Karel Heller (Nové Město)

Významná a široká rodina Hellerova

Otec Karla Hellera, František Agathon (1833–1899), pocházel z významné vlašimské rodiny Hellerových. Jeho bratry byli architekt Saturnin Heller, novinář a spisovatel Servác Heller a sbormistr a zakladatel Hlaholu Ferdinand Heller. Stejně jako jeho otec byl František Agathon učitelem a po štacích ve Staré Boleslavi a Karlíně se nakonec s rodinou přestěhoval do Vratislavovy ulice čp. 31/6 do Podskalí, kde se v roce 1880 stal řídícím učitelem na obecné vyšehradské škole, po sloučení se školou Hrádeckou známé pod názvem Na Děkance, dnes základní škola Botičská. Škola má v roce 1885 postavenou novou budovu, kde od roku 1890 cvičila nově založená sokolská jednota na Vyšehradě, v níž byl František Agathon členem výboru.

Sourozenci

Sokolské cvičení lákalo i Františkovy děti Františku (*1870), Agathona (*1874–1943), Karla a Jiřího (*1881). Agathon a Karel se významně zapsali do bohaté sokolské historie, jejich další sourozenci už méně. Františka se stala taktéž učitelkou na obecné škole a spoluzakladatelkou ženského odboru ve vyšehradském Sokole a členkou první komise technického odboru ČOS, bratr Jiří byl magistrátním účetním a dlouholetým předsedou sletových ubytovacích odborů. Celá rodina Hellerových, staří i mladí, už nikdy Podskalí neopustila. Po smrti rodičů bydleli sourozenci v tehdejší Husově ulici. Agathonova rodina se pak několikrát stěhovala, aby nakonec od roku 1913 opět bydlela ve stejné budově jako rodina Karla, v čp. 1912/11 v ulici Trojické. Františka s bratrem Jiřím bydleli společně ve Vyšehradské ulici čp. 414, podle soupisu obyvatel vlastní rodiny neměli.   

Život v kostce

Karel Heller se do této sokolské rodiny narodil jako třetí dítě, a to ještě v Karlíně 12. září 1876. Maminka Barbora (1845–1900) stejně jako otec František Agathon pocházela z Vlašimi, z rodiny Neubauerových. V Karlových čtyřech letech se celá rodina přestěhovala pod Vyšehrad. Zde i vychodil obecnou školu a gymnázium. Po odmaturování šel studovat práva. V době smrti rodičů byl stále ještě na škole, a tak si přivydělával po večerech v redakci Národních listů. V roce 1902 studia dokončil s titulem doktora práv. Po vysokoškolských studiích začínal jako právní praktikant na magistrátu a u soudu, vedle toho byl činný v několika spolcích, hlavně v Sokole, a zároveň si přivydělával. Dne 9. června 1905 řekl ano Antonii Musilové, dceři Vojtěcha Musila, typografa. První syn Miroslav zemřel brzy po narození, později se jim narodil ještě Jaromír a dcera Běla. Jeho „Tonča“ byla také sokolkou. Než se vdala a byla ženou v domácnosti, bývala cvičitelkou a také předcvičovala na IV. všesokolském sletu ženám, které v tomto památném roce 1901 cvičily na sletu poprvé (dříve vystupovali jen muži).

Mezi sporty, jež vedle sokolského cvičení rád vyhledával, patřilo veslování, jízda na koni a lyžování, díky tomu později vehementně pomáhal Marii Provazníkové prosadit myšlenku postavení vlastní sokolské horské chaty, která poté opravdu v Krkonoších existovala a nedávno byla zbořena. Vedle jinde zmíněných spolků byl také členem Husova fondu, literárního a řečnického spolku Slavia a stál u vzniku kamarádského uskupení Vyšehradská republika, kde ho zvolili i svým prezidentem.

Za první světové války sloužil jako rezervní rakouský důstojník u hradeckého 18. pluku. U Gorlice byl v roce 1915 raněn a po zotavení zůstal jako hospodářský důstojník v Čáslavi. Hned po převratu se vrátil do Prahy a pomáhal organizovat národní obranu. Díky tomu byl také později přijat do služeb ministerstva národní obrany, kde dosáhl hodnosti ministerského rady a přednosty politického odboru prezidia.

Při lovecké jízdě jej v říjnu 1930 postihla mrtvice. Zemřel 4. ledna 1931. Jeho urna byla uložena v kolumbáriu Tyršova domu, za druhé války si ji vzali příbuzní.

Od cvičence do předsednictva České obce sokolské

Jedno z míst, kde vyšehradská jednota cvičila, bylo Na Děkance v dívčí škole, kde byl ředitelem otec Karla. Jako malý se chodil dívat na cvičení a v 15 letech se přihlásil do Sokola jako žák. Postupně se sám stal cvičitelem a o své družstvo se staral i mimo tělocvičnu (dnes bychom řekli, že byl klukům i vychovatelem). Podporoval i vyšehradské cvičenky v jejich zrovnoprávnění s muži, i sám vedl dámské družstvo. Když byl v roce 1897 na vojně a místo něj ženy cvičil jeho bratr Aga, napsaly mu sestry položertovný dopis, v němž se radovaly a informovaly ho, že se staly rovnocennými členkami jednoty.

