Dr. František Kocourek (Vinohrady)

Novinář, romanista, spisovatel a jeden z prvních rozhlasových reportérů. Známý je i pro svou buditelskou a přednáškovou práci v době německé okupace českých zemí. Jeho talent se nejvíce projevil v jeho dobových reportážích a komentářích vysílaných na vlnách Československého rozhlasu v letech 1933–1939. Jeho vzdělání a empatie zase v originálních tématech, které zpracovával pro časopis Přítomnost. Zavražděn byl nacisty v koncentračním táboře Osvětim.

Narodil se 14. 9. 1901 v Praze a zemřel 13. 5. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

 

Novinář, romanista, spisovatel a jeden z prvních rozhlasových reportérů. Známý je i pro svou buditelskou a přednáškovou práci v době německé okupace českých zemí. Jeho talent se nejvíce projevil v jeho dobových reportážích a komentářích vysílaných na vlnách Československého rozhlasu v letech 1933–1939. Jeho vzdělání a empatie zase v originálních tématech, které zpracovával pro časopis Přítomnost. Zavražděn byl nacisty v koncentračním táboře Osvětim.

Typické vysoké čelo s dozadu sčesanými tmavými vlasy, pronikavý a zkoumavý pohled. Tak byl znám svým kolegům a přátelům František Kocourek, který si zvolil trochu atypický pseudonym „Franta“. Jeho přátelé a rozhlasoví posluchači pak ještě mohli znát jeho charakteristický barytonový nosový hlas, kterým naléhavě rozmlouval o dobové politice, kultuře i aktuálních otázkách. I když se nejvíce proslavil svými rozhlasovými reportážemi na konci třicátých let dvacátého století, věnoval se dvacet let především práci novináře v dobovém tisku a umělecké spisovatelské činnosti.

František Kocourek se narodil v Praze, v rodině gymnaziálního profesora. Otec František (1874-1947) vyučoval češtinu a němčinu. Matka Květena se intenzivně věnovala recitátorství. Oba rodiče proto vedli své děti k lásce k umění, a zvláště k literatuře. Vydávali pro své děti Květu, Rostislava, Miloše a nejstaršího Františka dokonce rodinný časopis, do kterého František již v sedmi letech přispíval vlastní poezií.

První světovou válku František prožil v době svých gymnaziálních studií. V reálném gymnáziu na Královských Vinohradech (gymnázium bylo jako řada dalších pražských gymnázií v roce 1949 zrušeno, dnes zde sídlí základní škola). Již v té době se projevovala jeho láska k české a francouzské poezii. Neváhal a v době ještě před maturitou navštívil svého nejoblíbenějšího českého básníka Otokara Březinu. Do svého deníku si pak poznamenal fragmenty rozhovoru i vzešlou úvahu…hrozná je válka – Národové na sebe útočí stroji a jinými ďábelskými mašinami, ale přijde čas, kdy takováhle válka nebude možná. Národy budou válčit duchem a zvítězí ten národ, ve kterém bude nejvíce síly pravdy… 

Kocourek maturoval v roce 1920. Po maturitě krátce studoval na hudebně pedagogickém oddělení Státní konzervatoře v Praze, kde se věnoval sborovému zpěvu a poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam se zapsal ke studiu romanistiky a germanistiky. Studia zakončil v červnu roku 1926 úspěšnou obhajobou doktorské práce na téma Francouzské a německé sociální drama davové. Během svých studií navázal i vztah se svým učitelem a profesorem srovnávací literatury na Univerzitě Karlově Václavem Tillem, se kterým si vedl až do jeho smrti korespondenci, která je dnes uložena v Archivu Památníku národního písemnictví.

Své nesporné jazykové nadání pak rozvíjel cestami i studiem v zahraničí. Nejprve ve Francii. Rok strávil na Sorbonně. Další pak na univerzitě v Aix-en-Provence. Koncem dvacátých let pokračoval na univerzitě v Berlíně. Léta 1927 a 1928 strávil na vojně v Praze. Během svých studijních let podnikal řadu cest, nejen po Francii a Německu, ale i po severní Africe (Alžír, Maroko) a Blízkém východu či Turecku. 

Vzdělaný absolvent filozofické fakulty vychovaný k lásce k literatuře pak zcela přirozeně zamířil k profesi novináře a spisovatele. K jeho vnímavé povaze se zkušeností dospívání během světové války pak témata sociální, politická i kulturní přicházela automaticky a formovala jeho osobnost i profesní zaměření.

Od dvacátých let přispívá Kocourek do periodického tisku. Po celý svůj život je pak až na krátké období novinářem na volné noze. Svobodný život autora je ale vykoupen permanentní nejistotou příjmu a přirozeně velkým množství novin a časopisů, se kterými spolupracuje.

