat k modernismu, vypozorovat zájem o kubismus i dozvuky mladé feminity, odrážející se v jejích ženských figurách.

Následujícího roku 1952 si vzala za manžela svého spolužáka, sochaře Olbrama Zoubka (1926–2017) a užívali spolu cementářskou dílnu v nouzové kolonii na žižkovských Židovských pecích. Roku 1954 se narodila dcera Polana, provdaná Bregantová, a roku 1956 syn Jasan. Umělci cestovali do Bulharska, Rumunska, Řecka i Egypta a pracovali společně na veřejných zakázkách. Eva navrhovala šperky a oba se věnovali restaurování, např. obnovovali sgrafita na zámku v Litomyšli. Roku 1957 se stali členy tvůrčí skupiny Trasa, ale z výstavy skupiny v Galerii Fronta, konané roku 1959, na zásah „vyšší“ moci jejich sochy z ideologických důvodů odstranili.

V roce 1963 získala Eva Kmentová dekret na ateliér v dnešní Seifertově ulici a jednalo se o zahradní pavilon ve třetím patře pavlačového domu. Po výrazných úpravách se z něj stalo „Doupě“, kde vytvořila mj. devět sádrových stél s otisky rtů i prstů a povýšila sádru na konečný materiál svých soch. Zde pracovala do roku 1972 a poté měla na Smíchově stodolu v usedlosti Konvářka, kde si též zařídila ateliér.

Z mnoha výstav lze uvést jen některé: Poprvé vystavovala samostatně roku 1963 v Alšově síni – Galerii mladých, roku 1970 ji připravil Jindřich Chalupecký výstavu Stopy v pražské Galerii Václava Špály, roku 1980 proběhla výstava Plastiky a kresby v Divadle na pražské Malé Straně (Nerudova ulice) a roku 2006 se uskutečnila výstava Eva Kmentová: Deník díla v pražském Mánesu. Roku 2022 uspořádalo Muzeum Kampa v Praze projekt: Kmentová-Zoubek: Lidská důstojnost.

Ve veřejném prostoru se např. nacházejí tato díla: abstraktní reliéf pro průčelí KNV v Ústí nad Labem (1960-1965), Vlna v pražských Malešicích z roku 1967, Prameník (1967) tamtéž, Brána snů z roku 1969 v Liberci, Květ na pražském Proseku z roku 1972, List v pohybu tamtéž (1973) nebo Slunce v pražských Střešovicích z téhož roku.

Její dílo mělo původně zdobit stanici metra C Vyšehrad (tehdy Gottwaldova) při Nuselském mostě, neboť v prvním vestibulu této stanice se nacházela velká mramorová stěna. Tu dle slov předsedy Výtvarné rady měla umělkyně „polidštit“ a pro stěnu navrhla „otisky“, typické pro její tvorbu. Jednalo se o stopy lidského těla jako jsou ústa, ruce apod.

V roce 1976 získala soukromou Cenu Jiřího Koláře, ale kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nemohla pracovat s těžkými předměty, a proto přestala tvořit s betonem a přešla k práci s papírem. Jednalo se o koláže, kresby a papírové asambláže.

Tato mimořádně talentovaná sochařka zemřela v Praze 8. dubna 1980. ¨“V Evě Kmentové s jejím ryzím plastickým cítěním byl skryt architekt. Často a ráda doplňovala nové stavby abstraktně koncipovanými sochami a dobře si s architekty rozuměla.“ napsal o ni Jindřich Chalupecký. Její jméno je též nerozlučně spjato s  Novým Městem pražským, neboť zde v  domě na adrese Salmovská čp. 498/7, kde si v roce 1965 Olbram Zoubek zřídil dílnu. sídlí Nadační fond Kmentová Zoubek, založený roku 2016.