Díky dobrým dalším předpokladům, jako bylo organizování a psaní, se stal členem správního výboru a postupně dalších sokolských činovnických funkcí, až byl v roce 1909 zvolen starostou vyšehradského Sokola. Během jeho starostování jednota prosperovala a získala i své letní cvičiště. Po první světové válce na starostu už nekandidoval, ale nadále byl v užším vedení jednoty. Od roku 1904 byl činný i v Sokolské župě středočeské a o tři roky později byl prvně zvolen do Předsednictva České obce sokolské, kde působil až do své smrti. Během těch dlouhých 24 let byl jednatelem, náměstkem starosty, členem různých odborů, v redakci Sokolského věstníku, ve výborech při organizaci sletů, vysílán za ČOS k důležitým jednáním, byl i výborným řečníkem na různých událostech a školitelem. Za tu dobu přišel s mnoha nápady a změnami, které se realizovaly. Díky své pracovitosti, funkci a organizačním schopnostem byl duší všesokolských sletů – V. všesokolského sletu v roce 1907 až po přípravy IX. všesokolského sletu v roce 1932, kterého se již nedožil. Během těchto sletových let byl členem mnoha sletových komisí, za všechny jmenujme ty nejvýznamnější – byl prvním sletovým jednatelem a předsedou jednatelského odboru (1920), jako náměstek starosty byl pověřen ho zastupovat ve věcech sletových, předsedal schůzím slavnostního výboru (1926). 

Stenografem a novinářem

Karel Heller byl vynikajícím stenografem, těsnopisu se věnoval již na gymnáziu. Aby si tím mohl přivydělávat, složil zkoušku a poté pracoval jako stenograf (a i stylista) v noční redakci Národních listů nebo v zemském sněmu. Tento um mu pak usnadňoval mnoho činností, které v životě dělal. Nepřekvapí, že byl i členem Spolku stenografů Gabelsbergových.

Psát začal už na gymnáziu, kdy přispíval do školního časopisu a do sokolských periodik  – začínal u šibřinkových listů, od roku 1906 byl pověřen redakcí sokolské hlídky v Národních listech, to vše dělal vedle své práce koncipisty na magistrátu, kde byl jmenován i redaktorem Věstníku hlavního města Prahy a magistrátního zpravodaje. V roce 1909 prvně vkročil do redakce Sokolského věstníku, klíčového týdenního časopisu Sokola. Stal se hlavním redaktorem. Za své dlouhé působení provedl nebo se pokusil o několik změn. Například nechtěl, aby články byly svými autory podepisovány, tato změna ale nenašla mezi sokoly-autory odezvu. Zavedl rubriku „Sokolský týden“, v níž glosoval, shrnoval či jinak podával a komentoval sokolské i veřejné dění v uplynulém týdnu. Podle některých statistik se „Sokolský týden“ stal nejčtenějším v periodiku. Za jeden svůj článek byl Federací proletářské tělovýchovy zažalován za nepravdivé tvrzení, že plánovaná II. spartakiáda v roce 1928 byla spíš revoluční a politická než tělovýchovná. Při dokazování pravdivosti Karlových slov u soudu bylo nakonec žalující stranou od žaloby upuštěno.

Pracovní povinnosti po válce

Po říjnovém převratu v roce 1918 se starosta České obce sokolské Josef Scheiner stal nejvyšším velitelem vojska, byla to doba, kdy sokolové strážili důležitá místa, aby nedocházelo k sabotážím a vyvážení věcí, neboť nová republika vlastní armádu ještě neměla. Takto důležitá funkce vyžaduje i spolehlivé lidi, a tak br. Scheiner sáhl po sokolech, které znal a věděl, že mu budou pravou rukou. Proto již na konci října zavolal Karlu Hellerovi, ať přijede z Čáslavi a bude mu k osobní službě. Následně vzniklo ministerstvo obrany, kde se Karel Heller stal ministerským tajemníkem v politicko-právním odboru.

V roce 1922 povýšil a řídil na prezidiu politické oddělení. Jeho kancelář zprostředkovávala styk ministerstva s prezidentem a se sněmovnou, byl sněmovním zpravodajem, obhajoval kroky ministerstva a podával ministru informace. Díky svým zkušenostem věděl, jak je propagace důležitá a pomocí tisku informoval veřejnost o důležitosti armády (po válce sílilo antimilitaristické mínění). Podobným úkolem pro Karlův odbor bylo získat důvěru a ukázat naše schopnosti francouzské vojenské misii, jež zde pomáhala formovat armádu.