Psal fejetony, cestopisné črty, divadelní, literární i filmové recenze. Věnoval se reportážím. Během své kariéry přispíval do tří desítek časopisů. Jeho texty se tak objevovaly v Lidových novinách, Českém slovu, Topičově sborníku, Národním osvobození, pestrém týdnu a mnoha dalších. Zvláštní místo si pak ve výčtu jeho práce zaslouží spolupráce s časopisem Přítomnost, který vedl Ferdinand Peroutka. I když se nakonec Kocourek rozešel s Přítomností i F. Peroutkou ve zlém, za desetiletí spolupráce napsal Kocourek pro tento proslulý časopis přes sto textů, mezi něž patří i jeho unikátní sociální reportáž s názvem Na dně z roku 1934. Kocourek tehdy sledoval život nezaměstnaného „krok za krokem“. V úvodu skoro prorocky Kocourek píše: Jako se po poslední válce ozval výkřik celé generace: „Nikdy už válku“, má se ozvati nyní i takový hromadný výkřik: „Nikdy už takovou nezaměstnanost“. Její utrpení není mnohem menší než válečné. To však říkáme jen a. Musíme říci i b. Zde jest: Bez důkladné proměny sociálního řádu nebudeme před takovýmito katastrofami bezpečni.     

Vedle bohaté činnosti píšícího novináře se Kocourek věnoval i spisovatelské práci. Po zalíbení v poezii a autorství divadelní hry se zaměřil na beletrii. Se svým bratrem Milošem napsal dobrodružné knihy Frank a Flink za volantem: příhody reportéra a mechanika a pokračování Frank a Flink v Maroku. Z jeho spisovatelské práce pak vyčnívá jeho detektivní román Vrah mezi námi, ve kterém se pokoušel o hlubší úvahy o jedinci v moderní společnosti a cestách které vedou ke zločinu. Později pracoval i na pokračování knihy nazvaném Zachariášovo tajemství, která měla vyjít v nakladatelství Mazáč.

Františka Kocourka si však veřejnost nejvíce pamatuje jako rozhlasového reportéra a hlasatele z třicátých let 20. století. Počátek jeho spolupráce s Rozhlasem spadá do roku 1933. V průběhu třicátých let se stal jedním z nejoblíbenějších reportérů na vlnách Československého rozhlasu. Ve svém hlasovém projevu nespěchal, ale na vybrané pasáže kladl důraz. Jeho jazyk byl bohatý, ale jasně srozumitelný. Dobře využíval intonačních schopností češtiny. Stal se také jedním ze zakladatelů rozhlasové reportáže v Čechách. Jeho nejslavnější období však spadá do konce třicátých let, kdy se československý stát postupně rozpadá a český národ se dostává do područí německé hitlerovské říše. Důraz na témata národního ohrožení, zaznívají nejdříve na nepolitických tématech, např. kulturních či reportování z všesokolského sletu. Později se Kocourek snaží stále více vyjadřovat i k politickým událostem. A to v dané situaci vždy originálně a na první poslech nenápadně. V nejtěžších chvílích je vysílán rozhlasem jako reportér. Po obsazení Prahy vojsky nacistického Německa je vyslán 16. března 1939 na Pražský hrad. O tři dny později je poslán na Václavské náměstí, aby z balkonu hotelu Šroubek reportoval přehlídku německé branné moci. To můžeme klidně označit za nejslavnější – i když podivnou – reportáž Františka Kocourka. Ten totiž obestoupen důstojník wehrmachtu předstírá, že neumí německy, i když naprostý opak byl pravdou – a s despektem a nezájmem líčí přehlídku jako podivný a nevojenský akt, který dle jeho tehdejší slov zaujal jen „černou vránu“. Další jeho významná reportáž byla z května 1939, kdy byly ukládány na Vyšehradském hřbitově ostatky básníka Karla Hynka Máchy. I zde Kocourek mistrně vystihl akt jako projev národní a protiněmecké hrdosti. Jeho popularita mezi posluchači ho tak po zákazu vysílání v rozhlase přivedla na cestu osvětových přednášek, které se staly jeho hlavní pracovní náplní až do léta 1941. Tehdy je zatčen Gestapem a po uvěznění na Pankráci je odvezen do koncentračního tábora Terezín a Osvětim, kde v květnu 1942 umírá.

O pět let později – v květnu 1947 – uspořádá jeho dávný kolega Miloslav Disman v Československém rozhlase Vzpomínkový večer -  pásmo o životě a díle Dr. Franty Kocourka. Svou osobní vzpomínku pak formuloval tímto: Poznal jsem Dr. Frantu Kocourka jako mladičkého studenta. [….] Už tehdy chlapec – chlapec – studentík strhoval odvahou, i rozvahou, chvatnou, ale dobře srozumitelnou mluvou, vypravěčských elánem a pozorovatelským talentem. Stal se okamžitě středem mladé studentské společnosti a nepřímo spoluzakladatelem dnešního souboru rozhlasové mládeže DRDS. V prvních dnech po revoluci přišli jsme s naší mládeží od olšanského hrobu Ládi Padiora [….] k desce v kolumbáriu strašnického krematoria, pod níž je ukryt popel Dra Franty Kocourka. Vzpomínku jsme zahájili slovy Tolstého: „Běda člověku nemá-li, zač zemřít!“

František Kocourek je dnes považován za jednoho z nejvýraznějších protifašistických novinářů. Na jeho počest je pojmenovaná ulice Franty Kocourka na Smíchově v Praze 5, kde v dospělosti žil. Jeho literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví, Národním Archivu a Archivu Českého rozhlasu.

 

 

 

 

 

Narození
14.9.1901
Úmrtí
13.5.1942 (40 let)
Katastrální území
Autor: 
Datum poslední aktualizace: 17.1.2024 12:37
Datum vytvoření: 14.11.2023 11:55

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?